R e v i t a l i z a c e p r ů m y s l u
Proslýchá se, že snad už tento týden předloží ministerstvo průmyslu a obchodu k připomínkovému řízení plán revitalizace českého průmyslu. A to přesto, že základní otázky programu visí ve vzduchu. Kolik peněz bude třeba, čtyřicet, či šedesát miliard korun? Kdo si je vypůjčí? Za jakých podmínek?
Nicméně třetí schůzka přípravného výboru (konala se opět ve čtvrtek minulý týden v klasickém složení zástupců čtyř komerčních bank, Konsolidační banky a ministerstva obchodu a průmyslu, tentokrát posíleného o samotnou šéfku poradců ministra financí) přece jen jednání posunula. Zdaleka ne do finále, a proto se bude - jak se ostatně dalo očekávat - tento týden opakovat. Po schůzce se však zdá, že až se ony stále jen hypotetické peníze dají na hromadu, spravovala by je Konsolidační banka tak, že by založila dceřinou společnost „Garanční fond . K nejasnostem, který zrod plánu doprovázejí, tak přibývá další: státní peněžní ústav potřebuje k založení dcery nový zákon, cesta k novému zákonu trvá taky třeba rok.
Způsob, jakým by s fondem měla ještě nepočatá dcera Konsolidační banky nakládat, musí být rovněž předmětem dalších diskusí, protože v úvahu připadá několik variant. Tou první by mohl asi být klasický výkup pochybných pohledávek od postižených bank možná za čtyřicet, možná až padesát procent nominální hodnoty úvěru, který banka zachraňovanému podniku poskytla. Takže v tomto případě by si banky musely za špatné úvěry napočítat prodělek. Ale jak banka, tak příslušný podnik by si tak otevřely téměř legální cestu k poskytnutí a získání dalších úvěrů, jejichž pomocí by se firma dostala z bryndy. Státní garanci z vytvořeného revitalizačního fondu by pak měly tyto nové úvěry. Přípravný výbor nevylučuje ani možnost kapitalizace bankovních úvěrů, což ovšem žádná z velkých bank nemůže považovat za výhodné řešení: ani jedna nemá zájem na tom, aby se stala čím dál větším podílníkem na firmě, která - navzdory revitalizačním snahám - může přece jen zkrachovat. Jen tak mimochodem: ani ty nejoptimističtější odhady nepředpokládají, že by snad oživovací podpora státu mohla být ve všech případech úspěšná.
Tento poněkud skeptický (jiní říkají raději realistický) pohled podporuje i další krok, ke kterému pracovní výbor došel. O výběru podniku, který by byl do programu zařazen, má rozhodovat výkonný výbor na základě doporučení rady expertů. To je bezpochyby v pořádku, někdo rozhodnout musí, rozpaky však vzbuzuje „objem výboru a jeho složení. Vedle čtyř největších komerčních bank, kterých se program bezprostředně týká, vedle Konsolidační banky a vedle ministerstva průmyslu a obchodu má ve výboru být zástupce ministerstva financí, což by bylo ještě pochopitelné, kdyby se neuvažovalo navíc také o zástupci Fondu národního majetku. Ale to nejsou zdaleka všichni. Do výboru by prý ještě měl přijít zástupce dalších dvou ministerstev, a to pro místní rozvoj a práce a sociálních věcí. K tomu se hovoří o blíže nespecifikovaných zástupcích regionů, Svazu průmyslu a dopravy, Hospodářské komory a dokonce Českomoravské komory odborových svazů. I kdyby všichni potenciální členové výkonného výboru zpívali podle stejných not, žádný dirigent z ministerstva průmyslu a obchodu z tak nesourodého sboru luzné melodie nevyloudí. Ve výboru by se zákonitě střetávalo příliš mnoho zájmů, takže ten jediný cíl - skutečné oživení nadějnějších firem, které v české ekonomice mají mimořádné postavení - by zmizel v šarvátkách. Tím spíše, že ony noty, tedy ukazatelé, podle kterých by výkonný výbor měl firmu vybírat, jsou neutříděné, s kvantitativně nevypočitatelnými koeficienty naléhavosti a tvoří příliš rozsáhlou a problematickou škálu.
Podniková sféra stojí zřejmě připravena vystartovat za státní podporou, ale není jí jasné, co vlastně může očekávat. Svaz průmyslu a dopravy by možná místo všech dalších berliček přivítal definitivní výmaz úvěrů na trvale se obracející zásoby. Ministerstvo financí však o totálním pardonu v tomto smyslu nechce ani slyšet. Takové ČKD třeba tvrdí, že kdyby je nemuselo splácet, každá banka i bez státní garance mu ráda půjčí, protože zakázek má dost. Na druhou stranu například kopřivnické Tatře nepomůže nic než bonitní strategický partner. Investora, který by otevřel cestu ven, budou potřebovat i mnozí jiní uchazeči o státní revitalizaci.
Tento týden by se měli zástupci jednajících bank (včetně Konsolidační banky) konečně sejít v úzkém kruhu s vedením ministerstva financí. Na této schůzce by se už opravdu mohlo rozhodnout, o kolik peněz se vůbec bude hrát. Nicméně jen vláda může rozhodnout, zda je využije k rozdýchání toho, kdo je ochoten a schopen se skutečně naučit plavat v rozbouřeném světovém moři, anebo poslouží pouze k odložení smrti utonutím na účet státu.
