Gore Vidal, americká kulturní ikona, se zbláznil. Nebo ne?
Dříve brilantní a sarkastický esejista, který byl společenským a kulturním svědomím Ameriky dvacátého století. Dnes pomatený starý vztekloun, jehož mentální schopnosti upadají v přímém přenosu? Přesně tuto choulostivou záležitost řeší nyní vlivné intelektuální kruhy na obou březích Atlantiku. Tím, o jehož duševním stavu se pochybuje, je Gore Vidal, pětaosmdesátiletý americký spisovatel, scenárista a kritik. Muž, který měl blízko k rodině Kennedyových, Tennessee Williamsovi, Jackovi Kerouacovi, Romanu Polanskému a v podstatě celé kulturní a politické elitě USA posledních šedesáti let. Autor, který si otevřeně homosexuálním románem v padesátých letech minulého století zabouchl dveře k nadějné kariéře diplomata. Zavilý odpůrce americké zahraniční politiky a zběsilý kritik bývalého ministra zahraničí Henryho Kissingera. Muž, který největší lásku svého života prožil ve čtrnácti letech se stejně starým spolužákem. A člověk, jenž dnes velebí Američana Timothyho McVeigha, který roku 1995 ve městě Oklahoma City vyhodil do povětří vládní budovu a zabil skoro 170 lidí. To, zda opravdu západní civilizace zpitoměla a jeden skvostný zkušený mozek na to nadnesenými frázemi správně upozorňoval, nebo šlo o smutný sešup k senilitě, bude nejspíš jasné až s odstupem času.
Výmysly korunního prince? Celou polemiku vyvolal na stránkách amerického magazínu Vanity Fair další vlivný intelektuál Christopher Hitchens v textu s titulkem Vidal Loco neboli Blázen Vidal. Jedenašedesátiletý britsko-americký novinář, jehož loni magazín Forbes zařadil mezi 25 nejvlivnějších liberálů v amerických médiích, se do cupování Vidala pustil s plnou parou. „Lze si smutně všimnout naprostého nedostatku jakéhokoli nadhledu či velkorysosti, stejně jako úplné absence důvtipu a zevrubnosti. To první nahradila sarkastická, unavená uštěpačnost, to druhé žalostná zášť.“ Od Hitchense zní navíc tato kritika o to pikantněji, že si jej Vidal kdysi vyvolil za svého korunního prince, za jakéhosi nepsaného následníka v literárních kruzích. Šedesátník z britského Porthsmouthu se oné pocty ale pomyslně vzdal po útocích z 11. září s odůvodněním, že „nechce spáchat literární otcovraždu“. Vidal se totiž o teroristickém činu vyjadřoval jako o očekávatelné odplatě arabského světa za chování USA. Hitchensova verze o sobě coby korunním princi ale úplně neladí s Vidalovým pojetím. Ten je zase dal k dobru při vystoupení v New Yorku a obecenstvo se prý válelo smíchy. „Řadu let se (Hitchens – pozn. red.) považoval za mého dědice. A bohužel pro něj jsem neumřel, pořád jsem tu byl a byl.“ Čím si vlastně Vidal zdrcující Hitchensovo hodnocení vysloužil? Hlavně svou loňskou zpovědí pro britský deník The Independent, po jejímž přečtení vystřelilo nevěřícně obočí nejednomu čtenáři. Vidalův základní pocit, že Spojené státy mají svůj rozkvět za sebou a nevyhnutelně směřují k úpadku, z něj samozřejmě ještě blázna nedělají. Naopak, tento dojem s ním sdílí neopomenutelná skupina intelektuálů.
Afghánský hřebík do rakve Konkrétní a podloženou kritiku ale muž z bohaté a vlivné rodiny (dědeček byl oklahomský senátor) střídá s osobními výpady nebo těžko uvěřitelnými názory. Vidal například tvrdí, že administrativa bývalého prezidenta George Bushe „pravděpodobně“ stála za útoky z 11. září. Hledala tak prý záminku pro výstavbu ropovodu přes Afghánistán. Vidal si na argumentační podporu přizval britského politologa Nafeeze Mosaddeqa Ahmeda, jehož dílo cituje a velebí. Podle Hitchense jde ale o jakousi obskurní postavičku, úřadující z mrňavé kanceláře v přímořském městě Brighton. Rozhodně ne o respektovaného velikána politologického světa. Ahmed, profesor na University of Sussex, si to ale nenechal líbit. Nechal se slyšet, že Hitchens „žárlí, protože nikdy nedosáhl úrovně Vidalovy literární elegance a jeho téměř ikonického statusu. Celé to vypadá jako nějaká bizarní osobní vendeta na stránkách Vanity Fair, plná faktických nepřesností a s málem pravdivosti“. Vidalův náhled na americkou zahraniční politiku je trochu jednostranný. Rodák z amerického West Pointu tvrdí, že USA si za svá napadení v historii mohou vlastně samy, ať už jde o newyorská dvojčata nebo o útok na Pearl Harbour. Také Sovětský svaz za studené války „pouze reagoval“ na americkou sílu a hromadu zvěrstev, včetně invazí do okolních států, protože jej USA „provokovaly“. A dnešní přítomnost v Afghánistánu bude pro USA tím posledním hřebíkem do rakve, dodává Vidal vesele. Úpadek země byl podle něj předurčen už při vzniku její ústavy v 18. století. Důvodem je podle Vidala „úplatkářství Američanů“ a paradoxně to, že Američané nebyli pro Spojené státy dostatečně kvalitními lidmi.
Mateřská láska Vidal sám má za sebou zkušenost v americké armádě, kam utekl, když mu bylo sedmnáct let. Jedním z důvodů jeho překotného odchodu z domova byly značně rozhárané vztahy s matkou, chronickou alkoholičkou, která často vyhrožovala sebevraždou. Když to její synek později dotáhl na obálku slavného amerického magazínu Time, napsala do redakce dlouhý dopis, v němž svého potomka s gustem pranýřovala. Časopis text otiskl s titulkem Mateřská láska. I dnes, coby starý pán, jehož život se nejspíše blíží ke konci, nasadí slavný esejista podle reportéra listu The Independent při zmínce o své matce „ledový pohled“. Druhou světovou válku prožil Vidal v Itálii a na Aljašce, kterou přirovnává se „zmrzlému peklu“, a nediví se, že z tohoto amerického státu vzešla republikánská politička Sarah Palinová. Tu galantně označuje jako „nejnovější modlu v dlouholetém americkém kultu stupidity“. Uvážíme-li jeho kariéru v armádě, jsou Vidalovy geopolitické názory do velké míry paradoxní. Podílel se přece na budování něčeho, co dnes kritizuje. „Nenarukoval bych, kdybych býval věděl, kam to povede,“ říká dnes. Nešetří ani současného amerického prezidenta Baracka Obamu. Z původně optimistického postoje během volební kampaně zaujal Vidal značně skeptičtější stanovisko. „Vše, co jsme říkali o rasové integraci, se prokázalo. On je ale neschopný,“ vyřkl loni na podzim svůj ortel. Znovuzvolení se dle něj první prezident tmavé pleti nedočká.
Obhajoba vraha dětí Asi nejspornější reakce ale vyvolává Vidalova morální obhajoba Timothyho McVeigha, strůjce oklahomského atentátu. Zatímco pro ostatní byl McVeigh (jeho život ukončila před devíti lety smrtící injekce) nejtěžším zločincem, popřípadě šílencem, Vidal jej popisuje jako muže „příliš rozumného na svou dobu a místo“. Bývalý armádní voják žil v domnění, že americká vláda porušuje zákony, zejména ten zakazující použít vojenskou sílu proti vlastním občanům. Svou averzi demonstroval tak, že šel a zabil zhruba 170 lidí včetně předškolních dětí. „Neudělal to schválně! Ale americká vláda ty muže, ženy a děti ve Waco (při razii státních složek v sídle náboženské sekty poblíž texaského města Waco zemřelo v roce 1993 přes 70 lidí – pozn. red.) schválně zabila! Bylo to jeho gesto proti vládě, kterou nenáviděl!“ rozohní se Vidal. O tom, že zabije i děti, prý McVeigh dopředu nevěděl. „A zkoušíte mou trpělivost!“ vyjel na žurnalistu, který chtěl téma podrobně rozvést. Zda je o ušlechtilosti teroristova gesta vnitřně přesvědčen, se svět hned tak nedozví. Stejně jako to, co si Vidal vlastně myslí o Hitchensově kritice. Jinak výřečný esejista v tomto případě s vervou mlčí.
