Las Vegas není městem, kde by se líbilo každému. Centrum hazardu svým blyštivým pozlátkem neokouzlí milovníka přírody nebo znalce architektury.
Autor: Jan Němec
Pokud však máte rádi pasivní zábavu, večírky, děvčata, dobré jídlo a pití, rozhodně si jeho návštěvu nenechte ujít. Připravte se ale, že tu platí jedno heslo – bez peněz do Vegas nelez.
Pokud jste si podobně jako já udělali obrázek o světovém centru hazardu a zábavy podle filmů jako Strach a hnus v Las Vegas nebo Pařba v Las Vegas, mohli byste od reportáže z „města hříchu“ mylně očekávat zábavnou směsici vyprávění o divokých večírcích plných nezřízené konzumace alkoholu a drog, dramatických příběhů o mnohatisícové výhře v ruletě nebo blackjacku, případně smutnějších historek o neplánované svatbě s prostitutkou. Já jsem ale pojal svůj několikadenní pobyt mnohem kultivovaněji. Byť za tím stojí ryze praktické důvody – jel jsem do Vegas pracovně a sám, bez party žíznivých přátel – díky střízlivému pohledu jsem Las Vegas viděl z trochu jiné, všednější stránky. Jistě, nabízí stovky možností, jak zabít čas, hlavně je to ale gigantická mašina na peníze, která člověka svým blikajícím oslňujícím nevkusem omámí, ovine, a přitom se mu snaží z kapsy vytáhnout co nejvíc dolarů. Daří se jí to víc než dobře.
Jednorucí bandité loupí hned na letišti Svody na turistu nabaleného penězi čekají hned po příletu. Sotva deset metrů od výstupu z letadla stojí první řada hracích automatů a vyzývavě na mě poblikává. Slibovaný jackpot přes deset tisíc dolarů sice vypadá lákavě, ale jsem rozhodnut vyhrát až v ruletě, a proto jím opovrhuji. První lekce „jak si užít Vegas a nepřijít k úrazu“ dostávám od taxikáře, který mě veze z letiště k hotelu. Na mé zvědavé otázky mi dává několik cenných tipů, které se převážně točí kolem barů s nejlevnějším alkoholem, kasin s nejnižšími základními sázkami a varování před prostitutkami. „Opijou tě, uspí a okradou. V horším případě tě ještě zmlátí jejich pasák,“ upozorňuje žoviální třicetiletý chlapík s ležérním přízvukem a velkými slunečními brýlemi na nose na rizika nabídek Mexičanů v pestrobarevných trikách s nápisem „Girls Direct To You In 20 Minutes“, které pak potkávám na hlavní třídě na každém kroku, jak rozdávají pestrobarevné kartičky s fotografiemi lehkých dívek. Vzpomenu si na něj ostatně ještě ten večer, když se na mě kousek od hotelu sladce usměje nádherná vysoká černoška ve vyzývavé modré kožené minisukni a úsporném bílém tílku s kabelkou na zlatém řetězu přes rameno a přitočí se s otázkou: „Wanna game, honey?“ Dbám dobrých rad a ani mě nenapadne zjišťovat, jaké minimální sázky přijímá tahle „krupiérka“. Nic není zadarmo a ve Vegas už vůbec První večer strávím poznávací procházkou po hlavní třídě Las Vegas Boulevard, zkráceně též Stripu. Neskutečná kýčovitost některých výjevů vyráží dech a já nevycházím z údivu. Všude svítí a blikají neony, většina kasin a hotelů je nějak tematicky zařízena. Hotel Venetian (Benátčan) se chlubí umělým kanálem, po němž pomalu kormidluje své lodi několik gondoliérů, bavících turisty tklivým zpěvem romantických melodií. Nad hotelem Paris zase zlatě září replika Eiffelovky a vedle něj podjíždějí auta Vítězný oblouk, před komplexem budov New York, New York, tvořeným napodobeninami mrakodrapů největšího amerického města, stojí Socha svobody, pyramidu hotelu Luxor zase stráží sfinga. Hotel Caesar se nechal inspirovat antikou, cenu za největší nevkus u mě ale na plné čáře vyhrává odpudivý Excelsior, který vypadá jako středověký anglický hrad, sestavený z lega barvoslepým dítětem. Další luxusní rezorty se vedle zjevu snaží okolojdoucí upoutat i dalšími atrakcemi. Před hotelem Belagio do výšky několika desítek metrů vybuchují v stříbrných gejzírech vodotrysky, u Treasure Island (Ostrov pokladů) probíhá bitva dvou korábů s nefalšovanými piráty, skoro jako těmi z Karibiku. Celkem je jen na Stripu hotelů zhruba třicet a dohromady disponují kapacitou více než sta tisíc pokojů. A rezorty s dalšími tisíci se stavějí. Jak brzy zjišťuji, venkovní atrakce jsou v podstatě to jediné, co si lze v Las Vegas prohlédnout zadarmo. Hotely vábí turisty na desítky dalších nezapomenutelných zážitků, za ty se už ale platí a vstupné rozhodně není levné. Upřímně řečeno se mi nechce utrácet za dobrovolnou torturu vlastního vkusu. S lítostí proto vynechávám show modrých mužů v renesančních a barokních kulisách Benátčanu, oželím prohlídku muzea voskových figurín, na niž lascivním úsměvem z chodníku vábí vosková Whoopi Goldbergová, odřeknu si i souboje středověkých rytířů v hotelu Excelsior drezúru lvího krále v Mandalay Bay a mine mě také představení Cirque du Soleil (Slunečního cirkusu) rafinovaně roubující akrobatické kousky artistů na skladby nebohých The Beatles. Nezlákají mě ani žádné z desítek koncertů a zábavných show. Po několikahodinovém frontálním ataku na všechny smysly se vyčerpaný pomalu vydávám zpátky k hotelu. V tu dobu, kolem půlnoci, Strip teprve pořádně ožívá. Davy rozjařených lidí korzují mezi kasiny a nočními kluby, muži si vychutnávají zakázané ovoce v podobě neskrývaného popíjení na ulici, přiopilé dívky se hlasitě smějí a soutěží v hlasitosti říhání. Kdo nehraje, neprohraje Dominantou Las Vegas je bezesporu hazard. Na něm město vyrostlo a zbohatlo a na herny a kasina narážím na každém kroku. Hraje se všude, uvnitř i na ulici, v jakoukoliv denní dobu. Většina kasin vůbec nezavírá, a protože nemají ani okna, nepoznáte při hře, kolik je hodin. Vlastní herny mají všechny hotely, a aby se pojistily, že se jim hosté nevyhnou, pro jistotu vede jedině přes kasino i cesta k registraci, k výtahům na pokoje, stanovišti taxíků či do konferenčních sálů. První dopoledne při cestě na konferenci neodolám a usedám k jedné sympaticky vypadající mašince, požadující za jedno protočení bubnů jen čtvrtdolar. Poté, co prohraji během sotva deseti minut pětadvacetidolarový kredit, jímž obdarují v mém hotelu každého hosta, nedá mi to a nakrmím jednorukého banditu ještě desetidolarovkou ze svých. Peníze mizejí v závratném tempu. „Lidová“ kasina mimo luxusní hotely nabízejí hru na automatech se sázkou od jednoho centu, ruleta či karty vyjdou od pěti dolarů za sázku. V hotelech je mnohem dráž. Nejpopulárnější jsou mezi turisty kostky. Kolem stolů s nimi se tísní desítky rozjařených mladíků a dívek, kteří hlasitě oslavují každý trefený hod. Mezi stoly se proplétají spoře oděné servírky, které nejrozhazovačnějším hráčům nosí pití zdarma. Rozloha kasin je ohromující. Většinou se po pár minutách bloudění mezi blikajícími a pípajícími automaty ztratím a vyjdu ven úplně jinými dveřmi, než kterými jsem vešel. Kasina jsou vyzdobena často ve stejných motivech jako hotely, a tak se v Paříži hraje u paty Eiffelovky prorůstající zvenčí stropem s namalovanou denní oblohou, výzdoba Luxoru se nese v duchu hieroglyfů a staroegyptské mytologie. Jedním z nejzajímavějších je kasino Peep Show v hotelu Planet Hollywood. To neláká hráče na výzdobu, ale – jak napovídá název – na polonahé, bujně rostlé krupiérky a tanečnice, svíjející se u tyče nad hracími stoly. Na rozdíl od aerolinek Delta, u nichž se o tragikomičnosti rovných příležitostí přesvědčuji cestou do Vegas na příkladu letušky nesmírně usměvavé a sympatické, nicméně natolik rozměrné, až se zasekává v uličce mezi sedadly, personalista hotelu Hollywood se zcela jistě politickou korektností ovlivňovat nenechává, a tak je skutečně na co se dívat. Krupiérky jsou si svých předností vědomy, a pokud zrovna neobírají některé z hostů o štosy barevných žetonů, koketně se rozhlížejí a lákají procházející svým svůdným úsměvem a ještě svůdnějším výstřihem. S památkami či dokonce s přírodními krásami to z pochopitelných důvodů není v pouštním městě založeném ani ne před sto lety příliš žhavé, a tak další den přemýšlím, co podniknout. Nakonec padá volba na legendární ceduli „Welcome To Fabulous Las Vegas“. Je to trochu klišé, ale vynechat návštěvu téhle pamětihodnosti je jako ignorovat v Praze Karlův most. Tedy skoro. Za hranicí luxusu Samozřejmě existuje možnost nechat se na místo svézt výletním autobusem či limuzínou. Od konce „civilizované“ části Stripu, hotelu Mandalay Bay, je to k ní ale sotva tři kilometry, a tak vyrazím po svých, abych poznal i méně blyštivou tvář Las Vegas. Cestou míjím levné alternativy ubytování pro nemajetné, z amerických filmů dobře známé ubytovny nevalné úrovně s oprýskanou cedulí MOTEL, neonem na střeše a řadou malých pokojů v přízemní budově. Happi Inn nebo Desert Oasis ani uklidňující názvy ve mně nezahánějí zlověstný pocit, že by se tu klidně mohlo natáčet třeba Psycho. Společně s ubytováním zlevňuje cestou z města i strava – luxusní restaurace prestižních šéfkuchařů nahrazují hamburgerové vývařovny, objevují se benzinky a liquer story s levným alkoholem a cigaretami. Pak už následují jenom pozemky obehnané rezavějícím plotem a zarostlé uschlými trsy pýru, mezi nimiž se povalují odpadky. Tyhle parcely na svůj hotel teprve čekají a možná se i na pány Johna Knotta a Michaela Parkse, kteří zde na zelenobílé ceduli inzerují necelé dva akry půdy k prodeji, usměje štěstí. Když dojdu až na místo, musím počkat, než se před uvítacím nápisem vystřídá snad třicet dalších zájemců o fotku do rodinného alba. Turisté jsou nervózní, a když si prozatím chci ceduli vyfotit alespoň zezadu, křičí na mě, abych jim nelezl do záběru. Jako by mě přes skupinku jejich korpulentních postaviček mohlo být na snímku vidět… Neviditelná ruka hříchu**
Las Vegas je městem postaveném na turistickém byznysu, jeho návštěvu bych ale rozhodně nedoporučil vyznavačům aktivního odpočinku. Sází totiž na ryze pasivní, nenáročnou zábavu. Nechce se tu po vás, abyste podávali jakékoliv fyzické výkony, a většina rekreačních aktivit se odehrává vsedě, ať už je to opíjení se, přejídání, hraní hazardních her, návštěva koncertů, divadel a jiných show, nebo jen běžné povalování u hotelového bazénu přes den. V lenosti vás přímo podporují a hýčkají. Eskalátory tu umí jezdit i do oblouku a jsou samozřejmostí nejen všude, kde je třeba zdolat nějaký výškový rozdíl, ale dokonce i na rovinkách. Mezi hotely vzdálenými od sebe tři sta metrů jezdí nadzemní dráha. Taxíky se po desítkách řadí do front před hotely a rozhodně o zákazníky nemají nouzi. S frekvencí pěti minut po hlavní třídě jezdí autobus veřejné dopravy, který zastavuje doslova před každým kasinem, je takřka pomalejší než chůze, a přesto je narvaný k prasknutí.
Největší hotelové rezorty lákají turisty na komplexnost služeb – pokud si chcete nakoupit, dobře se najíst, vypít si, pobavit se, zatancovat, mezitím průběžně prohrát peníze při nejrůznějších hrách a pak se ráno vyráchat z kocoviny v bazénu, nemusíte vytáhnout paty z hotelu. Kdo hledá sportovní vyžití, uspěje snad jedině v případě golfu.
Las Vegas je prostě takové, jaké je turisté – především Američané – chtějí mít. Bombastické, oslňující, uvolněné, hříšné a nesvázané pravidly, poskytující zakázané radosti. Na druhé straně ale také drahé, postavené na turistickém byznysu v té nejčistší podobě. Do Vegas prostě přijedete a přímo úměrně svému věku a představám o dobré zábavě se nevázaně bavíte. Pro někoho jsou to „sex, drogy a rokenrol“, pro jiného hazard, pro jiného „romantická“ svatba na ulici u fontány a pro dalšího povalování na pláži kombinované s přejídáním se a návštěvami večerních show. Můžu si o tom myslet, co chci, můžu se tomu pošklebovat, ale neviditelná ruka trhu zařídila, že to funguje skvěle.
