Šance Prahy závisí na Polsku i ochotě Západu
POLSKÉ VYJEDNAVAČE zřejmě polil studený pot. Na jejich nervozitu okamžitě upozornil polský tisk. Po posledních kolech rozhovorů s Evropskou unií se z Bruselu šíří zvěsti, podle nichž Polsko může vypadnout z první vlny rozšiřování EU. Varšava v rámci rozhovorů uzavřela pouze patnáct z 29 rozjednaných kapitol – méně než Maďaři, Slovinci, Estonci a Kypřané. Polsko je na tom stejně jako Česká republika… Ve skutečnosti o počet uzavřených kapitol ani tak nejde. Ten se spíše může stát záminkou. Současný stav rozhovorů s kandidátskými zeměmi vhodně zapadá do jednoho ze scénářů rozšíření unie, podle něhož by EU nejdříve přijala jen ty státy, které příliš nezatíží její rozpočet a instituce. Tedy i na české poměry malé země jako Estonsko, Slovinsko a možná i Kypr či Maltu. Chybět by nemuselo ani Maďarsko, které má v západní Evropě pověst středoevropského premianta. Pokud by převládl podobný způsob uvažování, Polsko by nemělo šanci. Podle stávajících pravidel by nároky Varšavy pouze na podporu ze zemědělských fondů EU činily kolem tří miliard eur ročně. V polském vleku. Málokdo pochybuje o tom, že české šance jsou úzce spojeny s Polskem. V Praze to na plná ústa prohlásil ještě před svým odvoláním náměstek ministra financí Jan Mládek: „Nebude–li přijato Polsko, mohlo by to být kompenzováno i nepřijetím Česka. Možnost, že Česko vypadne z první vlny rozšiřování EU, jako jednu z variant zmiňuje i známý programový dokument Občanské demokratické strany – Manifest českého eurorealismu. „Často je zmiňována varianta takzvaného minimálního rozšíření o několik málo levných zemí s následnou dlouhou pauzou, napsali experti ODS v čele se stínovým ministrem zahraničí Janem Zahradilem. Důvody závislosti na Polsku jsou především politické. „Polsko je politicky i obchodně z celé střední a východní Evropy nejdůležitější. Nechat Polsko čekat by snad bylo představitelné v případě, že by společně s ním čekal i celý Visegrád a rozšíření se realizovalo jen o Maltu, Kypr a Estonsko, domnívá se Václav Šmejkal, znalec evropských poměrů z Hospodářské komory ČR. I kdyby zastánci „úsporného scénáře jednu visegrádskou zemi nakonec připustili, bylo by jí s největší pravděpodobností dobře hodnocené Maďarsko, nikoliv Česko. Čelní představitelé Evropské unie sice oficiálně popírají, že by Češi měli z první vlny vypadnout, ale celá střední Evropa již má své zkušenosti s nevyplněnými sliby západních politiků. Různé provazy. Ostatně třeba i slova šéfa Evropské komise Romana Prodiho během jeho dubnové návštěvy v Praze lze interpretovat různě. Zatímco mnozí Češi v nich viděli jasný slib přijetí v roce 2004, francouzský list Le Monde byl opatrnější. Upozornil na jiná Prodiho slova, podle nichž je podmínkou vstupu nejen další pokrok v přijímání evropské legislativy, ale také to, aby všechny české politické síly táhly za jeden provaz. A později se ukázalo, že o tom Brusel silně pochybuje. O existenci „úsporného scénáře dobře ví i první náměstek ministra zahraničí Pavel Telička. Považuje ho však za ryze politický. „Znamenalo by to, že Evropská unie nepůjde příliš do hloubky a nebude posuzovat kandidátské země podle toho, jak jsou schopny se vyrovnat s dopady členství v EU, zdůraznil Telička v rozhovoru pro týdeník EURO. Je přesvědčen, že Česká republika je v tomto ohledu mnohem dále než jiní kandidáti díky zdejší infrastruktuře, pravidlům hospodářské soutěže, volného pohybu zboží či certifikace. „Společně s Maďarskem jsme jediné dvě země, které sjednaly dohodu o vzájemném uznávání certifikátů a které se v tomto směru plně integrovaly do jednotného vnitřního trhu EU, míní šéf českých vyjednavačů. Ekonomická otevřenost ČR se podle Teličky už dávno projevuje i v krocích, které by v jiných kandidátských státech nebyly možné: „My nemáme problémy, když zahraniční investor kupuje perlu našeho hospodářství, jako třeba v případě Škody Auto. Náměstek ministra zahraničí se obává, že „úsporným scénářem by se unie zaměřila jen na dílčí politické cíle – přijetím Estonska by vyslala příznivý signál do Pobaltí, vstup Kypru by uspokojil Řecko, začleněním Slovinska by EU učinila zadost ekonomickým parametrům a přijala by zemi s nejvyšší úrovní hrubého domácího produktu na hlavu. Přijetí Slovinska by navíc bylo nadějným signálem pro Balkán. Žádné podceňování. Pavel Telička věří, že při dalším jednání o složitějších kapitolách se více prokáže, jak na tom jednotlivé státy jsou. Zřejmě i z toho důvodu nepovažuje „úsporný scénář rozšíření EU za příliš pravděpodobný, rozhodně ho však nevylučuje. „Děláme vše pro to, abychom se objevovali ve všech scénářích. Za zásadní cíl hlavní vyjednavač považuje zlepšit stav veřejných financí. Právě ten v poslední době patří k nejsilnějším výtkám vůči Praze (EURO 18/2001). Ředitel Evropsko–českého fóra, které sdružuje obchodní komory pěti západoevropských zemí v ČR, Petr Greger připomíná, že důležitou roli v celé záležitosti sehraje série voleb v letošním a příštím roce – v Polsku a Česku, ale také v Německu a ve Francii. „Rozhodnutí o tom, kdo vstoupí v první vlně do EU, bude politické – jako vždy v minulosti. Řecko bylo typickým příkladem, říká Greger, byť připouští, že ekonomická kritéria dnes hrají důležitější roli než v době studené války. Nebezpečná skepse. To, jak by volby mohly dále zamávat s šancemi Polska, naznačil list Financial Times. „Rostoucí euroskepticismus Poláků může způsobit další zaostávání za ostatními kandidáty, napsal britský ekonomický deník. Jde však o oboustranný vliv. Skepse Poláků může zpochybnit jejich ochotu budovat evropskou integraci v očích Západu, odkládání rozšíření ze strany EU zase dále Poláky znechucuje. Petr Greger věří, že si v Evropské unii toto riziko uvědomují, a proto se také nakonec ke scénáři bez Polska a Česka nepřikloní. Pokud však jde o veřejné mínění, je na tom Česko ještě hůře než Polsko. Pro vstup do unie je zatím pořád 55 procent Poláků, ale jen 45 procent Čechů. Také polská politická scéna je oproti české čitelnější. „V České republice na rozdíl od Polska nebo Maďarska neexistuje tak dalekosáhlý konsenzus o tom, proč – a někdy dokonce, zda vůbec – bychom měli do EU vstoupit. To je nebezpečí pro budoucnost, uvedla Kristina Larischová z pražského Ústavu mezinárodních vztahů. „Naše politická scéna není jednotná a přesvědčivá ve svém úsilí o vstup do EU, souhlasí Václav Šmejkal. Také proto občas nejsou v Bruselu vidět české přednosti, o nichž mluví Pavel Telička. Populismus na Západě? Zatímco volby v Polsku a Česku naznačí, s čím by mohly tyto země do EU přijít, hlasování v Německu a Francii napoví, co se od nich očekává a jaké mají vyhlídky. Václav Šmejkal se obává, že kdyby zesílil populismus západoevropských politiků, mohla by se „laciná varianta východního rozšíření unie stát skutečností. „Pro tento scénář svědčí především nevalná podpora rozšíření mezi voliči EU (okolo 40 procent), jejichž názoru mohou ve volebních letech politici podlehnout, uvedl Šmejkal. Osud „úsporného scénáře bude nakonec záviset především na postoji Berlína. „Je těžko představitelné, že by tento scénář byl prosazen proti vůli Německa a jeho spojenců, které by Němci v této věci mohli přesvědčit na základě pravidla – něco za něco, soudí Kristina Larischová. Zájem Německa na Polsku kvůli jeho strategickému významu je přitom obrovský. Na druhé straně Němci a Poláci vůči sobě navzájem mají řadu historických předsudků. Němci mají strach z přílivu polských pracovníků, Poláci se obávají, že Německo opět dobude Slezsko, tentokrát nikoliv zbraněmi ale kapitálem. Polsko z budoucích členů spolyká nejvíce peněz z fondů EU, Německo do těchto fondů nejvíce přispívá. „Rozšíření Evropské unie je německo–polským problémem, napsala ve své analýze agentura Reuters. Prostor pro populismus vůči Polsku, který by se následně mohl obrátit i proti Česku, tu bezpochyby je. Nemáme spojence. V Berlíně však také vědí, jak důležité je rozšíření unie na východ z hlediska německých národních zájmů. „Německo nechce mít za svými východními hranicemi šedou zónu a zároveň vidí ve střední Evropě zajímavý trh, říká Petr Greger. Pokud Češi chtějí hledat v EU spojence, měli by se podívat právě ke svému západnímu sousedovi. „Německo je jediným přirozeným spojencem mezi velkými státy unie, dodává ředitel Evropsko–českého fóra. Ve skutečnosti však česko–německé vztahy mají k „autentickému přátelskému vztahu daleko. A to je také jeden z důvodů, proč nelze zcela vyloučit, že Češi vypadnou z prvního kola, a proč je Praha tak závislá na Varšavě. „Jelikož rozšíření je politickým rozhodnutím, potřebujeme v Evropské unii spojence, uvádí Petr Greger. Václav Šmejkal soudí, že i v tomto se projevuje slabost české politické scény, která „nenašla pro Čechy skutečného přímluvce mezi členy EU . Německý trojúhelník. Petr Greger je přesvědčen, že ve vztahu k Německu jsou důležité tři roviny: ekonomika, vyrovnání s minulostí a shoda o představách pro budoucnost. Zatímco první oblast se díky obchodní výměně a německým investicím rozvíjí příznivě, v dalších dvou se oběma stranám stále nedaří nalézt společnou řeč. Šéf Evropsko–českého fóra se domnívá, že je zapotřebí dosáhnout pokroku alespoň ve dvou ze tří zmíněných rovin. I když není zcela jasné, jaký dopad může mít problematika poválečného odsunu sudetských Němců na vstup Česka do EU, Greger upozorňuje, že před ní nelze utéct: „Je třeba o ní mluvit i na úrovni politických stran. Podobné rezervy vidí Petr Greger v představách pro budoucnost. Zatímco Německo v poslední době stále silněji prezentuje svou federalistickou vizi Evropy, z Prahy často zaznívají zcela opačné hlasy, které volají po mezivládním modelu silných národních států. Týdeník Der Spiegel informoval o překvapivě ambiciózních představách kancléře Gerharda Schrödera určených pro diskusi ve straně německých sociálních demokratů. Šéf spolkové vlády žádá, aby z Evropské komise vznikla funkční evropská vláda a aby Evropský parlament dostal pravomoci, které náleží standardnímu poslaneckému sboru v demokratické společnosti. Německou představu přitom považuje za výhodnou řada malých západoevropských zemí. V mezivládním modelu totiž fakticky rozhodují velké státy a nikdo přesvědčivě neprokázal, že by se to mohlo v budoucnu změnit. „Měli bychom se poučit, že Evropa silných národních států není v českém zájmu, prohlásil Petr Greger. Strach přežívá. V českých politických kruzích – především pak v ODS – však nadále převládá uvažování, které Českou republiku od bližšího spojenectví s Německem spíše vzdaluje. Je pak otázkou, do jaké míry jde ze strany politiků o populismus využívající protiněmeckých nálad části obyvatelstva, nebo skutečnou obavu z německé síly. „V případě České republiky jde také o nutnost vybalancovat politický vliv našeho nejsilnějšího souseda – Německa, uvádí se v Manifestu eurorealismu. Jan Zahradil a jeho kolegové jsou kritičtí nejen vůči německým federalistickým koncepcím Evropy, které podle nich „mají nezanedbatelný dopad na naši domácí politickou scénu a zkreslují její představy o EU , ale také vůči hrozbě přenášení problémů sudetských Němců do vztahů Česka s Evropou. Jazyk Manifestu českého eurorealismu je v tomto nesmlouvavý: „Jde o pokus sudetoněmeckých zájmových skupin pod záminkou integrace ČR do EU docílit historické revize výsledků II. světové války, následné reinterpretace českých dějin v sudetoněmeckém duchu a na to navazující právní a majetkové restituce. Předsudky však bezpochyby existují také na druhé straně. Jak ukazuje německý postoj k jednáním o volném pohybu osob, Němci mají obavy především ze zdejší levné pracovní síly. Obě strany tak posilují vzájemnou nedůvěru, která se může projevit právě při rozhodování o účastnících první vlny rozšiřování EU. Argumenty nechybí. Pavel Telička oprávněně upozorňuje na důvody, které by měly vyřazení Česka z první vlny zabránit, ale zastánci opačného názoru mají v rukou také dostatek trumfů. „V něčem jsme horší než Slovinci, v něčem než Maďaři a Estonci a v něčem i než Poláci, ačkoliv se domnívám, že reálně na tom nejsme v komplexním srovnání tak špatně, uvádí Václav Šmejkal. Největší problémy vidí v již zmiňovaném politickém vedení, ve státní správě a justici a v dotažení hospodářské transformace na mikroúrovni. „Ta je pozůstatkem takzvaného zázraku z první poloviny devadesátých let, kdy u nás přetrvávala minimální nezaměstnanost jen díky tomu, že uměle přežívaly na stát (přes jeho banky) napojené průmyslové kolosy, zdůrazňuje Šmejkal. Hrubý domácí produkt proto roste pomaleji než u sousedů a za růstem stojí spíše zahraniční investice než domácí podnikatelská základna. Kristina Larischová nachází slabá místa v harmonizaci legislativy, nedostatečném boji s korupcí a chybějící reformě justice, Petr Greger především v otálení s reformou státní správy, stavu veřejných financí a nedostatečné reformě soudnictví. Výdobytky reformy bývalého ministra spravedlnosti Otakara Motejla včetně zrušení krajských obchodních soudů se podle Gregera ukazují být kontraproduktivními. Novelizace občanského soudního řádu neúměrně formalizovala řízení soudů. A i když nový ministr Jaroslav Bureš prosadí svou reformu, Evropská komise přijde s dalšími požadavky ohledně správy obchodního rejstříku, kvality soudců či rychlosti řízení v obchodních sporech, zdůrazňuje Petr Greger. Zlepšit image. Šéf českých vyjednavačů navíc připouští, že v řadě oborů je pověst České republiky horší než reálný stav. Typickým příkladem je oblast hospodářské soutěže a státní pomoci, kde Praha přistoupila na pravidla EU jako první. Přesto ji komisař Mario Monti před časem hodil do jednoho pytle problémových zemí s ostatními kandidátskými státy. „Musíme se umět prezentovat a mít dostatečné sebevědomí, zdůrazňuje Pavel Telička. Kromě toho je nutné počítat s tím, že některá jednotlivá hodnocení České republiky – třeba v případě restrukturalizace ocelářského průmyslu nebo životního prostředí – bývají neúměrně a nepochopitelně negativní. „Musím si pak říci, že příslušný činitel Evropské komise či členského státu toho ví velmi málo, je záměrně dezinformován nebo není imunní vůči politickým tlakům těch, kteří sázejí na jiné kandidáty, upozorňuje Telička. I tak se ostatně mohou projevovat tendence k prosazení „úsporného scénáře. Přišla by frustrace. Pokud by se úsporný scénář naplnil, bezpochyby by se to projevilo na ochotě Čechů či Poláků k další integraci. „Nepřijetí v první vlně by znamenalo frustraci. A také možnost, že vyhlídka na brzkou druhou vlnu nebude tak růžová, soudí Kristina Larischová. Ještě těžší by bylo přesvědčovat důležité politické aktéry a obyvatelstvo, že „se musíme v přípravě více snažit, abychom vstoupili co nejdříve . Václav Šmejkal vidí velké riziko v pomalejším růstu zahraničních investic, než by tomu bylo v přijatých kandidátských státech. Česko by nemohlo počítat ani s navýšením podpůrných prostředků EU. „Nedostavil by se ani efekt snazšího exportu do ostatních zemí unie a zřejmě by mohlo dojít k poklesu tempa harmonizace s EU, a tím i dotažení mikroekonomické transformace a poevropštění našeho právního a podnikatelského prostředí, domnívá se Šmejkal. Menší příliv peněz by mohl mít vliv na pomalejší rozvoj infrastruktury nebo turistiky. Co pak? Hrozba, že Česko přijde při rozšiřování EU zkrátka, vedla stratégy ODS ke hledání náhradních řešení pro českou zahraniční politiku. „Zastírat tuto eventualitu je politicky neprozíravé či přímo pokrytecké, napsali autoři Manifestu eurorealismu. Recept Jana Zahradila a jeho kolegů pro tento případ spočívá v poměrně zásadním posunu priorit. Nadále sice předpokládá snahu o faktické napojení na jednotný trh EU, ale prostřednictvím Evropského sdružení volného obchodu, které dnes sdružuje pouze Švýcarsko, Norsko, Island a Lichtenštejnsko. Šance vidí i v užším bezpečnostním sepětí se Spojenými státy, a dokonce i v ekonomických vazbách se Severní Amerikou. Jiní analytici s těmito vývody nesouhlasí. „Na světě neexistuje seskupení, které by svou kvalitou mohlo plně kompenzovat členství České republiky v EU. Proto bychom se v případě nepřijetí v první vlně měli snažit o co nejrychlejší další vlnu, které bychom se účastnili, zdůrazňuje Kristina Larischová. Podobný názor má i Václav Šmejkal. Alternativní scénáře neodmítá, zvláště pokud obsahují urychlenou přípravu Česka na globální konkurenci. „Pokud by však znamenaly výraznější orientaci na USA v době, kdy se EU dostává s Bushovou administrativou do sporu v řadě otázek, může to s naší snahou rychle dokončit vstupní jednání a vstoupit do EU výrazně kolidovat, domnívá se Václav Šmejkal. Ani Pavel Telička zcela nezavrhuje možnost vypracovávat scénář pro nepříznivou variantu. Pokud by však takový dokument opravdu vznikal, měl by být důvěrný. „Veřejný scénář by pouze ukazoval, že si nejsme jisti, říká hlavní vyjednavač a upozorňuje, že každý podobný dokument je „výbušný a nemusí být druhou stranou zcela pochopen. Telička by evidentně s krizovým scénářem nijak nespěchal. Je přesvědčen, že česká diplomacie je schopna „utřídit své pozice a postoje velmi rychle, až to opravdu bude zapotřebí.
