V zemích třetího světa se zrodila myšlenka, jak proměnit odpad ve výnosný byznys. Plasty už nemusejí být jenom na obtíž
V Metropolitním muzeu umění v New Yorku se loni uskutečnila výstava s názvem Rekonfigurace africké ikony – ódy na masku v podání současných moderních umělců ze tří kontinentů. Namísto dřeva a kamene však diváci nalezli skulptury vytvořené z plastových kanystrů, které se v Beninu používají k pašování ropy ze sousední Nigérie. Organizace Aga Khan Development Network z Mali zase spustila už v roce 2007 projekt, v jehož rámci motivovala tamní obyvatele ke sběru odhozených plastových obalů. Ty byly následně rozpuštěny, hmota se smíchala s pískem a z vytvořené pasty se vyráběly dlažební kostky. Jimi se nakonec vydláždilo přes čtyři tisíce metrů čtverečních cest a ulic ve čtvrti Komoguel v blízkosti Velké mešity v malijském městě Mopti.
Afričtí umělci se snaží tvořit z odpadových materiálů, aby poukázali na problém kumulace použitých plastů. Neschopnost vypořádat se s odpadky se přitom rovněž pomalu stává novým fenoménem mezi turisty.
Vedle bílých písečných pláží a safari pod Kilimandžárem chtějí návštěvníci vidět pestrobarevné pláně s ne právě vzácnou květinou „flower of Africa“. Nejedná se o žádný endemit, ale o zhmotněný doklad toho, že recyklace plastů je v rozvojových zemích dražší než samotná výroba a že chybí efektivní mechanismus zpracování těchto nezničitelných materiálů. Plochy s nevadnoucí plastovou „africkou květinou“ vznikají na návětrných pláních často v blízkosti lidských sídel a táhnou se kilometry daleko.
Radikální řešení Plasty se čím dál častěji objevují i na místech, kde by je nikdo nečekal. Ve druhé nejlidnatější zemi světa před několika lety média informovala o záhadné smrtelné chorobě, která v Indii způsobovala úhyn krav pohybujících se ve městech.
Příčinu smrti odhalila pitva, která v zažívacím ústrojí jednoho zvířete odhalila šedesát igelitových pytlů a jiných obalů. Přelidněné indické ulice jsou totiž zaplaveny odpadky a posvátné krávy, které se kdysi pásávaly na ostrůvcích městské zeleně, se nyní ze zoufalství krmí na smetištích.
Vzhledem k jejich složitému zažívacímu ústrojí představují umělé hmoty problém fatální. A jelikož se prostřednictvím vodních toků igelit dostane do venkovských oblastí, nalezen byl i mrtvý slon, který měl v žaludku neuvěřitelných 750 kilogramů plastových obalů.
V souvislosti s kauzou „plastové krávy“ se v Indii zvedla vlna odporu, která usilovala o prosazení zákona zakazujícího výrobu tenkých igelitových pytlů o gramáži pod 40 mikronů. Ve Spojených arabských emirátech na základě obdobného problému s velbloudy byla zakázána výroba veškerých plastových tašek s výjimkou speciálních podléhajících biologickému rozkladu působením vody a vzduchu. Řada zemí bojkotuje igelitové tašky bez rozdílů. Patří mezi ně například Rwanda či Somálsko. V roce 2003 vydala Jihoafrická republika zákaz výroby tašek pod 30 mikronů pod hrozbou pokuty téměř deset tisíc dolarů nebo až desetiletého vězení. Prosazení však zabránily protesty tamních obyvatel, kteří jsou v továrnách výrobců obalů zaměstnáni.
V Keni na problematiku nebezpečí plastového odpadu v minulosti upozorňovala laureátka Nobelovy ceny Wangari Maathaiová, která poukazovala na souvislost mezi šířením plastového odpadu a množením malaricky infikovaných komárů. Právě tašky byly totiž nejčastější příčinou ucpávání odvodňovacích kanálů v období záplav. V současnosti jsou výroba, zpracování a užití plastů o tloušťce menší než 60 mikronů v Keni zcela zakázány.
Pokuta pro tašky zdarma Problematika tenkých plastových tašek trápí také evropské výrobce a ochránce životního prostředí. Proto k podobným opatřením jako v Indii či Africe sahají i další rozvinuté země, například Velká Británie. Další se snaží výrobu tašek znevýhodnit finančně. Irsko zavedlo daň na plastové tašky již v roce 2002 (15 eurocentů na tašku), což vedlo během jednoho roku ke snížení podílu igelitových tašek v odpadu až o 95 procent. Více než devět zákazníků z deseti nyní používá tašky s dlouhou životností určené k opakovanému užití. V roce 2007 se daň zvýšila na 30 centů, neboť došlo k drobnému nárůstu užívání igelitových tašek. Tímto opatřením získala irská vláda navíc 75 milionů eur, které vložila do fondu životního prostředí za účelem snížení znečištění a výzkumu nových způsobů recyklace. Wales zavedl poplatek za tašku pět penny (šest eurocentů) a hrozí pokutou 5000 liber pro ty řetězce, které budou zdarma poskytovat tenké nákupní igelitové tašky.
Denně se globálně použije podle odhadů něco mezi 500 biliony a jedním trilionem plastových obalů. Asociace výrobců plastů na svém webu Plastic Europe uvádí, že v roce 2011 činila celková roční světová produkce plastů 235 milionů tun, přičemž jeho největšími producenty jsou Čína (23 procent) a Evropa (21 procent). Střední východ a Afrika se na celkové výrobě podílely pouze sedmi procenty. Z Evropou vyprodukovaných 47 milionů tun tvoří obalové materiály 39,4 procenta. Každý rok skončí v odpadu 800 tisíc tun igelitových tašek na jedno použití, takže průměrný Evropan jich ročně použije 191. Z tohoto počtu se jen šest procent recykluje a více než jedna miliarda tašek ročně je vyhozena a znečišťuje tak životní prostředí starého kontinentu.
Saky paky Výrobci igelitových obalů mají protiargumenty.
American Progressive Bag Alliance tvrdí, že zákazy tenkých nákupních tašek na jedno použití jsou zcela neefektivní a nevedou k větší ochraně přírody. Argumentují tím, že ve Spojených státech se tyto obaly vyrábějí z přírodního zemního plynu, nikoli z ropy, a jsou tak zcela recyklovatelné. Navíc zabírají prostorově mnohem méně místa než papírové tašky. Tisíc tenkých plastových tašek váží pouhých 5,8 kilogramu, zatímco stejný počet papírových váží 51,7 kilogramu.
Zmíněná organizace rovněž tvrdí, že zákazy nutí zákazníky kupovat dražší silné plastové tašky na vícero užití, což není dobře. Nevyrábějí se z recyklovatelných plastů a často se dovážejí ze zahraničí. Za efektivní považuje organizace nikoli zákaz tašek na jedno použití, ale systém sběrných košů umístěných v obchodech, které tašky prodávají. Proti tomu stojí výrobci tašek na víceré užití typu britského „fitzbagu“, kteří upozorňují na fakt, že ročně je užito 500 miliard plastových tašek, přičemž jedna taška se údajně rozkládá až tisíc let, a že každý rok umírají stovky mořských živočichů a tisíce ptáků v důsledku znečištění způsobeného plastovými obaly.
Čisté město Zákazy tenkých igelitových tašek nutí zákazníky přizpůsobit se, přesto stále neexistuje ideální řešení. Silné a těžké tašky vyrobené z vlákna nebo plastu představují pro životní prostředí větší zátěž než tenké igelitové tašky na jedno použití. Britská agentura pro životní prostředí uvádí, že silné tašky musejí být mnohokrát opakovaně použity, aby se jejich odolnost projevila pozitivně.
Papírová taška musí být použita třikrát, aby byl její dopad na životní prostředí mírnější než v případě tenkého igelitového sáčFOTO ku na jedno použití. Silnou plastovou tašku je třeba využít alespoň čtyřikrát a bavlněnou přinejmenším 131krát. Teprve pak se vyrovná větší množství oxidu uhličitého, které se uvolní do ovzduší kvůli jejich výrobě a dopravě. Nelze zapomenout ani na to, že kukuřice používaná na výrobu bioplastů zabírá velké plochy úrodné půdy.
Producenti jednorázových igelitových tašek argumentují tím, že při opakovaném používání existuje větší hrozba přenosu potravinových bakterií, jako je Salmonella nebo E. coli. Svá tvrzení opírají o studii Univerzity v Arizoně, která však byla financována Americkou chemickou radou (American Chemistry Council), jejímiž členy je řada výrobců igelitových tašek. Americká unie spotřebitelů tuto studii kritizuje a oponuje tím, že stejné množství bakterie lze nalézt v hlávce listového salátu.
Řešení je, zdá se, jednoznačné. Pokud se rozhodneme upřednostnit tašky k opakovanému použití, pak je musíme používat do poslední chvíle jejich životnosti, a pokud budeme nadále používat igelitové tašky na jedno použití, pak musíme zajistit vhodnou recyklaci. BBC ve své loňské studii o plastech publikovala v diskusi názor jednoho Brita, který navštívil hlavní město Rwandy Kigali. „Nikdy jsem neviděl čistší město – mnohem čistší než většina britských měst a většina měst v jiných zemích, které znám,“ uvedl ve svém komentáři k úplnému zákazu igelitových tašek. Plastic People of Africa Zatímco práce afrických umělců poukazují na všeobecný společenský problém, spousta tamních byznysmenů se na odpad dívá pod zcela jiným úhlem. Přestali v něm vidět ekologickou katastrofu a přišli se zajímavými podnikatelskými projekty. Takovým případem je příběh tradičních afrických sandálů vyrobených z použitých pneumatik. Kdysi tuto obuv proslavili somálští rebelové, dnes je z nich úspěšný fairtradový výrobek známý po celé Africe.
Vše začalo v roce 2004 v Zenabworku, v chudé čtvrti na okraji hlavního města Etiopie Addis Abeba, ve které žila vystudovaná účetní Bethlehem Tilahun Alemuová. Ta ve svém okolí znala mnoho talentovaných umělců, kteří neměli pro koho pracovat. Alemuová ale zaznamenala, že ve světě je velká poptávka po recyklovaných produktech.
S počáteční investicí necelých deseti tisíc dolarů proto založila společnost SoleRebels, která z místních materiálů vyrábí sandály inspirované obuví rebelů. Jejich vzhled je však natolik moderní, že odpovídá současným trendům a vkusu zákazníků i ze Západu. Její společnost se navíc stala prvním fairtradovým výrobcem obuvi, který získal certifikát Světové fairtradové organizace (WFTO).
SoleRebels v současnosti patří k nejúspěšnějším etiopským společnostem.
Sandály prodává v 55 zemích světa prostřednictvím maloobchodníků, přičemž největšími odběrateli jsou Rakousko, Kanada, Japonsko, Švýcarsko a Spojené státy. V současnosti má firma 75 zaměstnanců na plný úvazek a více než 200 dodavatelů základních výrobních materiálů. Denně vyrobí v průměru osm set párů bot, které se prodávají za ceny od 35 do 95 dolarů. Zaměstnanci berou čtyřnásobek průměrného platu v Etiopii. Letos by společnost měla dosáhnout ročního obratu kolem dvou milionů dolarů, v roce 2016 by se chtěla dostat na desetinásobek. SoleRebels má v plánu nabírat další zaměstnance a expandovat na nové trhy.
Všeobecného ocenění se Bethlehem Tilahun Alemuová dočkala v roce 2011, kdy byla zvolena Mladým globálním lídrem na ekonomickém fóru v Davosu ve Švýcarsku a její firma získala v keňském Nairobi ocenění pro jeden z nejlepších podniků v Africe. Označení amerického magazínu Forbes za nejúspěšnější Afričanku v lednu 2012 a zvolení Podnikatelkou roku na Světovém ekonomickém fóru z letoška jsou dalšími „vedlejšími produkty“ dobře promyšleného byznysu.
Ekologie oceánů Nové ostrovy uprostřed vod V roce 1997 proběhla světem zpráva, že expedice Charlese Moora ve vodách Tichého oceánu objevila dosud neznámý ostrov o rozloze státu Texas. Nejednalo se o pevninu, nýbrž o nakumulovaný plovoucí odpad. Rozloha plastové skvrny na oceánu označované jako Great Pacific Garbage Patch se odhaduje od 700 tisíc po 19 milionů kilometrů čtverečních a leží ve vodách mezi Havají a Kalifornií. Odpad se koncentruje vlivem mořských proudů a působení zemské rotace a většinu z něj představují plasty. Vědci napočítali až 750 tisíc kusů plastu na jednom čtverečním kilometru, přičemž většina pochází ze Spojených států a z Asie. Zatímco z Ameriky odpad putuje na místo šest let, z Japonska a ostatních asijských zemí mu to trvá pouze rok. Odpad může být velmi nebezpečný pro mořské živočichy. Želvy si snadno pletou plovoucí plastové pytlíky se svou oblíbenou potravou, medúzami, a sluneční paprsky se přes vrstvu odpadu nedostanou k planktonu a řasám, což vážně narušuje potravní řetězec celého ekosystému. Navíc skutečné množství odpadu si lze jen těžko představit, protože plasty viditelné na hladině jsou jen zlomkem toho, co plave v různých hloubkách ve vodě anebo leží na dně oceánu. Vzhledem k tomu, že ostrov odpadu je daleko od jakéhokoli pobřeží, žádná země za něj nechce převzít zodpovědnost a poskytnout finance na jeho odstranění. Plastová skvrna zároveň dokazuje, že plasty nejsou zdaleka jen problémem rozvinutých zemí, ale problémem globálním. l Cestovní ruch Odpad jako inspirace pro umění Potíže s likvidací plastového odpadu daly vzniknout množství zajímavých staveb, které se staly turistickými ikonami. Příkladem je Junk Castle amerického vysokoškolského profesora Victora Moora, který od roku 1968 obcházel skládky a sbíral harampádí. Nepotřeboval ani stavební povolení, protože stavba hradu ho stála pouze 500 dolarů. Podobně unikátní je Cyclop nedaleko Paříže postavený ze starých vagonů do výšky až 29 metrů, který váží 300 tun. Skupina nepálských umělců se v roce 2012 rozhodla „uklidit“ Mount Everest. Za několik měsíců nasbírali osm tun odpadu, z nichž vyrobili na 75 uměleckých předmětů a na výstavě v Káthmándú originálním způsobem spojili umění a ekologii. Mezi materiálem byly plechovky od piva, kyslíkové bomby či rozbité stany i kus vrtulníku. Výstava byla prodejní, přičemž některá umělecká díla se prodala za více než 150 tisíc liber. Bizarní „památkou“ je rovněž Bubblegum Alley, byť s uměním společného nic nemá. Ve žvýkačkové uličce v kalifornském městě San Luis Obispo lidé kdysi začali lepit žvýkačky na zdi – někteří tvrdí, že po druhé světové válce, jiní umísťují vznik uličky do padesátých let – takže dnes jsou jimi obaleny obě strany.
O autorovi| Jan Svatoš • spolupracovník redakce
