Lubomír Zaorálek, zasloužilý poslanecký dinosaurus z ČSSD, před hlasováním o nedůvěře vládě poučil veřejnost, že „kdo je pro vládu, je pro amnestii“. Jinými slovy: Kdo nechce být spojován se schvalováním propouštění tisíců vězňů, což je samo o sobě v podmínkách vyhecované atmosféry projevem dosti odvážným, musí vládu odsoudit a vystoupit proti ní.
Bez ohledu na podstatu a příčiny problému, bez ohledu na další činnost moci výkonné, bez ohledu na tolik potřebné zklidnění veřejného života, již tak dost agresivního předvolebním bojem. Z tohoto pohledu je Zaorálkovo vystupování mravně i politicky nepřijatelným nátlakem černobíle rozdělujícím společnost.
Na druhé straně pokud Václav Klaus chápe kritiku amnestie jako útok na svou osobu s cílem ztížit mu politickou angažovanost po ukončení mandátu, zdá se to být projevem prezidentovy sebestřednosti a ješitnosti. Tak je též jeho vyjádření vysvětlováno. Pohlédnemeli však do nedávné minulosti, vidíme, že útoků je více a v oblastech, kde řadový občan má velmi omezenou možnost ověřit si fakta.
Ústavní stížnost Věcí veřejných a podpásové vyjádření Vojtěcha Filipa ve věci církevních restitucí jsou příklady. S majetkovým vyrovnáním s církvemi rozumově i citově zásadně nesouhlasím. Nicméně kritiku prezidenta za to, že zákon nevetoval, pouze odmítl podepsat, pokládám od člověka, který sám nenašel odvahu hlasovat proti zákonu a raději se k hlasování vůbec nepřihlásil, za projev charakterové vady.
Čtěte také:
Kdo stojí za amnestií? Zaorálek žádá jména jejích autorů
Nedůvěra neprošla ani kvůli amnestii: vláda pokračuje dál
Amnestie rozpoutala zbytečnou hysterii, píše uvězněný Rath
Autor je ekonom
