Někdejší dvojnásobný venezuelský prezident Carlos Andrés Pérez hovořil o ropném bohatství své země jako o výměšcích od ďábla. Proč na jeho varovná slova nakonec došlo?
Už pár let se říkalo, že je jen otázkou času, kdy to Venezuela, která má na celé planetě největší zásoby ropy, díky neuvěřitelně nekompetentní hospodářské politice nakonec dopracuje až k bankrotu. V kombinaci s poklesem cen ropy, která je zdaleka nejvýznamnějším zdrojem exportních příjmů, v posledních třech letech a americkým embargem se to dědicům svérázného Huga Cháveze 14. listopadu nakonec podařilo. Chávezův podstatně méně charismatický nástupce v prezidentském úřadě Nicolás Maduro, jehož formální vzdělání vyvrcholilo svazáckou přípravkou kdesi na Kubě, svolal do Caracasu konferenci věřitelů, na níž se mělo projednat „refinancování dluhu“.
Vedením vyjednávání pověřený viceprezident Tareck El Aissami, který je na americkém sankčním seznamu, stovce shromážděných věřitelů nic podstatného neřekl. Ratingové agentury to udělaly za něj, když vzhledem k nezaplacení kuponu u dvou vládních dluhopisů a jednoho emitovaného státním ropným koncernem Petróleos de Venezuela, S. A. (PDVSA), a to ani po uplynutí třicetidenní dodatečné lhůty, oznámily zhoršení mezinárodního ratingu na stupeň SD (selektivní platební neschopnost).
| Holandská nemoc v zátoce Maracaibo |
|---|
| Renta plynoucí z náhlého vzestupu příjmů z nově využívaných zdrojů přírodního bohatství je vždy ohromným politickým pokušením a má makroekonomické implikace. Ekonomové si samozřejmě vzpomenou na holandskou nemoc, tedy na dopad, který měl na Nizozemsko náhlý vzestup inkasa za vývoz zemního plynu z nových nalezišť koncem 50. let minulého století. Boom v těžbě zvedl zaměstnanost a také mzdy v tomto oboru, přičemž poptávka se přelila i do služeb, kde také stouply mzdy a zaměstnanost. Příliv deviz z exportu plynu zpevnil nizozemský gulden, ale poptávku po zboží uspokojoval dovoz s tím, jak vzestup mezd oslabil místní produkci, nahraditelnou importem. |
Stát spolu s PDVSA vydal dluhopisy v hodnotě asi 60 miliard dolarů, další velké dluhy mají vůči Číně a Rusku. Obrovským zásobám ropy navzdory vláda natolik vysávala svoji ropnou kasičku v podobě PDVSA, že vinou nedostatečné údržby a zaražení investic těžba letos klesla na nejnižší úroveň od roku 1989. Navíc čínské dluhy musí Venezuela splácet v ropě, takže jí zbývá méně na skutečný prodej, což znamená, že v zemi odkázané na dovozy (viz box Holandská nemoc) chybí i nejzákladnější zboží. Nejen z dovozu, vzhledem k chybějícím dováženým vstupům ochrnula i výroba u domácích producentů. Devizové rezervy venezuelské centrální banky se propadly v listopadu na žalostných 9,6 miliardy dolarů, tedy asi jednu patnáctinu toho, co momentálně drží ČNB.
Když příznaky holandské nemoci pociťují i vyspělé země s rozvinutou a strukturovanou ekonomikou, co teprve říct o jejím průběhu v zemích, kde komoditní boom dokáže vyrýt daleko hlubší stopu? Ropa jako ďáblův exkrement je velmi přiléhavé přirovnání pro to, co se Venezuele stalo. V zemích s holandskou nemocí probíhá zrychlená urbanizace zaviněná rozvrácením ekonomiky venkova, neboť místní zemědělská produkce nedovede konkurovat levnějšímu dovozu, v případě vyspělých zemí dotovanému. V případě levicových vlád, byť by šlo o autoritářské vojenské režimy, k tomu patří výdaje na vysoce dotované sociální programy, levnými potravinami počínaje, zdravotní péčí konče.
Všude, kde se pokusili o rozvoj domácího průmyslu, jej museli chránit před zahraničními soupeři vysokými cly a dovozními zákazy. Tohle samo o sobě vytváří nekonkurenceschopnou ekonomickou strukturu s velmi drahým provozem státu, což v plné kráse vyjde na povrch, až když prudce klesnou ceny vyvážených surovin. Snížit režijní náklady ovšem není jen tak, obyvatelstvo si zvyklo na to, že některé věci jsou buď zadarmo, anebo skoro zadarmo, a nevysvětlíte jim, že renta z ropy, která umožňovala financovat oblíbené programy, je pryč.
Peníze jsou na cestě
Venezuela je sice obětí svého ropného bohatství, ale na kolena ji srazilo, že je již desítky let extrémně špatně spravovaná – místo přizpůsobení se nové realitě dali Chávez i Maduro přednost vytloukání klínu klínem. Přátelé pomohou – a Čína spolu s Ruskem skutečně představovaly alternativní věřitele, výměnou za budoucí dodávky ropy. Kuba zas dodala lékaře a zdravotní sestry, opět výměnou za ropu.
Pokles cen ropy ovšem zkomplikoval vyrovnávání účtů i s přáteli, kteří fakticky umožňovali, aby se Venezuela vyhlášení platební neschopnosti vyhýbala tak dlouho, jak mohla. I za cenu „hunger bonds“, které díky vysokému úročení přilákaly investory v době, kdy ve Venezuele zkolabovalo zásobování i těmi nejzákladnějšími věcmi včetně léků. Nehledě na embargo jsou i v rozvahách amerických bank a penzijních fondů. I když venezuelské úřady tvrdí, že peníze jsou „na cestě“, v půlce listopadu se „ďáblovo lejno“ dostalo do větráku dílčího bankrotu.
Co bude s venezuelskými dluhy
Zejména v případě dluhopisů vydaných PDVSA se hodně spekuluje o tom, že by zahraniční věřitelé mohli dosáhnout uspokojení svých pohledávek vydražením jejího majetku v cizině. PDVSA totiž na rozdíl od venezuelského státu majetky v zahraničí má, a ne malé. Na přelomu 80. a 90. let převzala PDVSA rafinerie ropy a síť čerpacích stanic společnosti CITGO ve Spojených státech, takže se až do minulého týdne snažila udělat cokoli, aby se platební neschopnosti vyhnula (také nemá u dluhopisů „collective action clause“, doložku nutící minoritní nesouhlasné věřitele ke společnému postupu v případě restrukturalizace).
Držitelé dluhopisů by se neměli opájet vidinou, že si na majetek sáhnou – všechno, co bylo k zastavení, už PDVSA zastavila. Často ve prospěch Ruska, případně ruským státem ovládané společnosti Rosněfť, kde se celkový objem pohledávek za PDVSA nebo Venezuelou odhadoval v létě na 17 miliard dolarů. Rusové vůči Venezuele postupují proti proudu, když výměnou za podíly na bonitních ložiscích ropy byli a jsou ochotní posečkat a přistoupili i na restrukturalizaci. Zároveň poté, co Čína trochu svoji angažovanost ve Venezuele začala tlumit (mimo jiné i kvůli korupci), vystupuje Rusko jako věřitel poslední instance. Rosněfť tak denně disponuje asi čtvrt milionem barelů venezuelské ropy, kterou přes prostředníky (sám je na sankčním seznamu) prodává na americkém trhu.
Dluhy místo blahobytu. Blízkovýchodní země mají problémy
Přečtěte si také:
ČLÁNKY DO MAILU