Krize na Krymu by nakonec mohla vyburcovat evropskou solidaritu, a tím pomoci i euru
Jacek Rostowski, do loňského listopadu polský ministr financí, nedávno naznačil, že ruský prezident Vladimir Putin by se nebyl odvážil anektovat Krym, kdyby nepozoroval, jak se Evropa trápí s řešením krize eura. Má Rostowski pravdu?
Na první pohled se tato spojitost jeví jako přitažená za vlasy. Putinova demonstrace moci zahrnovala vojenskou sílu a nevyslovenou hrozbu embarga na plyn, nikoli sílu měnovou (kterou Putin nedisponuje). Po celou dobu krymského konfliktu je jeho těžištěm vztah mezi Ukrajinou a Evropskou unií, nikoli mezi Ukrajinou a eurozónou. Nedávnou monetární minulost Ukrajiny navíc definuje navázání kurzu její měny na americký dolar, nikoli na euro. Jak by tedy euro mohlo souviset s ruskou anexí Krymu?
Podle Rostowského dávaly evropské země během celé krize eura najevo, že mají velmi málo chuti k solidaritě, a to i k solidaritě s partnery v měnové unii. Jak velkou solidaritu by byly ochotny projevit vůči zemi stojící mimo Evropskou unii? Rusko si podle této hypotézy vyložilo váhavý postoj EU k vzniklému chaosu jako volnou ruku k činům. A ze stejného důvodu pak mohlo zajít ještě dál.
Vývoj po finanční krizi z roku 2008 lze jednoznačně pokládat za krizi solidarity.
Když byla zapotřebí společná reakce na evropský bankovní debakl, přišla odpověď, že každá země by se měla postarat o vlastní finanční instituce. Když Řecko ztratilo přístup na finanční trhy, trvalo několik měsíců, než se zformulovala reakce, která si dala velmi záležet na tom, aby se neopírala o fondy EU a aby omezila finanční závazek každé jednotlivé země. A když konečně vznikl „euroval“, byly jeho rozměry striktně omezené a nepřipouštěla se žádná forma společné odpovědnosti. Rovněž eurobondy byly rychle zamítnuty, protože by vytvořily závazky mutualizace dluhů s otevřeným koncem.
Ačkoli se navíc předpokládalo, že k rekapitalizaci bank by se mohl použít Evropský stabilizační mechanismus (ESM), nakonec padlo rozhodnutí, že ESM bude půjčovat pouze vládám, místo aby na sebe přímo bral bankovní riziko. A jednání o vytvoření bankovní unie EU naposledy znovu narazila na problém, jak přijmout mechanismus společného řešení a současně omezit závazek jednotlivých členských států.
ANO, ALE… Stručně řečeno platí, že kdykoli vyvstala otázka evropské solidarity, odpověď zněla: „Ano, ale pouze pokud to bude absolutně nezbytné a pouze v minimálním možném rozsahu.“ Ruské reakce na ukrajinské povstání mezitím ukázaly, jak živé v Moskvě stále jsou vzpomínky na druhou světovou válku.
Kreml si dost možná všiml, že Evropa nehodlá napodobit Spojené státy a organizovat vlastní Marshallův plán. V obecnější rovině Putin možná dospěl k závěru, že EU, která se tolik zdráhá podstupovat rizika v zájmu vlastních členů, by zajisté nepodstupovala rizika pro pouhého souseda. Klíčovým aspektem současného ukrajinského patu je energie, což vyvolává tutéž otázku o evropské solidaritě. Jak ukázala nedávná studie mozkového trustu Bruegel, EU jako celek by se při troše úsilí mohla obejít bez dovozu plynu z Ruska. To by však vyžadovalo, aby členské státy EU pokládaly bezpečnost dodávek za otázku společného zájmu, nikoli za otázku, kterou si musí každá země vyřešit sama. Například v reakci na embargo týkající se určité konkrétní země by ostatní členové EU sáhli do vlastních rezerv, zvýšili vlastní produkci, platili více za dovoz nebo mírně omezili spotřebu. Tento smysl pro solidaritu však v debatě o energetické politice EU neustále schází.
NEDOSTATEK SOLIDARITY Základní otázka zní, zda je správné předpokládat, že euro mělo vyvolat větší solidaritu. Ti, kdo jednotnou měnu poprvé koncipovali, očekávali, že bude mít hluboké důsledky. V jejich očích mělo jít o prostředek k vytvoření společenství. Měnové hranice obvykle kopírují hranice politické, takže se očekávalo, že vznik měnové unie dá vzniknout nějakému typu společné politické entity.
Předpokládalo se, že používání stejné měny probudí u účastníků smysl pro společný osud, a tím i solidaritu.
To se nestalo. Už před krizí bylo zřejmé, že občané i vlády (mylně) pokládají euro za pouhý praktický nástroj. Jeho zavedení se považovalo za technokratickou záležitost, kterou mají v rukou centrální bankéři a ministři financí, nikoli za milník společné evropské identity. Jeho vznik nezvýšil rozpočet EU o jediné euro ani nevedl k hlubší politické integraci. Závazek vyplývající z existence společné měny se tvrdošíjně podceňoval.
Při zpětném ohlédnutí bylo chybou věřit ve schopnost eura spontánně vytvářet společenství. Ačkoli spojitost mezi měnovými oblastmi a politickými komunitami jednoznačně existuje (vezměme si dezintegraci zóny rublu v době rozpadu Sovětského svazu), platí, že politické společenství vytváří solidaritu potřebnou k podpoře měnových vazeb, nikoli naopak.
Rostowski má rozhodně pravdu: slabost eura skutečně Putina osmělila. Správná otázka by však možná měla znít, zda krize na Krymu nakonec vyburcuje evropskou solidaritu – a tím i euro.
O autorovi| JEAN PISANI?FERRY, Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka generální komisař francouzské vlády pro politické plánování, profesor berlínské Školy státní správy Hertie