Bouřlivá jednání o osudu eurozóny by neměla zakrývat, že současně jde o zásadní řešení sporu mezi národními státy a federací, mezi zachováním národní identity a multikulturalismem. V tomto sporu dosud Evropa tahá za kratší konec. Denně se mobilizujeme proti islámskému terorismu, a současně zavíráme oči před akcelerující migrací ohrožující společenský, kulturní i politický život.
Vzestup národoveckých stran ve Francii, Nizozemsku či Finsku je reakcí na neřešenou islámskou invazi, která na rozdíl od dřívějších migračních vln odmítá pozitivní symbiózu s většinovou společností a vytváří samostatné ostrovy nenávisti, izolovaná ghetta.
Domněnka některých našich politiků, že nám podobná situace nehrozí, je falešná. Nejen proto, že Lisabonská smlouva obsahuje klauzuli o společném řízení migračních toků, ale i proto, že obdobné sociální, kulturní, ekonomické i politické problémy přináší i desetiletí neřešená problematika romské komunity a jejích ghett. Nebezpečné je i to, že mnozí evropští intelektuálové berou konec západní civilizace za samozřejmý, nevyhnutelný a vítaný (Serge Latouche).
Čtěte také:
Politolog: Musíme se vyrovnat s tím, že teroristy jsou i Evropané
Šašek provokuje: Až dojde chleba a vypnou se hry
Blíží se 11. září, FBI se bojí malých letadel v rukou teroristů
Varování Samuela Hungtingtona o střetu civilizací pokládají za iluzi. Stále se setkáváme s flagelantstvím za evropskou koloniální minulost, dělá nám dobře obviňovat se za činy našich dědů. Výsledkem je, že degradujeme svou historii, kulturu, vzdělání a symboly a nahrazujeme je obsahově prázdným, z národních tradic vykořeněným „panevropanstvím“.
Autor je ekonom
