Norové mohou za svou životní úroveň – jednu z nejvyšších na světě – děkovat nesmírnému bohatství ropy a zemního plynu. O tom není sporu. Ale za pozornost stojí i jiné faktory prosperity severské země, které jsou nikoliv náhodně předmětem častých debat také v české společnosti.
Německý spisovatel Hans Magnus Enzensberger o Norsku napsal, že je největším evropským lidovým muzeem a zároveň velkou laboratoří budoucnosti jak v technickém, tak především v občanském slova smyslu.
Norsko patří mezi země, jejichž parlamenty i vlády mají dlouhodobou vizi hospodářského a sociálního rozvoje.
První norská vize se začala formulovat po druhé světové válce, kdy ještě nebylo možné počítat s bohatými nalezišti přírodních zdrojů. Vycházela ze základního hodnotového principu společnosti: zajištění důstojného života pro všechny. Cestou k jeho dosažení byla svobodná a solidární společnost. Nástrojem k uskutečnění vize bylo určování strategických směrů rozvoje norské společnosti a způsobů jejich realizace pomocí sociálně ekonomického programování.
Záměry společnosti ve všech oblastech, které se bezprostředně dotýkají občanů (vzdělávání, zdravotnictví, sociální a starobní zabezpečení, kultura, bytová politika, vnitřní a vnější bezpečnost a další), jsou poměrně konkrétně stanoveny, a občan tak může průběžně konfrontovat program se skutečností, tedy kontrolovat, jak příslušné vlády plní úkoly, které jsou v programu stanoveny. Gestorem sestavování programů je ministerstvo financí, a tím je zabezpečena provázanost cílů programů se státním rozpočtem.
Nyní platná základní vize byla modifikována na počátku 70. let v souvislosti s objevením obrovských nalezišť ropy a zemního plynu. Definovala efektivní využití těchto zdrojů pro dlouhodobý rozvoj norské společnosti. Pokud by obrovské finanční zdroje z prodeje ropy a zemního plynu byly volně vpuštěny do ekonomiky, znamenalo by to šok, po kterém by většina tradičních oborů a zaměstnaneckých míst byla ztracena vzhledem k výraznému zhodnocení norské koruny. Proto byl vytvořen zvláštní fond, který neovlivňuje bezprostředně stav domácí ekonomiky, ale jsou v něm akumulovány zdroje (investované také do světové ekonomiky), které slouží jednak pro úhradu nákladů spojených s nutnou restrukturalizací ekonomiky a jednak pro sociální účely (zejména pro nároky na důchodové zabezpečení v zemi, která je známá tím, že její občané se dožívají vysokého věku). Kolísání cen ropy na světových trzích by jinak vrhalo ekonomiku s méně než čtyřmi miliony obyvatel do cyklických výkyvů s důsledky na sociální soudržnost společnosti.
Omezení a nedostatky.
Systém strategického programování a politika blahobytu vedou na druhé straně k tlaku na zvyšování mezd bez odpovídající produktivity práce. Přesto se v Norsku daří v rámci důchodové politiky, zahrnující spolupráci s odbory, nedopustit dlouhodobě nad–měrný růst mezd. Norská společnost není dravou kapitalistickou společností, která mimo jiné vstřebává výkyvy spojené s masovým zaváděním nových technologií rychlou ztrátou tradičních pracovních míst a jejich nahrazováním novými pracovními místy.
Politika státu blahobytu narazila na některé meze. Původní záměry se nedaří realizovat v oblasti bytové politiky, a to zejména pro mladé lidi. Malá konkurence v poptávce po pracovních místech a z toho vyplývající vysoké mzdy spolu s mohutným veřejným sektorem financovaným z daní způsobují, že Norsko je jednou z nejdražších zemí světa. Rovněž bankovní sektor, udržovaný v národních hranicích, je málo konkurenceschopný a řada bank musela být sanována státem.
Další rozvoj se proto ubírá směrem k větší individuální odpovědnosti jednotlivých občanů za osobní blahobyt a v postupném omezování zásahů státu do tržního prostředí (dotace a podobně). Přesto však zůstává princip společenské solidarity občanů nosným prvkem sociální politiky státu.
Národní identita.
Norská společnost si jako málokterá jiná v Evropě udržuje svoji národní identitu. Nad politickými stranami a jejich programy vysoko ční národní hrdost, která spojuje převážnou většinu Norů. Pramení především z dlouhodobého nenásilného boje za národní nezávislost, které země dosáhla v roce 1905. Národní hrdost má ale i další historické kořeny. Až do začátku 20. století se Norové věnovali především zemědělství a rybářství, a většina z nich žila na samostatných místech nebo v nevelkých osadách.
Globalizace jako strašák zachování národní identity v Norsku příliš neplatí, neboť v něm nadnárodní instituce působí, a naopak některé norské velké společnosti působí nadnárodně. Vzhledem ke značné vzdělanosti, včetně oblasti informačních technologií, se mohou při globalizaci v Norsku uplatnit jen ty nadnárodní společnosti, které hledají a zajišťují vysokou přidanou hodnotu a které jsou technicky na vysoké úrovni. Nadnárodní společnosti však musí dodržovat přísné ekologické limity.
Trvalý rozvoj.
Ekologická stránka rozvoje státu je prioritou před růstem hmotných statků. Ekologické aspekty jsou podrobně zdůvodněny v dlouhodobých programech a jsou důsledně dodržovány v praxi. A tak hlavní město Oslo není přecpáno automobily, za vjezd do jeho vnitřní zóny se platí (automaticky mincemi, v přepočtu asi 50 korun). Málokdo se však vychloubá, že má na to, aby mohl jezdit i přes tyto poplatky autem. Veřejná doprava, i když nijak zvlášť rychlá, je na výši. Státní či bankovní úředník šlapající na kole není exotickou zvláštností. Norská společenská realita, dosažená na základě sociálně hospodářské politiky, se tak blíží pojetí trvale udržitelného rozvoje.
