Šéf pekáren United Bakeries upozorňuje na drsné praktiky obchodníků
Jan Jedlička (39) Výkonný ředitel United Bakeries. Narodil se v Praze. Absolvent gymnázia nejdříve studoval medicínu na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, školu však nedokončil. Nyní studuje na pražské Vysoké škole hotelové (obor hotelnictví). Svou manažerskou kariéru zahájil v roce 1991 jako provozní vedoucí hotelu Kazín v Černošicích, poté působil ve firmách Gemini a Laboratoires Fournier. V roce 1995 se stal obchodním zástupcem Delta pekáren. V letech 1998 až 2001 byl ředitelem společnosti firmy Delta Frozen Products, poté výkonným ředitelem Delta pekáren. Od roku 2004 až do konce minulého roku byl generálním ředitelem společnosti Odkolek, která k 1. lednu 2007 fúzovala s Delta pekárnami v novou společnost United Bakeries. Je ženatý, hovoří anglicky, německy, rusky, pasivně zvládá i polštinu.
EURO: S novým šéfem antimonopolního úřadu Martinem Pecinou jste velmi rychle dosáhli toho, co vám jeho předchůdce Josef Bednář nechtěl povolit. Pekárny Delta a Odkolek se k 1. lednu letošního roku spojily, vznikla nová firma s názvem United Bakeries. Co se touto fúzí fakticky změnilo kromě toho, že to můžete vnímat jako určitou satisfakci? JEDLIČKA: Pro finální spotřebitele se nezměnilo vůbec nic. Původní firmy sice zanikly, ale značky Odkolek a Delta zůstávají. První je postavena na tradici, druhá představuje určitý dynamický prvek. Změnu pocítili hlavně naši obchodní partneři. Všechno je daleko jednodušší, s dodavateli i odběrateli teď uzavíráme pouze jednu smlouvu. Spojení firem nám dává možnost vyjednat si lepší nákupní ceny u dodavatelů, a protože máme už pouze jeden management, je nová struktura výhodnější i z hlediska sledování nákladů v pekárnách.
EURO: Vaše firma se dnes prezentuje jako největší pekárenský subjekt ve střední Evropě. Působíte nejen v Česku, ale i na Slovensku, v Maďarsku a Polsku. Projevila se velikost podniku i ve vztahu k obchodním řetězcům? Máte nyní lepší vyjednávací pozici? JEDLIČKA: Ani přes zmíněnou fúzi nejsme tak velcí, abychom si vůči řetězcům mohli nějak zvlášť vyskakovat. Co se týče Česka, mají spojené firmy asi 20 procent trhu, což je ve srovnání s některými jinými odvětvími málo. Naše postavení určitě není monopolní či dominantní, pro řetězce nejsme neopomenutelnými dodavateli, jako je třeba u piva Plzeňský Prazdroj či u cukrovinek Nestlé. Ale naším cílem nebylo získat nějaké nadstandardní výhody, abychom si mohli vyšlápnout na řetězce či na zákazníky, my chceme mít korektní vztahy. Tu fúzi jsme dělali pouze proto, abychom mohli pokračovat ve snižování nákladů. To je náš každodenní „chleba“, nikdy nekončící proces, permanentní osekávání personálních nákladů, nákladů na energie, na suroviny, na dopravu a tak dále. Toto je totiž jediná oblast, kterou jsme schopni aktivně ovlivnit, kterou máme pevně v rukou. Na trh máme vliv pouze tím, že vyvineme nějaké nové výrobky, uděláme nové obaly, ale cenu neovlivníme. Že bychom mohli říct, od teďka bude stát chleba 25 korun, toho rozhodně schopni nejsme. Zkusit bychom to mohli, ale se zlou bychom se potázali.
EURO: A přesto byly Delta pekárny, Odkolek a společnost Penam na konci roku 2003 nařčeny z kartelové dohody. Údajně jste se mezi sebou dohodli na skokovém zdražení cen. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vám v roce 2004 vyměřil desetimilionové pokuty, dodnes celý případ řeší soudy. JEDLIČKA: Tehdy šlo pouze o spontánní reakci pekáren, o žádný kartel. Tři firmy, které dohromady neovládají ani 30 procent trhu, těžko mohou něčím pohnout, to prostě nefunguje. Ale právě proto, že ten případ není stále dořešen, bych se k tomu nechtěl vyjadřovat.
EURO: Myslíte, že vaše fúze může podnítit i konkurenty k nějakému dalšímu spojování, k větší koncentraci? Je tady zmíněná firma Penam z holdingu Agrofert a potom některá regionální pekárenská uskupení, například Millba–Czech či Český Pekař, fungující jako společné servisní a obchodní organizace pro menší pekárny. JEDLIČKA: Nevím o tom, že by se nějaké další spojení podobné tomu našemu chystalo.
EURO: Soudíte tedy, že vysoký stupeň atomizace, charakteristický pro vaše odvětví, tady zůstane napořád? JEDLIČKA: V nejbližší době zůstane, ale do budoucna by si náš obor zasloužil, aby se více koncentroval.
EURO: Liší se české pekárenství svou strukturou od německého či francouzského? JEDLIČKA: Moc ne. Všude máte průmyslové pekárny, střední podniky i malá pekařství. Ale myslíme si, že přežijí jen ti velcí, a potom ti úzce specializovaní malí pekaři. Střed vymizí. Pekárenství má svá specifika. Jedním z nich je, že jde o poslední obor, který dodává do obchodů denně čerstvé zboží. U masa, mléka i zeleniny to už většinou neplatí.
EURO: Řada řetězců už má své „dopékárny“, které jim umožňují, aby si čerstvé pečivo vyráběly z mražených polotovarů přímo na krámě. Každodenní zásobování je pak zbytečné. JEDLIČKA: „Dopékárny“ pro nás představují určitou konkurenci, ale nejsou schopny vyrobit ty tisíce rohlíků, které řetězce denně pro své zákazníky potřebují. Jsou většinou specializované pouze například na bagety či koláče. Základní produkci berou obchodníci nadále z průmyslových pekáren.
EURO: Mnozí zákazníci považuje za obrovský problém, že v českém maloobchodu neexistuje řetězec, pro nějž by kvalita potravin byla prvořadým hlediskem. Vše se točí kolem cen. Kde vidíte příčinu? JEDLIČKA: Nevím. Je to asi hlavně tím, že lidé z nákupních oddělení řetězců jsou osobně zainteresováni na maržích, na dohodnutých obchodních podmínkách, na skontech, na délkách splatnosti. Dobře si však pamatuji, že když na trhu začínala Delvita, tak to byl řetězec, který velmi dbal na kvalitu.
EURO: Neříkáte to jenom proto, že u jejího zrodu stáli bratři Paříkové, majitelé vaší pekárenské firmy? JEDLIČKA: Určitě ne, není to jen můj názor. Delvita, to byl onen obchodní koncept, který byl zaměřen na velmi kvalitní věci – sýry, paštiky, víno. Byla to kvalita, sice drahá, ale kvalita. Spotřebitel to však nepřijal. Šel po ceně. A když se dnes podíváte na Delvitu, kterou má teď převzít řetězec Billa, je to takový šedý průměr. Normální samoobsluha. Proč končí? Sama firma přiznala, že po celou dobu svého působení na českém trhu byla ztrátová, nikdy neměla zisk. Možná že předběhla dobu. Další, kdo neměl špatnou kvalitu, byl řetězec Carrefour, také on tady už není. Naopak zůstávají řetězce, u kterých je docela riziko nakupovat.
EURO: Loni jsme se dozvěděli o některých šokujících praktikách v oblasti prodeje masných výrobků a sýrů. Přebalování prošlého masa, omývání salámů octovou vodou. Myslíte si, že i s pečivem se mohou dít takováto zvěrstva? JEDLIČKA: Tak hrozné to určitě není. Určitou „výhodou“ je, že pekárenské výrobky rychle tvrdnou. Ale zjistili jsme, že někteří naši zákazníci, aby ušetřili za neprodané zboží, dávají rohlíky a chleba do mrazáků. Druhý den to vyndají a tváří se, že jde o čerstvé zboží. Když si snížené kvality zákazník všimne, nejjednodušší odpověď obchodníka je, takhle nám to přivezli z pekárny. Kazí nám tím pověst.
EURO: Co bylo pro vás nejhorším zážitkem tohoto druhu? JEDLIČKA: Představitelé jednoho nejmenovaného řetězce po nás jednou chtěli, abychom pro ně vyvinuli velmi levný chléb. Ptali jsme se, co to znamená velmi levný, protože klasický pšenično-žitný je relativně jednoduchá záležitost - 60 procent pšenice, 40 žita, dále kvas, sůl, voda, kmín a pár zlepšujících přípravků přírodního charakteru, aby to bylo vláčné. To je vše, těžko to lze někde ošidit. Oni řekli, je nám to jedno, vymyslete to, jak chcete. Abyste tomu rozuměli, byli bychom rádi, když si náš zákazník ten chleba koupí, aby se po něm nepozvracel u regálu, ale až na parkovišti. My jsme odvětili, že takový chleba dělat neumíme a dělat nechceme.
EURO: Můžete uvést i nějaké pozitivní příklady? JEDLIČKA: Samozřejmě se mezi těmi dravci najdou výjimky. Já bych uvedl jako příklad nákupní oddělení firmy Eurest. Tam sedí doktor Rieger, který tomu rozumí, má zkušenosti. On velmi tvrdě vyžaduje dobrou cenu, vysokou kvalitu, ale přitom se chová naprosto férově. Já to říkám i svým podřízeným, buďte na lidi tvrdí, ale vždy féroví. Když je někdo křivák, brzy se to pozná a s křiváky nikdo nechce dělat. Je-li křivák na nějaké vyšší pozici, je to pro každou firmu velmi špatné.
EURO: Máte asi smůlu v tom, že váš sortiment patří do základních potravin. Nízká cena rohlíků, chleba, mouky, mléka, piva – to je to, co do supermarketů lidi láká. JEDLIČKA: Rohlíky a chléb označují obchodníci za cenový „image maker“. Nejde o žádnou novinku. Tak to tady bylo vnímáno vždycky. Dodnes je to i politický nástroj. Chléb a hry. Zkuste chleba zdražit před volbami. Když jsme to v minulosti udělali, měli jsme určité reakce z politické scény, že neděláme dobrou reklamu vládě. Ale jak to tedy máme dělat, když ta samá vláda „dopustila“, aby ČEZ zvýšil ceny elektřiny a plynárny zvedly ceny plynu? Velice smutné je, když řetězce mezi sebou bojují takovým stylem, jako jsme to zažili před asi třemi roky na Ostravsku, kdy se nová nákupní centra začala předhánět, kdo více sníží ceny rohlíků. Začalo to někde na sedmdesáti haléřích a potom to šlo přes padesát, třicet a dvacet, až to spadlo na deset haléřů za rohlík. My jsme se toho nezúčastnili. Byť nejsem vyučený pekař, za ta léta o tom oboru už leccos vím a uvědomuji si, jaké ohromné úsilí za obyčejným rohlíkem je. Spousta práce nejen pekařů, ale i zemědělců a mlynářů. Prodávat rohlík za deset haléřů, to je projev velké neúcty nejen k výrobku, ale i k lidem, kteří ho vyrábějí. Co se týče toho Ostravska, v televizi byla reportáž, kdy se nějaká redaktorka ptala jednoho z kupujících, který táhl ohromný pytel narvaný čerstvými rohlíky, co s tím chce dělat, vždyť to nemůže sníst a do mrazáku se mu to také nevejde. On říkal, že to má pro zvířata, vždyť prý je to levnější než šrot. Měl pravdu. Když jsem byl ještě malý kluk, moje máma - ač nebyla věřící - vždycky než začala chleba krájet, do něj nožem udělala křížek. Byl to projev úcty a pokory. To všechno se vytratilo. Rohlík je levnější než krabička zápalek. Vadí mi, jak pekařina upadá, jak si o ni každý otírá boty.
EURO: Delší dobu se již mluví o tom, že by se měl zákonem zakázat prodej potravin pod nákladové ceny. Myslíte si, že je to rozumné? JEDLIČKA: Souhlasím s tím. Ten zákaz by měl platit oboustranně, jak pro řetězce, tak i pro výrobce. Otázkou samozřejmě je, jak stanovit ony nákladové ceny, protože ty nejsou stejné. Například u nás může být nákladová cena rohlíku 60 haléřů a u nějakého menšího výrobce, který kupuje dražší mouku, má starou technologii, musí vše dělat ručně, je to třeba 90 haléřů. Už tady ale byla spousta návrhů, jak to udělat, aby se tím neomezila hospodářská soutěž. Samozřejmě žádný systém není tak dokonalý, aby jej nebylo možné obejít, ale myslím si, že by zákaz dumpingových prodejů byl ku prospěchu věci.
EURO: Nedávno jeden z řetězců prodával kilogram balené mouky za 4,90. Může tato cena krýt všechny náklady? JEDLIČKA: Všiml jsem si toho také, to je prostě exces, ekonomický nesmysl. To musela být akce, kterou buď dotoval sám řetězec, anebo řetězec společně s výrobcem. Reálná cena balené mouky by měla být nad sedm korun za kilogram. Každopádně by se těmito případy měl zabývat antimonopolní úřad, ale otázkou je, zda to někoho z úředníků tíží. Před léty jsme byli na setkání s paní náměstkyní ministra financí Yvonou Legierskou, byla tam s ní i nějaká její poradkyně. Říkali jsme těm dámám, že když my něco prodáváme za korunu a obchodníci za 70 haléřů, je tam disproporce v DPH. Stát dostává méně. Ta poradkyně odvětila, že jim to nevadí, protože oni se prý na to dívají jako na celek, vrátí se jim to třeba z prodeje nepotravinářského zboží, televizí a domácích spotřebičů. Toto může říct s prominutím jenom blbec. Zvedli jsme se a odešli.
EURO: Chystá firma United Bakeries ještě nějaké další akvizice pekáren? JEDLIČKA: V současné době jsme akviziční politiku zastavili stejně jako všechny další velké investice. Dosud jsme investovali poměrně hodně, což nás také na trhu trochu znevýhodňovalo, teď přichází fáze stabilizace. Chceme dál velmi tvrdě snižovat náklady. Je možné, že v budoucnu budeme ještě více koncentrovat výrobu a může se stát, že ještě nějaké provozy zavřeme. Zatím to ale není na pořadu dne. Proti většině konkurentů máme výhodu v tom, že pořád máme čtrnáct pekáren, takže jich teoreticky ještě třináct můžeme zavřít a pořád to budou United Bakeries. Oni většinou mohou zavřít jednou, maximálně dvakrát a končí. Je to sice kvazi výhoda, ale pořád je kde brát, kde spořit. Nejde nic neobvyklého, fabriky zavírají všechny velké firmy – Michelin, Renault, Citroën, Chrysler. Nedá se nic dělat, to je restrukturalizace.
