Zachycení času, uchování vzpomínek, záznam minulosti jsou snad nejpůvodnější funkce fotografie. Pražská galerie Langhans se k fenoménu zachycení paměti ve fotografii vrací opakovaně, má to tak trochu v popisu práce, jejím hlavním úkolem je správa rozsáhlého archivu ateliéru Langhans, fotografií „elity národa“ první poloviny 20. století. K fenoménu času ve fotografii se hlásí i výstava, která je v Galerii Langhans otevřena téměř do konce prázdnin, Stopy a znamení. Je výběrem ze stejnojmenné přehlídky na fotofestivalu v nizozemském Noorderlichtu. Představuje jedenáct převážně konceptuálních sérií od fotografů z různých zemí.
Někteří fotografové se zkoušejí vymanit z toho, že snímek zachycuje jen jediný okamžik, a ne proces. Hledají záběry, které v sobě koncentrují příběh. Holanďanka Adrienne van Eekelen fotografovala více než deset let proměnu dívky Raphaëly v mladou ženu. Japonec Hiroyuki Masuyama vytvořil každý den od 1. ledna do 31. prosince 2001 jednu fotografii cesty. První půlrok posouval každý den kameru asi o jeden a půl metru, další půlrok se vracel zpátky. Na krátké videosmyčce se na dvou stech metrech cesty závratně rychle mění počasí i roční období.
Z několika sociálně a politicky zaměřených cyklů vyniká série Zakázané obrazy amerického fotografa Larryho Finka. Jeho inscenované výjevy ironizují americké politiky a jejich mediální obraz. Vztah fotografie času se vyhrotil v dalších osudech této série. Snímky vznikaly krátce před 11. zářím 2001 pro New York Times Magazine. Po teroristickém útoku je však žádný časopis nechtěl publikovat. Poprvé byly zveřejněny až v roce 2004 a měly velký ohlas. Především fotografie muže podobného Georgi Bushovi, který má ruku položenou na ňadru lehce oděné ženy, vzbudila vlnu nevole. Larry Fink si může mnout ruce, svůj čas našel.
