Volební šok snad vyburcuje zemi ke změnám
Premiér Lionel Jospin na začátku kampaně před prezidentskými volbami prohlásil, že jeho program není socialistický. Po prvním kole voleb (21. dubna) určitě pochopil, jak hrubou chybu udělal. Lidé volili skutečné „socialisty“ včetně tří trockistů. Ti společně s dalšími levicovými kandidáty dostali v souhrnu více hlasů než sám Jospin. Z roztříštěnosti levice mohl mít největší radost vůdce Národní fronty Jean-Marie Le Pen, který premiéra vyřadil a ve druhém kole bude bojovat s úřadujícím prezidentem Jacquesem Chirakem.
Kandidatura tří trockistů, z nichž nejúspěšnější byla Arlette Laguillerová s téměř šesti procenty hlasů, nakonec byla posledním hřebíčkem do Jospinovy rakve. Pro premiéra to vše má zvláštní příchuť, neboť Jospin je obviňován z toho, že sám o své trockistické minulosti lhal. Kromě toho si mohl udělat závěr, že úspěch netradičních politických sil ve volbách není spojen pouze s Le Penem, nýbrž také s krajní levicí.
Když se dva perou.
Jean-Marie Le Pen nemá mnoho šancí uspět ve druhém kole. Přesto jsou letošní volby jeho historickým úspěchem. Vůdce nacionalistů dokonale využil toho, že mnozí Francouzi přestávali chápat rozdíl mezi Chirakovou pravicí a Jospinovou levicí. Prezident i premiér šli do voleb jako úřadující státníci, a tak se šéf Národní fronty stával „skutečnou“ alternativou.
Le Pen, který proslul svými urážlivými výroky vůči cizincům a tvrzením, že plynové komory byly pouhou epizodou Druhé světové války, letos zmírnil rétoriku. V jeho případě (na rozdíl od Jospina) to mohlo mít příznivý dopad – voliči v jeho projevech začali vnímat racionálnější prvky. Před druhým kolem Le Pen sází na to, že přiláká příznivce ze všech táborů. Proto zdůrazňuje, že je sociálně nalevo, ekonomicky napravo a nacionálně ve Francii. Proto vyzývá k podpoře vyznavače všech náboženství, příslušníky všech ras a sociálních vrstev. Odborníci předpokládají, že tyto výzvy mu příliš nepomohou. „Starý“ obraz Le Pena, považovaného za šovinistu, či dokonce fašistu, je v myslích Francouzů zakořeněn dost silně.
Le Penovi by však ve druhém kole mohl pomoci případný nedostatek opatrnosti ze strany tradiční pravice a levice. Francii čekají v červnu parlamentní volby a mnozí už myslí právě na ně. To platí zvláště v případě socialistů, kteří o prezidentské křeslo bojovat nemohou, a mohli by druhé kolo voleb hlavy státu vypustit. Přitom platí, že čím nižší bude volební účast, tím příznivějšího výsledku Le Pen dosáhne.
Také u Chiraka se může projevit tendence soustředit síly spíše na červnové hlasování než na boj s Le Penem. Už má dost svého pětiletého soužití se socialistickou vládou. Stát se opět prezidentem, který by neměl dostatečnou kontrolu nad kabinetem, by pro Chiraka bylo Pyrrhovým vítězstvím.
Zatím se nicméně zdá, že si Francouzi aktuální hrozbu uvědomují a spíše mobilizují proti nebezpečí extrémismu.
Za co může Messier.
Výsledek prvního kola možná ovlivnil muž, který s volbami nemá na první pohled nic společného: šéf mediálního impéria Vivendi Universal Jean-Marie Messier. Určitě není náhodou, že Le Pen i trockistka Laguillerová jeho jméno uváděli v souvislosti s odstrašujícími případy „zločinné globalizace“. Messier ve dnech před volbami posiloval svou kontrolu nad televizí Canal Plus, dostal se do konfliktu se zaměstnanci a v očích mnoha občanů ohrozil francouzskou výjimečnost, která spočívá mimo jiné v nadstandardní podpoře národní kultury. Zatímco Messiera zajímají jen peníze a zisk…
Jean-Marie Le Pen se tedy vezl na vlně odporu vůči globalizaci. Mnozí Francouzi se cítí velmi nejistě, a to nejen kvůli hrozbě propouštění či obav z toho, že si nadnárodní korporace budou i ve Francii diktovat, co si zamanou. Za největší problém dnešní Francie ostatně není považována ekonomika, v níž se Jospinův kabinet může prokázat slušnými úspěchy, nýbrž kriminalita. Le Pen nabízí řešení: zastavil by imigraci, zřejmě by z Francie vyhnal přistěhovalce, kteří už tam jsou, a národní hranice by učinil nepropustnými.
Francie průkopník.
Francie se vždy chlubila, že určovala tón světovému vývoji. Dnes jsou Francouzi frustrováni, neboť to už zcela neplatí. Přesto je otázkou, zda úspěch Le Pena nesignalizuje něco nového – a to nejen ve francouzské politice.
Ve Francii se mluví a přemýšlí o globalizaci možná více než kdekoliv jinde. Šéf francouzských nacionalistů má pravdu v jednom: tradiční rozdělení na pravici a levici dnes přestává platit. Francie ukazuje, že politika bude čím dál tím více o souboji – jednoduše řečeno – globalismu s nacionalismem.
Umírnění kritici různých dopadů globalizace však budou hledat rozumnější řešení než Le Pen. Nadnárodnímu zločinu nepostaví hráz nacionalismus, nýbrž účinná společná politika Evropské unie. Třeba nakonec bude největší Le Penovou zásluhou paradoxně to, že si stoupenci demokracie (a jeho odpůrci) uvědomí své společné zájmy.
