Vznikla roku 1919 jako zařízení pro československé legionáře, kteří si zde mohli ukládat přebytky žoldu. Zpočátku sídlila ve Štefánikových kasárnách na Smíchově, roku 1923 se ale přestěhovala do nové budovy Na Poříčí, kterou projektoval Josef Gočár.
Foto: Wikipedia
Československé legie byly jednotky zahraničního vojenského odboje. Jejich základ vznikl už roku 1914 z dobrovolníků, kteří se hlásili do carské armády v Rusku. Postupně vytvořili legendární Českou družinu, která ovšem nikdy nebojovala jako celek a její části byly většinou využívány k výzvědné činnosti. Teprve roku 1916 byl útvar přeměněn na Československý střelecký pluk a následně na Československou střeleckou brigádu. V lednu 1919 bylo pak z brigády vytvořeno Československé vojsko na Rusi, které už bylo součástí Československé armády.
Po uzavření německo-sovětského míru roku 1918 opustily československé jednotky Ukrajinu, protože tamní vláda povolila ze strachu před bolševiky obsadit své území německou armádou. Legie se měly přes Archangelsk přepravit do Francie, odkud ale nakonec odpluly jen dva transporty. Většina jednotek zamířila přes Sibiř do Vladivostoku, odkud se roku 1920 konečně dostala zpět do vlasti.
Peníze z Ruska
Legionáři s sebou při evakuaci vezli náklad drahých kovů a nemalý finanční obnos, který pocházel z úspěšného hospodaření Československého armádního sboru. Oddíl si musel v podmínkách ruské občanské války, která se roku 1917 rozpoutala mezi umírněnými liberály a bolševiky, sám zajišťovat zásoby a výstroj. Takzvané Technické oddělení bylo podnikatelským subjektem, který vlastnil v Rusku několik dolů a továren, obchodoval s vytěženými drahými kovy, vlnou i kožešinami. Výsledky těchto obchodů samozřejmě posilovaly armádní pokladnu.
Před evakuací sboru lodními transporty byla většina podniků a dolů prodána a celkový zisk pak přivezen do Československa. Koncem roku 1919 zároveň vznikla v Praze i Banka československých legií, která spravovala úspory legionářů. Legiobanka, jak se ústav zkráceně nazýval, byla sice pouze středně velkou bankou, po stránce finančního hospodaření ale patřila k nejlépe vedeným institucím v Československu.
Zpočátku sídlila ve Štefánikových kasárnách na Smíchově a poté v hotelu U Saského dvora na rohu Hybernské a Senovážné. Roku 1923 se ale přestěhovala do nové budovy v ulici Na Poříčí, která vznikla v místech kabaretu a pivovaru U Bucků, dodnes známého z karetních hlášek.
Gočárovy obloučky
Budovu projektoval slavný český architekt Josef Gočár v tehdy moderním architektonickém slohu, takzvaném rondokubismu. Vyznačoval se tím, že původní kubistické hrany, krychle a jehlany byly zjemněny a zaobleny do obloučku v duchu slovanské tradice. Poměrně úzká fasáda domu vynikala nápadnou hmotností a mohutnými římsami. Dům byl posazen víc do hloubky, takže před ním zůstal širší chodník. K čelnímu traktu bylo připojeno pravé podélné a zadní příčné křídlo. Dvorní prostor vyplnila přízemní stavba, v níž byla trojlodní hala bankovní dvorany.
Stavbu provedla firma Troníček a betonářská firma Nekvasil. Gočár přitom nenavrhoval dům sám, ke spolupráci si přizval své přátele Jana Štursu, autora čtyř plastik legionářů umístěných na vrcholech pilířů hlavního vchodu, a Ottu Gutfreunda, který na parapetu druhého patra vytvořil pískovcový reliéf s námětem bitev a návratu legií. Autorem vitráží v čele klenby světlíku nad bankovní halou a malířské výzdoby uvnitř se stal František Kysela. Mobiliář banky byl vyroben podle návrhů Josefa Gočára. V suterénu objektu pak vznikla také koncertní síň, později přeměněná na divadelní sál, ve kterém hrávalo i legendární „Déčko“ režiséra E. F. Buriana.
Banka čsl. legií (1919 — 1948)
Vznikla roku 1919 pro potřeby legionářů. Sídlila zpočátku ve Štefánikových kasárnách a poté v hotelu U Saského dvora, odkud se roku 1923 přestěhovala do nově postavené budovy Na Poříčí. Objekt projektoval Josef Gočár v tehdy moderním rondokubismu. V letech 1937 až 1938 vznikla v sousedství ještě funkcionalistická budova podle návrhu Františka Marka. Roku 1948 byla Legiobanka začleněna do Státní banky československé a obě budovy sloužily k administrativním účelům. Roku 1990 je zakoupila ČSOB a dnes opět slouží bankovnímu provozu.
Legionáři v Arše
Legiobanka si vedla velmi dobře, a tak v letech 1937 až 1938 nechala přistavět v sousedství druhou budovu – moderní dům ve funkcionalistickém stylu podle návrhu Gočárova žáka Františka Marka. Cenná byla zejména dvorana se sklobetonovou klenbou bez viditelných žeber, architektonické detaily zábradlí, kování na dveřích a podobně. Součástí budovy se stala také pasáž se známým automatem U Rozvařilů.
Po únoru 1948 byla ovšem Legiobanka začleněna do Státní banky československé a obě budovy léta sloužily pouze k administrativním účelům. Až roku 1990 areál obou staveb zakoupila Československá obchodní banka a přistoupila k jeho velkolepé rekonstrukci a dostavbě. Autorem koncepce přestavby se stal Vojtěch Obadálek, projektová dokumentace byla zpracována pod vedením Jana Janouška a stavbu provedla firma Konstruktiva.
Práce probíhaly v letech 1992 až 1994. Byly při nich zbourány nevhodné dvorní přístavby a na jejich místě vystavěna šestipatrová administrativní budova s podzemním parkovištěm. Zároveň byl rekonstruován divadelní sál podle projektů architektů Miroslava Meleny a Ivana Plicky. Vznikl v něm variabilní prostor, jehož kapacita je podle způsobu využití od 250 do 1 200 diváků. Divadlo se dnes jmenuje Archa, protože hlavní sál připomíná palubu lodi.