Vztah lékařů a nemocnic k výživě pacientů tak nějak zkameněl v dobách Rakouska-Uherska
Vy hovada, vy se snad chcete zabít žrádlem, pravil doktor Grünstein spolupacientům Josefa Švejka na počátku světové války, poté, co zkonzumovali dobroty od baronky von Botzenheim, která ve svém přesvědčení zděděném po zesnulém generálském manželovi, že čéska voják je toprá voják, přišla obdarovat našeho slavného dobrého vojáka do špitálu, kde mu osobitý vojenský lékař léčil revma hladovkou a klystýrem. A nutno dodat, že po téhle léčbě ona slavná eine tschechische simulantenbande, mašírovala na frontu raz dva.
Medicína od těch dob sice výrazně pokročila a na revma se občas i něco najde, na frontu se nemašíruje, ale vztah českých lékařů a zdravotníků vůbec k výživě pacientů nám tak nějak zkameněl v oné rakousko-uherské podobě.
Kvalita stravy, kterou dostávají ležící pacienti v českých nemocnicích, je už dlouhé roky stejně zoufalá. Možná splňuje normy stanovené výživovými odborníky, ale velmi často se nedá jíst, takže pacienti nedobrovolně hladoví, pokud nemají blízké ochotné a schopné zásobovat je nějakou poživatelnou stravou. Kdo má nějakou zkušenost s delším pobytem v nemocnici, dozvěděl se o nedobrovolném hubnutí více než dost.
A řekněme jasně a srozumitelně, že na vině je celé naše pojetí financování zdravotnictví vycházející z velmi rozšířené teze, že v medicíně patří všechno všem, a pak taky, že všem patří stejně. Po omezených zdrojích je neomezená poptávka a systém je pod vlivem doktorské lobby v České lékařské komoře a odborech. A tahle lobby už dvě desetiletí rozhoduje, kdo bude a nebude ministrem zdravotnictví a co se v systému smí a neobálka smí změnit. Hlavně se nesmí změnit princip, podle něhož na vrcholu pyramidy, na niž se sypou veřejné prostředky, jsou mzdy lékařů.
Potom přijdou na řadu drahé přístroje a léky, s nimiž jde dělat fajn kšefty a které samozřejmě také docela výrazně pomáhají nemocným, takže ty kšefty jsou prakticky nekritizovatelné.
Pak jsou zde platy ostatního zdravotnického personálu. Strava a sekundární péče o nemocného jsou pak položkou, na niž toho už moc nezbude.
Za těch plus minus sedmdesát korun na den se opravdu zdravé a chutné jídlo pořídí jen obtížně. Ale všiml si někdo, jak dlouho tahle dávka platí a jak za to období stouply doktorské platy? Ani z té stokoruny za den pobytu v nemocnici nic neukáplo do hrnce v nemocniční jídelně. Letos se zase nasype dodatečně z našich daní dalších šest miliard korun a příští rok osm a zase nepřibude ani na kmín na rohlík.
Je to podle našich zdravotnických manažerů opravdu tak bagatelní problém, o nějž není třeba se starat? Vždyť zdravé, kvalitní a chutné jídlo je základem pro předcházení nemocem i u zdravého člověka, natož u ležícího pacienta. A to nehovoříme o psychické pohodě, která má zásadní vliv na průběh léčby a kterou plný žaludek do značné míry ovlivňuje. Jestliže je v systému málo peněz na zvýšení stravovací normy, jako že není, proč si nemohou pacienti všude připlatit normálně za lepší stravu v nemocnici? Za toho výše zmíněného Rakouska to bylo umožněno i vězňům v kriminále. Možná by se tak i zkrátila doba léčení a ušetřilo za drahé léky. Že by o to kapitáni systému nestáli? Skoro to tak vypadá.
O autorovi| Pavel Páral • paralp@mf.cz
