Boj s krizí mocně povzbudil a prohloubil integrační procesy ve Střední a Jižní Americe
Na první projevy globálního hospodářského útlumu vůdcové Latinské Ameriky reagovali netečně – nás se přece netýká. Na otázku novinářů, jaký bude dopad krize na Brazílii, její prezident Luiz Inácio Lula da Silva podrážděně sykl: „Jaká krize? Na tu se ptejte Bushe!“ To bylo loni v říjnu. Už za měsíc se však všechno změnilo – burzovní indexy propadly, místní měny „zhubly“ o třetinu, proud investic vyschl. Ekonomický růst se přechýlil do červených čísel.
Teoreticky se dalo očekávat, že společný boj s krizí mocně povzbudí a prohloubí integrační procesy. V regionu se uskutečnilo několik různých vrcholných setkání. Jen v brazilských lázních Costa do Sauili se během loňského prosince konaly čtyři summity. Mluvilo se na nich o ožehavých a vcelku logických věcech – zrušení dvojího proclení, zavedení jednotné rezervní měny, zřízení společných bank a schválení společné obranné strategie. Po skončení všech oněch táhlých a upovídaných jednání lze učinit některá ponaučení z krizového vývoje. Lekce první. Latinskoamerické země, zcela odkázané na dovoz surovin a závislé na americké měně, prožívají mnohem vážnější krizi než USA, Evropa nebo Japonsko. Lekce druhá. Protikrizová opatření přišla pozdě, nebyla adekvátní a většinou zhoršila společenské nálady. Lekce třetí. Země v regionu jen obtížně nacházejí společnou řeč, národní egoismy vzdorují společným zájmům. Kupříkladu prezident Nikaraguy Daniel Ortega se na summitu v Costa do Sauili vůbec neobjevil – dal přednost cestě do Moskvy. Doufal, že výměnou za uznání Abcházie a Jižní Osetie dostane od Ruska pomoc, se kterou v Latinské Americe už nemůže počítat. Ekvádor znovu dokázal, že je opravdovou nášlapnou minou na cestě k regionální integraci – vyhlásil neschopnost splácet takzvané „nespravedlivé dluhy“. Za „nespravedlivý“ pak vyhlásil zejména dluh vůči brazilské Národní bance sociálního a ekonomického rozvoje, což vážně ohrožuje investice Brazílie v regionu. Na protest proti vyhlášení platební neschopnosti odvolala Brazílie svého velvyslance z Quita. Ve stejné době aktiva brazilského ropného gigantu Petrobras zestátnil bolivijský snílek Evo Morales. Na jednom ze summitů se mezi Lulou da Silvou a Hugem Chávezem odehrál komický pavlačový výjev. Brazilec pohrozil Venezuelci, že bude-li pokračovat v nesnesitelném žvanění, dostane od něho botou do čela. Poté Chávez ukázal na svého ministra zahraničí Nicoláse Madura a odvětil: „Můj člověk má botu číslo 48. Pokud ji po někom hodí, rozdrtí mu lebku“. Tento svár není ojedinělý, oba lídři se nesnášejí.
Ekvádor a Venezuela válčí s Kolumbií, Argentina vypíná zemní plyn Chile a neumožňuje Uruguaji zakládat v pohraničí výrobu papíru a celulózy. Bolívie žádá po Chile přístup k moři, Paraguay požaduje po Brazílii vyšší ceny za dodávky elektrické energie, Nikaragua chce, aby jí Kolumbie vrátila ostrovy v Karibském moři. V důsledku takového klubka konfliktů se opravdu špatně integruje.
Chávez a Ortega nedávno přišli s nápadem, že by se ruský rubl stal rezervní měnou zemí takzvané Bolívarské alternativy pro národy Latinské Ameriky, aniž by však upřesnili, kde se vezmou v regionu v takovém množství. Společenství se nyní otřásá v základech kvůli vysychání venezuelských zdrojů petrodolarů a současně s nimi končí i megalomanské plány bolívarských revolucionářů. Mnohem logičtější by bylo udělat rezervní měnou brazilský real, to by však ostatní členové spolku nesnesli.
Největší chyba tkví v tom, že latinskoameričtí vůdcové nezakládají vzájemné vztahy a postoje vůči zbytku světa na komerčních, geostrategických nebo hodnotových zásadách, ale pouze na osobních sympatiích. Jako zaklínadlo opakují, že by se měly zrušit americké sankce vůči Kubě. Rezoluce s tímto požadavkem byla schválena i na summitu v Costa do Sauili. Co je jim však po Kubě? Režim bratrů Castrů učinil z jedné z nejperspektivnějších zemí regionu žebráckou enklávu v rozkladu. Před revolucí kubánští žebráci a prostitutky oslovovali americké turisty, nyní obtěžují evropské. Co je na tom k obdivu? Na co by bylo možně být hrdý? Další rezoluce ze stejného summitu podotýká, že odpovědnost za hospodářskou krizi nesou výlučně rozvinuté státy. Jak toto konstatování může pomoci Latinské Americe? Opravdu očekává, že USA a Evropa všeho zanechají a přispěchají jí na pomoc? Představa je to legrační – i výzva Luly da Silvy prezidentu USA Baracku Obamovi, aby „se přestal dívat na Latinskou Ameriku jako na svého ,kmána‘ a obrátil se k ní čelem“. Nechcete být kmány, pak jimi nebuďte! Rozvíjejte své hospodářství, povznášejte sociální sféru, spolupracujte s tím, s kým je to pro vás výhodné – to je jediný možný způsob, jak se vymanit ze závislosti. Než se to stane, summit, nesummit, každá země regionu bude muset bojovat s krizí sama. Revoluční rétorika nikdy dlouho nevítězí nad zdravým rozumem.
