Předzvěst toho, že volby dopadnou hůř, než pravicoví gastronomové doufali, mně zableskla už dva dny před volbami krutě levicovým zážitkem. Zaskočil jsem si na oběd do jedné restaurace, kde jsem předtím měl dvě pravicově nadějná jídla. Bylo skoro přesně půl jedné. Číšník postával za pultem a nevzhlédl. Restaurace byla prázdná, až na jednu dojídající dvojici. Popošel jsem k pultu vzít si jídelníček. Byl tam jen minutkový, bez obvyklé stránky denní nabídky hotových obědů.
„Obědy dnes nemáte?“ zeptal jsem se.
„Už jsou pryč,“ zamumlal číšník.
„O půl jedné?“
„Jo,“ zavrčel a podíval se na mě nenávistně. Otočil jsem se a odcházím.
„Obědvá se od jedenácti,“ poučil mě.
Levicová na této události je nejen ta nevrlost, s jakou se ještě po šestnácti letech svobodného trhu už o půl jedné číšníkovi a kuchaři nechce vydělávat peníze. Levicová je samotná představa, že by někdo měl či chtěl obědvat dřív než ve dvanáct. Pozůstatek z komunismu, kdy se na lačný žaludek spěchalo na šestou do práce, kde se v osm vypilo první pivo a snědl rohlík se salámem, takže už v jedenáct bylo vyhládnuto na velký oběd a vyžízněno na druhé pivo.
Tak jsem si ještě druhý den, poslední před volbami, honem udělal malý namátkový průzkum, jaké procento lidí obědvá před dvanáctou a jaké po dvanácté. Vyšlo mně padesát procent pro levici a padesát procent pro pravici. A tušil jsem, že bude malér.
Na vlastní oběd mně zbyl čas až ve vysoce pravicovou půl třetí. Když jsem v tuto hodinu vstoupil do jedné čínské restaurace s rybím repertoárem, srazil jsem se tam s právě přišedším pravicovým profesorem politologie. Za výměny pesimistických předpovědí a labužnického pobroukávání jsme se podělili o dvě porce pravicově připraveného okouna, jednu křupavě vonnou, jednu ananasově sladkokyselou.
Moje předvolební rada hospodským, aby přestali českou gastronomii přebíjet levicovou solí, se nestačila zavčas dostat na Moravu a máme z toho ústavní krizi. Jak jinak si vysvětlit tamní úspěch levice než přesolenou, a tudíž zatrpklou a snadno oblbnutelnou duší? Vždyť jak jsme si už jednou řekli, pravicovost a levicovost nemá nic společného s majetkem či příjmem, nýbrž s nastavením mysli. Pravicové jídlo neznamená nutně jídlo drahé a jídlo se nestává nutně levicovým jen tím, že se dá pořídit levně. Jídla, která byla kdysi levicová, mohou být jindy pravicová a naopak.
Všimněme si třeba, jak pravicově vzácná jsou dnes tresčí játra, která před třiceti lety byla každodenní levicovou potravou českého pracujícího a hlavně studujícího lidu, zhruba na úrovni škvarkového sádla, tlačenky, špekáčku a vlašského salátu. Ty zůstávají všechny stále levicové, s výjimkou poitalštěné verze vlašského salátu, které se v Itálii říká insalata russa, tedy salát ruský, toutéž národností označovaný i ve Francii a Španělsku. Jeho pravicovost spočívá jednak v tom, že se dělá z kvalitnější a nejraději čerstvě šlehané majonézy, jednak v tom, že ho nekazí levicový český salám.
Ale vraťme se k volbám, jejichž výsledek nás možná donutí přehodnotit zakotvenou domněnku, že moravská kuchyně je tradičně pravicověji pestřejší než česká. Bývala, samozřejmě že bývala bohatší, hlavně na všemožné druhy zeleniny. Komunismus ji ale dokázal zglajchšaltovat na ten nejnižší společný jmenovatel českého levicového hromadného stravování.
Kdy jste třeba naposledy v restauraci jedli zelené fazolové lusky na smetaně nebo třeba i jen tak jednoduše na česneku? Zapékané plněné papriky? Na másle podušený pórek nakrájený podélně a tvarem připomínající chřest? Zapékaná rajčata se strouhaným sýrem? Na podélné tyčinky nakrájenou a do křupava pečenou petržel a mrkev? Strouhaný kedlub dušený se strouhanými brambory na cibulce a česneku, na Hané též zvaný „kedlubové zelí“? Rolované, plněné a zapékané plátky kapusty? Smažený strouhankou obalovaný celer nebo stejně smažené papriky?
To všechno jsou dnes jídla pravicová a málokde k nalezení. Kdysi dávno bývala lidová, každodenní, banální. Pravicovými se stala tím, že nám je komunismus sebral z jídelníčku a nahradil je kombinacemi, které obsahovaly máloco jiného než škrob, tuk, sůl a cukr. Znárodněné a združstevněné restaurace a jídelny je nedělaly, protože je nikdo nežádal. Nikdo je nežádal, protože věděl, že je nebudou mít. A protože je žádná restaurace neobjednávala, přestala se tato zelenina pěstovat. Dnes je musíme dovážet z Holandska.
Zelenina za komunismu zmizela taky proto, že zbídačelý občan se potřeboval udržovat v iluzi, že se mu dobře daří a může si dovolit maso každý den a nejraději dvakrát. Komunismus mu proto podstrkával maso za subvencované ceny. Velká část národa se z tohoto levicového zvyku dosud neprobrala, třebaže maso několikanásobně podražilo. Domnívá se, že když bude volit levicově, zase zlevní.
Omyl. Nic už nikdy nezlevní.
Proto se zase učme kuchařit pravicově, ale tak, aby si to mohl dovolit – a začal myslet pravicově – i nezaměstnaný Bruntálec.
