Luxusní restaurace Chorvatský mlýn sídlí na jedné z nejhezčích pražských adres: v šáreckém údolí na Jenerálce, někdejší usedlosti. Oficiálně jste sice ještě v Praze, pocitově – jak dnes rádi říkají meteorologové – už na venkově. Teče tudy potok a navazuje les, takže spíš než jako v rušné metropoli si připadáte jako venku v přírodě. Tichou idylku občas přeřízne jen řev ferrari, to když si sem vyrazí některý z českých Chorvatů, pro které jde logicky o domovský podnik a jimž se u nás evidentně slušně daří.
Chorvatský mlýn také patří mezi „pražské“ stálice.
Restaurace, vlastněná Chorvatem Draženem Horvatem, funguje už téměř dvacet let. To sice bývá známkou toho, že v podniku nejspíš dělají něco dobře, současně to ale vždy zavání nebezpečím ustrnutí v úspěšné minulosti. Svět je plný restauratérů, co jednou vyšli ven ze svého podniku a nestačili se divit, jak vypadá moderní jídlo.
Mně by v Chorvatském mlýně úplně stačilo, kdyby někdo z obsluhy vyšel ven a začal mě na zahrádce obsluhovat dřív než po patnácti minutách. Sympatický a elegantně oblečený číšník se ale na úvod omluvil za zpoždění a hned od začátku jako by se svůj počáteční hřích snažil ze všech sil odpracovat. Takže mi rychle přinesl orosenou sklenku perfektně vychlazené graševiny, chorvatské obdoby našeho vlašského ryzlinku. A obsluha se nakonec ukázala ze všeho nejlepší.
Ne úplně krátké menu podniku má několik částí včetně jídel s istrijskými černými lanýži, a jak už to na Balkáně bývá, kromě typicky balkánského jehněčího nebo selečího z grilu a samozřejmě i čerstvých ryb se jím táhne také italská stopa. Vybral jsem ale chorvatská jídla, mezi která téměř povinně patří i pršut. Ten není tak slavný jako italské prosciutto a také je trochu jiný: slanější, sušší, libovější a méně vláčný – víc do masa. V Chorvatském mlýně ho podávají jen s malými olivami a čerstvým domácím chlebem, protože víc prostě nepotřebujete.
„Ten salát je pecka,“ slíbil číšník, když jsem se ho zeptal na salát s grilovanými kalamáry, sušenými rajčaty a hlívou ústřičnou (180 korun). Měl pravdu. Salát je servírovaný v malém hlubokém talíři a je ho právě akorát, aby vám zůstala chuť i místo na hlavní chod.
Grilované kalamáry mu dávají lehkost, vláčnost a delikátnost moře, zatímco kousky sušených rajčat přidávají plnost i koncentrovanou chuťovou hutnost. Ze zeleného salátu cítíte osvěžující čerstvost.
Zeptal jsem se číšníka na chobotnici „Pod Pekou“ se zeleninou, bílým vínem, olejem a česnekem (490 korun). Tak tedy „Pod Pekou“ znamená pečené pod keramickým poklopem ve venkovní peci. To nemá zbavit šťavnatosti ani ta nejdelikátnější masa, jakým určitě chobotnice je. Pod „Peku“ jde většina zdejších mas, vysvětlil mi číšník a současně s tím mi k chobotnici doporučil chorvatský Sauvignon blanc. Znovu jsem mu věřil. Nebyla to trefa do černého. Sauvignon blanc měl jen málo ze svěžesti graševiny a chobotnice sice zůstala pod poklopem šťavnatá, bohužel ale trochu jako bláto. Jídlu navíc nepomohlo ani to, že pod chobotnicí ležely ve vodové šťávě vařené brambory.
Zrak milovníka lanýžů padl na lanýžovou zmrzlinu z lanýžového menu. „Lidé ji buď milují, nebo nenávidí,“ upozornil mě trochu tajemně číšník. Záhy jsem pochopil, protože jinak delikátní lanýžovou chuť ubíjí hutný a sladký vanilkový krém, jímž je zmrzlina ze strany dozdobená.
Chorvatský mlýn Horoměřická 3a, Praha 6 – Dejvice t: 220 610 760, 602 796 978 e: info@chorvatskymlyn.cz www.chorvatskymlyn.cz otevřeno: Po–Ne 11.30–24.00
O autorovi| Petr Holec, holecp@mf.cz
