Lidovci na mimořádném sjezdu rozhodnou o svém dalším směřování
Lidovci mají před mimořádným sjezdem. V srpnu se vzdal předsednictví strany Miroslav Kalousek a až na prvního místopředsedu Jana Kasala byli vyměněni i všichni čtyři „řadoví“ místopředsedové. Tři měsíce byly krátké na to, aby stihl proběhnout maraton nominačních konferencí od místních přes okresní až po krajské organizace, takže v Brně se v sobotu sejdou titíž delegáti, kteří před rokem v Plzni manifestačně zvolili Kalouska. Ten nejenže na žádnou funkci nekandiduje, ale je pravděpodobné, že se jeho nástupcem stane Jiří Čunek, o němž expředseda prohlásil, že ho volit nebude, protože „nástroje, jako jsou ghetta a deportace… nesmí patřit do výbavy demokratického politika“.
Za vsetínským starostou a novopečeným senátorem Čunkem se vskutku houfují mocné voje. Na sjezdu by měl mít podporu delegátů Jihomoravského, Zlínského, Královéhradeckého, Libereckého, Pražského a asi i Pardubického kraje a částečně také zástupců krajů Plzeňského, Středočeského a Olomouckého čili jasné nadpoloviční většiny.
Čunkovými soupeři budou exposlanec Jiří Karas, šéf lidoveckého senátorského klubu Adolf Jílek a předsedkyně poslaneckého klubu strany Vlasta Parkanová. Šumperskému senátoru Jílkovi jde o sjednocení strany, aby byla důvěryhodná a čitelná. Nechce nic měnit na jejím antikomunistickém postoji. Neupřednostňuje žádnou část lidoveckého programu, ale odmítá Čunkovy deportační postupy k sociální spravedlnosti. Celkově budí Jílek svou neurčitostí dojem, že ještě nemá domyšleno, co by s KDU-ČSL jako předseda podnikl. Výrazná a okamžitá změna by to těžko byla.
Jasno má naopak třebíčský exposlanec Jiří Karas, známý protivník potratů a registrovaného partnerství homosexuálů. O předsednictví měl zájem už na žďárském sjezdu koncem září 1990, leč ze sedmičky kandidátů byl tehdy nejúspěšnější Josef Lux. Dnes Karas říká, že KDU-ČSL by měla jako strana drobných lidí držet „jasný střed“ a vzít si za vzor lidovou stranu éry Jana Šrámka. To by byl nikoli krok vpřed, ale tři kroky vzad, kdyby se KDU-ČSL opět stala konzervativní katolickou stranou s pevnou vazbou na katolickou církev. Tím by vyklidila česká „světská“ města a jako strana se odsunula na moravský venkov a tedy z Parlamentu. Šrámek by se obrátil v hrobě, neboť on to byl on, kdo spojením moravských a českých regionálních straniček vytvořil Československou stranu lidovou jako politickou veličinu první republiky.
V porovnání s Adolfem Jílkem a Jiřím Karasem chtějí Jiří Čunek i Vlasta Parkanová pohnout stranou kupředu. Parkanové koncept je intelektuální a inspirovaný Petrem Pithartem. Říká, že KDU-ČSL nevystačí jen s obhajobou zájmů katolické menšiny, že se musí otevřít širší veřejnosti a konzervatismus vycházející z katolických hodnot nahradit konzervatismem lidovým, opírajícím se o intuitivní vztah lidí k rodině a k jiným tradičním životním hodnotám. Jistý lidovec k tomu v internetové diskusi napsal, že „konzervativní obal se velmi dobře hodí pro uchování neporušených křesťanských hodnot“ a „zároveň umožňuje získání většího množství voličů z řad lidí nevěřících, ale slušných a poctivých“. Podle Parkanové by Lidová strana (tak by ji přejmenovala) neměla být závislá na uzavírání dlouhodobých koalic, ale zároveň by měla být připravena jednat v případě nutnosti o předvolební koalici. Kdo ví, kam až by to bývala strana dotáhla, kdyby dokázala být takhle pružná už za Miroslava Kalouska! Ten se jen zmínil o koaličním svazku s ODS po vzoru CDU/CSU a hned dostal přes prsty. Vlastě Parkanové, také předpojaté směrem doleva, by to třeba prošlo.
Pro Jiřího Čunka je to ale nepředstavitelná varianta. Prý kdo si nevěří, nemá ve vedení strany co dělat. Čunek není přemítavý intelektuál a ani to nepředstírá. Naopak je to zemitý praktik zatím jen se zkušeností regionálního politika. Vsetín zbavil sociálně nepřizpůsobivých spoluobčanů sice účinně, avšak tak drsně, že to s ideálem křesťanského demokrata jaksi nešlo dohromady. Jeho výrok v Blesku, že „v obcích a místech, kde je struktura obyvatelstva taková, že třeba třicet procent je nepřizpůsobivých, tak tam by se stát měl snažit přemístit je do jiných částí nebo míst“, se blížil šíření poplašné zprávy. Na druhé straně ale není nic nekřesťanského na Čunkově názoru, že i sociální dávky si mají lidé zasloužit a že nepřizpůsobivé občany je třeba učit spoluodpovědnosti za vlastní život. Už Josef Lux přišel kdysi s ideou nahradit pasivní sociální síť aktivní „sociální trampolínou“. Pravda, ta Čunkova připomíná spíše bungee jumping.
O Čunkovi jeho příznivci tvrdí, že je citlivý na soulad slov, činů a charakteru a že ho nezajímají řeči, ale brázda, kterou za sebou zanechá. S komunisty ji orat odmítá, ale ti jsou mimo hru. Vyhovovala by mu čtyřkoalice kvůli potenciálnímu spojenectví zelených, ale kdyby skutečně reformní vládou dokázala být koalice ODS, ČSSD a KDU-ČSL, akceptoval by ji. Údajně má neutrální vztah jak k Paroubkovi, tak k Topolánkovi, s nímž se už také setkal. Po mediálním Dalíkově extempore a poté, co byl Čunek zařazen do lidoveckého vyjednávacího týmu, nicméně Topolánka v Radiožurnálu popíchl: „Určitě se po každém jednání zeptám pana premiéra, jestli to bylo doopravdy, nebo jestli to byla jenom hra.“ Zatím je Jiří Čunek nápadně jiný než okoukané tváře české politiky. V tom může být jeho výhoda, ale zároveň mu to k vítězství nemusí stačit. Lidovci se sice potřebují změnit, avšak nejsou na hraně propasti jako po fiasku s Bartoníčkem, kdy vsadili na chasníka z venkova.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
