Kniha Václava Klause obsahuje tvrzení, že „opovrhovaní a zatracovaní kmotři dnes plní na politické scéně podobně důležitou roli, jakou plnili dříve takzvaní veksláci – zprůchodňují totálně rozbitý systém vládnutí v zemi. Zajišťují, aby nešťastná stranická vedení byla vůbec schopna něco prosadit.“
Jistěže to není stěžejní idea Kausovy knihy, stejně tak jako pro jeho dílo není klíčová Shillerova úvaha, zda je v pořádku, když „ti nejbystřejší“ z těch nejprestižnějších amerických univerzit (Harvard, Yale, Princeton) odcházejí do „ostatních finančních služeb“, jež s produktivní ekonomikou, včetně jejího financování nemají mnoho společného.
Shiller si je vědom oboustrannosti a dvojsečnosti „ostatních finančních služeb“, kde na jedné straně vytváříte použitelné inovace, a na straně druhé se koncentruje aktivita pouze do „vyhledávání renty“, podobné vytváření celních zábran ve středověku.
Škodlivé odčerpávání talentů
Stejnou otázku si pokládal jiný Nobelista, Paul Krugman, skoro o 20 let dříve (v práci The Age of Diminished Expectations, 1994). Tedy nakolik „ostatní finanční trhy“ vytvářejí hodnotu pro zbytek země, když už odsávají nejchytřejší a nejbystřejší talenty, zjevně díky finančnímu hodnocení. Krugman byl výrazně negativní již tehdy, před dvěma z největších tržních bublin.
Zde je nutno podotknout, že matematický aparát používaný v těchto finančních oborech a požadovaná intelektuální úroveň jejich absolventů je zcela dostatečná pro to, aby se zabývali těmi nejtěžšími přírodovědnými obory. Vysoce „rentovní finance“ dovedou v Americe kvůli penězům odčerpat talenty, jež by se dovedly vynikajícím způsobem uplatnit jinde. Jde však o peníze, které lákají mozky do potenciálně tekutých písků nulového přínosu společenskému blahobytu při obrovském individuálním příjmu. Z definice tedy musí zvedat příjmovou nerovnost, ať jí měříte přes Giniho koeficient nebo cokoli jiného.
Není zas až tak složité pochopit, že celkový produkt minimálně či vůbec nezvedající aktivita, která ovšem vede k rostoucí příjmové nerovnosti, musí společenské vědy zajímat. V živém společensko-politickém diskursu a také v americké introspekci „výjimečného národa“, který se zrovna teď vynořuje z krize, je právě společenský efekt „rentovních financí“ otázkou, která řadu laureátů Noblovy ceny za ekonomii – ostatně většinou Američany –intelektuálně přitahuje, přinejmenším z hlediska obhajoby finanční profese. Prostě musí.
Kmotři a veksláci
Stejně tak je potřebné si položit otázku, zda role kmotrů v českém politickém systému je jakousi paralelou k veksláctví za minulého režimu. Zda skutečně zprůchodňují „totálně rozbitý systém vládnutí v zemi“, protože „aspoň někdo s někým jedná“, jak říká Václav Klaus.
Otázka je položena sice provokativně, ale to neznamená, že nemá smysl se jí zabývat. Kmotři (stejně jako veksláci v centrálně plánované ekonomice) nevstupují do svého oboru z žádného jiného důvodu, než je právě renta a její dobývání. Ovšem tvrdit, že vedlejším produktem aktivit kmotrů je zprůchodnění politických procesů?
Vekslování byla ilegální „profese“ a veřejnost jí vždy nenáviděla, nicméně čím větší byla nerovnováha na státem organizovaných trzích při centrálně regulovaných cenách, tím vetší byla faktická poptávka po paralelním černém nebo šedém trhu. A bylo tomu tak vždycky a všude.
V Česku byla sháňka po tuzexových bonech (paralelní měna umožňující nákup západního zboží od oděvů přes elektroniku), případně po dolarech či markách (u nás z důvodu cestování, jinde jako ochrana před inflací) zažily jiné země ještě daleko větší nerovnováhy.
Obří cenové disproporce
V Polsku v roce 1987 jsem v řeznictvích od Varšavy přes Poznaň až po Krakov neviděl nic než pětilitrové zavařovačky s okurkami a na paralelním trhu byl za horentní ceny k dostání uzený losos. V Rumunsku ve stejné době bylo vlastnictví tvrdé měny stíháno tak drakonickými tresty, že se konvertibilní měnou staly americké cigarety. Gruzíncům a Abcházcům se vyplácelo odletět s kufrem mandarinek do Moskvy a tam je prodávat v přepočtu podle tehdejšího oficiálního kursu za sto korun kus na kolchozních ryncích.
Tyhle rozdíly v hloubce makroekonomických nerovnováh mimochodem vysvětlují pozdější mohutné inflační vlny po zavedení částečné konvertibility a liberalizaci cen v jednotlivých zemích, přičemž v bývalém Československu byla zdaleka nejnižší.
Paralelní trhy plní užitečnou ekonomickou funkci, protože fungují jako pojistný ventil umožňující odčerpat kupní sílu v jinak disfunkčním zásobování vnitřního trhu.
Trhy toleroval i Stalin
Mimochodem, rynky prodávající zemědělské přebytky ze záhumenků byly tolerovány i za Stalina. Přes nepatrnou výměru se tyto ostrůvky privátní iniciativy podílely na celkové zemědělské produkci v roce 1938 více než pětinou, a dokonce dvěma třetinami na celkových příjmech domácností rolníků nemilosrdně nahnaných do kolchozů.
Ovšem hledat paralely mezi ekonomickou rolí paralelních trhů a jejich účastníků (ať už se jmenovali veksláci, nebo jakkoli jinak) s dnešní rolí kmotrů? Kromě toho, že se často jedná o jedny a tytéž osoby, tohle tvrzení neobstojí. Nikdy jsem neslyšel, že by se kterýkoli kmotr kdy angažoval v jakékoli legislativní iniciativě v parlamentu či v jakémkoli rozhodování kohokoli jiného, kde by se nejednalo o peníze, byť by šlo o důležité, takřka systémové záležitosti.
A tam, kde se jednalo o peníze, kmotrům záleželo pouze a výhradně o peníze pro ně a okruh jejich politických partnerů. Kmotr nezvyšuje, ale naopak velmi snižuje společenský blahobyt, i kdyby nastokrát zprůchodňoval obchodní dohody zkorumpované části společenských a hospodářských elit, jež monetárně a zájmově propojuje, a představuje jakéhosi transakčního agenta či organizátora. Že si přitom povídají o sto šest, to se rozumí samo sebou: dobývání renty je u některých projektů velmi pracné a pojí se s vysokými transakčními náklady. Všechno je ovšem bohatě zaplaceno z veřejného rozpočtu, případně spotřebitelem a vždycky nakonec daňovým poplatníkem. Žádný pozitivní vedlejší produkt pro společnost z jejich existence nikdy nevzešel: třeba lístky na pražské tramvaje by se tak jako tak vytiskly, pouze levněji.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
