Odliv depozit a neochota trhů půjčovat bankám je jednou stranou téže mince
Zatímco česká média pilně sledují, jak se Řekové pokoušejí pojistit pro případ znovuzavedení drachmy tím, že převedou svoje eurové vklady v řeckých bankách do bezpečnější ciziny, zůstává stranou pozornosti „trochu“ větší problém. Tedy to, jak se vlastně banky v zemích postižených nedůvěrou mezinárodních finančních trhů financují a co tento způsob financování vůbec znamená. Odliv depozit a neochota trhů půjčovat bankám je totiž jednou stranou téže mince: na té druhé hraje v eurozóně dominantní roli Evropská centrální banka (ECB). Uveďme si názorný příklad: řecká banka přichází o depozita a chybějící likviditu nedostane na trhu. Může ji získat prostřednictvím refinancování od své centrální banky, ovšem musí složit zástavu v podobě cenných papírů, například vládních dluhopisů, ale nejen jich. V rámci platebního mechanismu eurozóny Target2 se pak řecká centrální banka financuje u ECB za refinanční sazbu, tedy za 1,25 procenta. Takto fungující odliv kapitálu z Řecka může pokračovat do té doby, dokud mají komerční banky co dát do zástavy. Když už zástavy nemá, může ji rekapitalizovat vláda (za cenu prohloubení rozpočtového deficitu) prostřednictvím svých dluhopisů, které jdou opět stejnou cestou. Kapitál odplouvá a faktickým financiérem odlivu je ECB. Konec ilustrativního příkladu, teď ta realita.
ECB dala v uplynulých týdnech opakovaně a velmi důrazně najevo, že žádná restrukturalizace řeckého dluhu pro ni nepřichází v úvahu. Bodejť by ano, když chřadnoucí bankovní sektor v pásmu od Irska přes Portugalsko a Španělsko až po Řecko drží nad vodou jejich centrální banky, a nakonec se celý problém konsoliduje ve frankfurtském sídle ECB.
Pokud by totiž došlo na restrukturalizaci, ECB by musela vytvořit v závislosti na jejich bonitě opravné položky nejen na vládní dluhopisy, ale i na všechny ostatní cenné papíry, které fakticky přijala do zástavy oproti likviditním linkám poskytnutým komerčním bankám členskými centrálními bankami. Nejde o malé peníze: jen v případě Řecka drží ECB podle odhadů vládní dluhopisy za nějakých 49 miliard eur, ale navíc k tomu je třeba připočíst ještě refinancování řeckých komerčních bank, což ke konci dubna představovalo dalších asi 90 miliard eur.
Celkově má ECB v rozvaze pohledávky jištěné zástavou například v podobě cenných papírů vydaných na podkladová aktiva, mnohdy hypoteční úvěry (asset-backed securities, ABS) za 480 miliard eur. Kdyby ECB naplnila hrozby, že přestane tyto zástavy z ohrožených zemí přijímat, nastal by v nich bankovní kolaps a hluboká recese.
Kvalita podkladových aktiv je ale to, o co tady běží a co nikdo nedovede přesně odhadnout. Centrální banky se sice mají řídit směrnicí, která mimo jiné stanoví, že jako zástavy nemají od komerčních bank přijímat horší než „jednoáčkové“ cenné papíry, nicméně rating je leckde uplatňován s jedním okem skleněným a druhým pevně zavřeným. V případě zemí, jako je skomírající Řecko či Irsko nebo Španělsko, to budou aktiva – řečeno s klasikem – „lahodně zamřelá“, chcete-li toxická a rozhodně ne áčková.
ECB se díky těmto operacím stala jakousi kombinací centrální banky a Konsolidační agentury v jednom. S tím podstatným rozdílem, že zatímco ztrátu Konsolidační banky a její nástupkyně Konsolidační agentury hradilo české ministerstvo financí, a českému státu také patřil výnos z privatizace očištěných komerčních bank, tady půjde o ztráty ECB, které „vykrystalizují“ v případě, že churavé komerční banky nakonec zbankrotují a přijaté zástavy půjdou na trh.
Co se pak stane? Jakkoli vysokou ztrátu v důsledku přecenění aktiv by eurosystém (ECB plus členské centrální banky) po vyčerpání rezervního fondu umořoval z monetárního příjmu, tedy v podstatě z ražebného. Samotné ražebné (příjem z emise neúročeného oběživa) přitom eurosystému vyneslo v letech 2007 až 2008 pěknou sumu 139 miliard eur. My máme k dispozici hezký domácí příklad. ČNB vykazuje již léta vysokou ztrátu (vzniklou kurzovými ztrátami při správě devizových rezerv daných zpevňováním koruny). V případě centrální banky se s tím dá v pohodě žít celé věky. ECB však určitě nebude ochotna ve ztrátových operacích tohoto typu celé věky pokračovat. A co se bude pak dít v zemích na této praxi závislých, nejspíše nikdo netuší.
