Ve svých teoretických plánech dokázal navrhovat města, která v mnoha prvcích zcela přesahovala možnosti první poloviny 20. století. Příkladem jeho představivosti je i fakt, že když roku 1935 poprvé navštívil New York, zdály se mu mrakodrapy na Manhattanu příliš malé, protože nedosahovaly šedesáti pater, která plánoval on sám.
Foto: Wikimedia
„Jsem samouk a jsem zvědavý. Nemám žádnou školu, nemusel jsem se tudíž pracně odnaučovat, co bych se v ní naučil,“ říkal o sobě Le Corbusier. „Nechci se míchat mezi akademiky, protože člověk nesmí myslet akademicky. Jedinou mou školou je neustálé pozorování přírody a věcí kolem nás. Mám slabost pro zázraky přírody a pro vše, co vyjadřuje a obsahuje v sobě harmonii,“ dodával.
Narodil se 6. října 1887 jako Charles-Édouard Jeanneret ve švýcarském městečku La Chaux-de-Fonds, pár kilometrů od francouzských hranic. Ve 13 letech nastoupil do místní školy uměleckých řemesel, kde začal studovat glazurování a rytectví hodinových ciferníků. Jeho učitel Charles L‘Eplattenier ale brzy rozpoznal chlapcovo nadání a doporučil mu, aby se raději věnoval architektuře.
Jeanneret chtěl být spíš malířem, na učitelův návrh však nakonec přistoupil. L‘Eplattenier kolem sebe shromažďoval nejnadanější žáky a vytvořil umělecko-řemeslnou skupinu, která přijímala zakázky z celého okolí. Jeho žáci se měli inspirovat místní přírodou, regionální lidovou tradicí a evropskou secesí. V tomto duchu vznikla i Jeanneretova první stavba – Villa Fallet.
Zrození havrana
Z Itálie, která na něj velice zapůsobila, se přes krátkou zastávku ve Vídni dostal až do Paříže. Zde začal pracovat v ateliéru bratří Perretů, kteří již tehdy propagovali užití železobetonu v architektuře. V letech 1910 a 1911 pobýval také v Německu, kde se seznámil s architekty Peterem Behrensem, Ludwigem Miesem van der Rohe a Walterem Gropiusem, kteří významně ovlivnili jeho další tvorbu.
V letech 1914 až 1915 vytvořil pro válečné uprchlíky projekt Dom-Ino (z latinského domus a innovatio). Vodorovné desky byly podepřeny vždy šesti sloupy odsazenými od fasády a jednotlivé moduly šlo skládat do tvarů písmene L či U. Koncept holého skeletu umožňoval variabilitu řešení fasád i dispozic. Kresba konstrukčního rámu byla už příkladem zcela nového stylu, takzvaného purismu, průčelí však stále spočívalo v tradici geometrické secese.
V Paříži se spřátelil s malířem Amédé Ozenfantem a básníkem Paulem Dermém. Začali spolu vydávat časopis L‘Esprit nouveau, který měl propagovat a informovat o nových moderních myšlenkách, o novém umění, architektuře a urbanismu. Právě pro potřeby publikování v tomto časopise přijal Jeanneret umělecký pseudonym Le Corbusier, který odkazoval na jméno dědečka z matčiny strany a také na havrana (Le Corbeau), jehož kresbou architekt s oblibou podepisoval dopisy.
Dům jako stroj
Základní myšlenky moderní architektury shrnul Le Corbusier roku 1923 v knize Vers une architecture (česky Za novou architekturu), která je považována za jedno z nejdůležitějších děl architektonické teorie 20. století. V knize vyzdvihl krásu čistě účelových a racionálně řešených inženýrských konstrukcí, poukázal na čistotu povrchu stavby, na určující význam půdorysu a hlavně kladl důraz na primární formy. Architekturu považoval za umění, protože podle něj „překračuje otázky užitku“. Účelové má být i krásné – „Dům je stroj na bydlení“. Své úvahy často dokládal fotografiemi tehdejších automobilů, železničních vozů či letadel.
Roku 1927 byl Le Corbusier přizván Miesem van der Rohe k účasti na výstavbě kolonie Weissenhof ve Stuttgartu. Postavil zde dva domy a při této příležitosti publikoval proslulých pět bodů moderní architektury, ve kterých prakticky shrnul hlavní atributy tehdejší doby. Patřilo k nim stavění domů na sloupech, budování střešních zahrad, myšlenka volného půdorysu, systém pásových oken a volné průčelí, vytvářené bez jakéhokoliv omezení.
Ještě víc než samotná architektura zajímal Le Corbusiera urbanismus, kterému se intenzivně věnoval již od počátku 20. let. Nikdy se netajil svým odporem k zakřiveným uličkám. Tvrdil, že města jsou nemocná, a že nemá cenu je léčit postupně zdlouhavým podáváním léků, ale že je třeba radikálního chirurgického řezu. Doporučoval zbourat celé čtvrtě, které by uvolnily místo obrovským obytným mrakodrapům pro desítky tisíc lidí. V rámci těchto staveb měla fungovat vnitřní síť služeb, obchodů i kultury. Mezi budovami by vedly víceúrovňové ulice s pravidelnými křižovatkami a vše by doplňovaly parky a místa pro odpočinek.
Krásy jihoamerických velkoměst ohromily Le Corbusiera na přednáškovém turné v roce 1929 natolik, že hbitě skicoval grandiózní plány, z nichž pak vznikl projekt takzvaného „Zářícího města“. To se ale nikdy nedočkalo realizace.
|Le Corbusier (1887-1965) |
| Narodil se 6. října 1887 ve švýcarském La Chaux-de-Fonds jako Charles-Édouard Jeanneret (pseudonym si zvolil až roku 1920). Studoval rytectví, učitel mu ale brzy doporučil architekturu. Roku 1907 se poprvé dostal do Paříže, která se mu později stala druhým domovem. V architektuře vystřídal purismus, funkcionalismus a nakonec dospěl až k brutalismu (práci s neomítaným betonem). K jeho nejslavnějším realizacím patří vila Savoye, kolektivní dům Unité d’habitation, Justiční palác v Čandígarhu, kaple Notre Dame du Haut a klášter La Tourette. Zemřel 27. srpna 1965. |
Betonový brutalismus
Le Corbusier postupně vstřebával myšlenky konstruktivismu, které se promítaly do jeho projektů. Od krabicového purismu přešel k uvolněnějším, promyšlenějším a komplikovanějším strukturám, jak je zřejmé z budov Švýcarské studentské koleje v Paříži či z domu Clarté v Ženevě.
Ve 30. letech navštívil Le Corbusier opakovaně i Československo, kde funkcionalismus našel řadu uplatnění. Architekt několikrát v Praze s úspěchem přednášel. Byl nadšen z Veletržního paláce a velmi ho zaujalo také urbanistické řešení Baťova Zlína – vytvořil dokonce plán zástavby, který ale zůstal nerealizován. Naopak vzhled Karlových Varů ohodnotil jako „slet šlehačkových dortů“. Secesi považoval za přežitek a ještě před druhou světovou válkou začal rozvíjet další revoluční směr, takzvaný brutalismus.
Zatímco u puristických vil byl beton stavebním materiálem, který se omítal, u brutalistických staveb získal svůj vlastní estetický význam. Používání neomítaného neopracovaného betonu vyžadovalo expresivnější a plastičtější formy. V Le Corbusierově díle byl uplatněn například u Jaoulova domu v Paříži, u administrativního mrakodrapu v Alžíru či u budovy ministerstva školství v Rio de Janeiru, kde byly poprvé v praxi použity slunolamy.
Parník a Parlament
Pro navrhování vil i pro práci na jiných projektech byla důležitá inspirace dopravními prostředky – jejich účelností, malými rozměry, ale také luxusem a pohodlím. Podle těchto principů pak po druhé světové válce navrhl také svůj kolektivní dům Unité d’habitation v Marseille, který představuje jednu z nejpozoruhodnějších staveb 20. století z hlediska výtvarné formy i sociálního programu. Dům byl objednán francouzskou vládou a měl se stát modelem pro bytovou výstavbu v dalších francouzských městech. Le Corbusier do něho vložil 337 bytů ve 23 rozmanitých typech. Sedmým a osmým patrem probíhala obchodní ulice, na střešní terase byly umístěny jesle, školky, tělocvična i bazén a celá střecha byla navržena tak, aby připomínala palubu parníku.
Své největší urbanistické dílo ovšem Le Corbusier nevytvořil v Evropě, ale v Indii, kde bylo třeba po odtržení Pákistánu v roce 1948 vyprojektovat nové hlavní město pro stát Paňdžáb. Prací na Čandígarhu se Le Corbusier ujal roku 1951. Jeho první realizací zde byl Justiční palác, který skrýval pod kolosální, téměř metr a půl tlustou betonovou římsou, dva vzájemně oddělené bloky. Na západní straně připojil k budově Úřad vlády. Budova na půdorysu 254 x 42 metrů se stala doslova horizontálním mrakodrapem, aniž by tím něco ztrácela ze své působivosti. Na střeše vybudoval Le Corbusier architektonickou krajinu podobnou té v Unité d’habitation a plasticitu objektu vytvořil pomocí ramp a slunolamů. Nejkomplexnější stavbou se pak stal Parlament, dokončený roku 1962. Ze zdánlivě neslučitelných inspiračních zdrojů (chladírenské věže, udírny a kravských rohů) vznikla betonová symfonie, která se navíc zrcadlila na přilehlé vodní hladině.
Kaple zázraků
Ve stejné době, kdy vznikaly stavby v Čandí-garhu, se Francie dočkala dvou vrcholných staveb – kaple Notre Dame du Haut v Ronchamp a kláštera La Tourette. Mariánská kaple z let 1951 až 1955 přitom překvapila Le Corbusierovy přívržence hned dvakrát – architekt totiž neměl ke katolické církvi příliš vřelý vztah, a navíc vybudoval chrám, který výrazně popíral jeho původní zásady o racionalitě.
K projektu se dostal v podstatě náhodou. Když dokončoval Unité d’habitation, byl požádán komisí pro církevní umění v Besanconu, aby přestavěl poutní kapli v Ronchamp. Nacházelo se zde staré poutní místo se zázračnou sochou Panny Marie, ke které dvakrát ročně konalo pouť kolem 12 tisíc věřících. Le Corbusier nejdřív nabídku odmítl, nakonec byl ale skupinou kněží přemluven, aby se přijel aspoň podívat. Byl skeptický, lokalita ho však nadchla natolik, že se ihned pustil do tvorby návrhů.
Pracoval zde s takzvanou vizuální akustikou – celá stavba měla rezonovat s okolní krajinou. Veškeré plastické prvky proto navrhl tak, aby přesně zapadaly do prostředí. Základní stěny kaple nechal bílé a strohé, silou a zakřivením ale připomínaly středomořskou lidovou architekturu. Z pohledového betonu pak vznikla i střecha, která je nejpozoruhodnější z celé stavby. Po většině obvodu nedosedá na stěny a mezerou pod ní vpadá do nitra kaple zvláštní světlo. Obrovská hnědočerná skořepina byla zřejmě inspirována krunýřem korýšů, které Le Corbusier maloval od mládí na svých obrazech. Interiér chrámu pak díky silným betonovým stěnám a malým různě velikým oknům připomíná vnitřek jeskyně. Kresby a nápisy na oknech jsou záměrně naivní.
Podobně unikátní je i zmíněný klášter La Tourette, který vznikl v letech 1953 až 1960. Nachází se přibližně 30 kilometrů od Lyonu a patří k nejvýznamnějším a nejoriginálnějším Le Corbusierovým dílům. Zakázku bral prý velmi osobně. Sociální cítění a skromnost minimálních prostorů uplatnil v mnišských celách, které chápal jako atomy obytného prostoru.
Milovník betonu ve dřevě
Na sklonku života se pak Le Corbusierovi splnil i velký sen – získal práci ve Spojených státech. Na první cestě po USA se mu zakázku nepodařilo získat, neprosadil ani smělý plán přestavby New Yorku a v případě newyorské budovy OSN byly sice jeho plány z velké části uskutečněny, nicméně autorských práv se musel domáhat, protože architektem byl Wallace Harrison. Jedinou jeho nespornou americkou stavbou se tak stalo až Carpenterovo Centrum výtvarných umění v Cambridgi z let 1959 až 1962.
Od 50. let trávil Le Corbusier čím dál víc času na východní Riviéře v Cap Martin, kde si postavil dřevěnou chatu. Stačilo mu málo, žil v prostoru určeném čtvercem o stranách 366 centimetrů a výšce 226 centimetrů. Rozměry vycházely z jeho teorie Modulor, založené na zlatém řezu a proporcích lidského těla. Poté, co mu roku 1957 zemřela manželka Yvonne, obýval domek sám. Architekt, který miloval beton a jako jeden z prvních z něj dokázal budovat neobyčejné stavby, trávil poslední dny obklopený dřevem.
Jeho životní pouť skončila 27. srpna 1965. Na doporučení lékaře si šel zaplavat do Středozemního moře a z vody už se nevrátil. Jeho tělo nalezli náhodní plavci až po několika hodinách a pitva ukázala, že zemřel na infarkt. Slavný architekt je pohřben ve vesnici Roquerbrunne nedaleko Cap Martin. Vedle jeho náhrobku připomínajícího betonový přístřešek je válec, v němž roste agáve. Přesně podle Le Corbusierovy definice, že „architektura je vědecká, přesná a velkolepá hra objemů soustředěných pod sluncem“.
