Mediální manažeři vydělávající na nahrazení kvality kvantitou tvrdí: Toto je Západ.
To, o čem se u nás hovoří jako o vyprázdněné politice, jejíž obsah je nahrazen billboardy a prázdnými slogany, má hlubší kořeny. Thomas Meyer z univerzity v Dortmundu například hovoří o kolonizaci politiky mediálním systémem. Podle tohoto autora politika zažívá podobný převrat, jako zažila kdysi astronomie díky Koperníkovi. Platná pravidla pro představování politiky v médiích (základní otázka, která se pokládá před zařazením do zpravodajství, zní: O kolik mi zveřejněním této zprávy stoupne náklad či počet diváků?) mají za následek krutou selekci a ze všech událostí se vybírají jen nejspekulativnější výstupy. Důsledek: politika je divadelnější. Orientuje se na vysoké stylizované efekty, o kterých se ví, že budou přitažlivé pro masová média. Média přestávají být těmi institucemi, které politiku reflektují a analyzují, ale v posledních letech ji přímo tvoří.
Role se otočily: zatímco ve stranické demokracii pomáhala média občanům v orientaci, aby si mohli vytvořit vlastní názor na nabídku politických stran, a v mediální demokracii politiku spolu se soudy kontrolovala, v mediokracii už politici jen pozorují a studují média, aby se rychle naučili novým trendům a mohli se podle vládnoucích receptů úspěšně prezentovat. Čím je ale mediální krajina strukturovanější, tím musí být prezentace politiků sofistikovanější: jinak se německý politik musí prezentovat ve veřejnoprávní televizi ZDF, jinak v bulvárním Bildu a úplně jinak v novinách, jako jsou Süddeutsche Zeitung, Frankfurter Allgemeine Zeitung či Die Welt, a mnohem inteligentněji v Der Spiegelu nebo Die Zeitu a v řadě nových měsíčníků, jako je třeba Cicero, který se zabývá pouze politickou kulturou. Náš problém je, že česká a moravská mediální scéna je málo strukturovaná. Skoro všechny produkty se svým zpracováním a způsobem selekce nebezpečně navzájem přibližují. Malíř Milan Kunc, který se do Čech po pětatřiceti letech přistěhoval z Německa, Spojených států a Itálie, kde střídavě žil, říká: Naše noviny a televize si oblíbily mediální kýč.
Politické strany, které dříve vytvářely politickou vůli a fungovaly jako hlavní kanály společenského vlivu na centra výkonné moci, se kvůli tomuto posunu marginalizovaly a vytvářejí pouhé kulisy v inscenacích, řízených špičkovými aktéry - médii. Politici jsou jen jedněmi z bavičů, stejně jako herci či sportovci.
Profesor Meyer hovoří o tom, že tradiční trojúhelník společnost - strany - média byl nahrazen novým mocenským trojúhelníkem, který tvoří špičkoví aktéři, média a populističtí stratégové. Mezi špičkovými aktéry se v některých zemích objevují zvláště ti, kteří do politiky přišli ze showbyznysu. Důvod je jednoduchý: jestliže politika jako správa věcí veřejných je nahrazena politickým divadlem, mají tito lidé pro novou situaci nejlepší výbavu.
V knize Mediokracie, kterou pan profesor vydal, se dočteme: Mediokracie vládne v takové společnosti, v níž masová média jsou prostředkem a katalyzátorem sloužícím k tomu, aby sklony, záliby, pozornost a přístup k informacím co nejširších vrstev obyvatelstva byly závazně určovány (jakousi nepsanou ústavou) způsobem komunikace ve veřejném prostoru.
Mediokracie se pozná také podle toho, že ve společnosti začne převládat průměrnost, která ovládne všechny obsahy komunikace. A tam, kde je malá konkurence, jako třeba u nás, a panuje trvalá absence stálých špičkových vysokých výkonů, je rychle kvalita nahrazena kvantitou a společnost si toho skoro nevšimne. Zvláště ne v postkomunistických zemích, kde snížená kvalita přichází zároveň s novou barevností a lesklejšími obaly. Manažeři, kteří na této proměně vydělávají, tvrdí, že toto je Západ. V tom je náš největší omyl. Západ si naopak soustavně s poklesem úrovně průměru skoro automaticky vytváří aktivní prostředí (na univerzitách, v církvích a v občanských sdruženích), v němž tento proces zevrubně reflektuje, zkoumá a upozorňuje společnost na jeho úskalí a nebezpečí.
Kniha pana Meyera si právě klade otázku, jestli a jak daleko tento proces banalizace komunikace (tedy médií) může dojít a jestli je možné, aby došlo k syntéze mezi pravidly, která platí v médiích, a těmi, která platila v náročné politice. Vlastně se pan profesor ptá, jak vrátit do masových sdělovacích prostředků vysokou informativní a argumentační hodnotu.
Jedno je jasné: čím víc díky snaze po maximálním uspokojení čtenářů, diváků a inzerce budou média ztrácet na kompetenci, tím větší budou mít politici šanci vzít do svých rukou mediální inscenování politiky. Mylně se někteří politici domnívají, že budou-li moci lépe zacházet s poselstvím, které budou divákům a čtenářům sdělovat, víc si je získají na svou stranu. Ve skutečnosti tento vztah funguje opačně: Čím víc jsou média apolitická, tím spíše je politika divadelní, tím vyprázdněnější, a tím víc se od ní lidé odvracejí, protože je už jen karikaturou politiky. A prohrávají samozřejmě i podnikatelé, kteří jsou na politiky navázaní.
Dále - jak na to upozorňoval již dávno sociolog Habermas - jakmile se z televizí vytratí náročné programy, které spoluvytvářejí hodnotovou orientaci, nabourává se ve společnosti schopnost si porozumět, chápat druhou stranu, uzavírat kompromisy. Ze společnosti se pozvolna vytrácí svazující sociální energie. Tam, kde převládne v televizní komunikaci jen zábava a bulvár, dochází ve společnosti k psychickým poruchám: snižuje se schopnost solidarity a vytrácí se ochota občanů k angažovanosti: ze společnosti mizí civilizační přednosti a schopnosti. Nadvláda bulváru a středního zábavního proudu novin, které se selekcí informací tabloidu stále více a více přibližují, je známkou sociálně málo angažované společnosti, a taková společnost zase přitahuje méně kvalitní peníze i méně kvalitní podnikatele.
V závěru knihy profesor Meyer říká: Pokud nevytvoříme pevná samoregulační pravidla uvnitř médií, která se další banalizaci budou bránit (což platí hlavně pro média veřejnoprávní či veřejné služby), změní se politika jen v inscenované divadlo. Ve skutečnosti se bude dělat za zavřenými dveřmi a občané do ní nebudou moci nijak zasahovat. To ale napsal Neil Postman již v šedesátých letech.
