Italský politolog Omer Fisher, který nedávno působil v Bělehradě, se domnívá, že vojenský zásah NATO vyvolal přesný opak toho, co bylo jeho původním záměrem. Aliancí zvolená strategie byla podle něj od samotného počátku chybná a Slobodanu Miloševičovi posílila domácí politickou pozici.
Jak uvedl Fisher pro týdeník Euro, vojenský zásah Severoatlantické aliance v Kosovu měl původně dva hlavní cíle. Jednak měl zabránit etnickým čistkám a jednak oslabit Miloševičovu domácí politickou diktaturu.
Výsledek dosavadních vojenských úderů je však podle Fishera naprostým opakem původně předpokládaného vývoje. Albánská populace z Kosova z velké části odešla, nemluvě o masakrech, které se v této provincii udály. Bělehrad navíc nemusí počítat s hrozbou případné silné domácí opozice. Ta se k němu totiž z části pod vlivem leteckých úderů přidala. Miloševič je tudíž politicky silnější než kdykoliv předtím.
Proto visí otazník nad tím, proč spojenci zasáhli především civilní cíle v Novém Sadě, Bělehradě či Nisu. Poskytli tím totiž Miloševičovi potřebný politický prostor k tomu, aby udělal v Kosovu to, co zvládl udělat a mimoto nechat zmizet novináře, pozorovatele a navíc vyhlásit stanné právo.
Před zahájením leteckých úderů měla aliance před sebou dvě varianty, jak se zachovat. Buď mělo NATO zasáhnout jako v Kuvajtu, tedy provést obrovskou pozemní akci a soustředit se přímo na Kosovo. Anebo pokud se chtělo vyhnout nadměrným nákladům spojeným s podobnou operací, nemělo zasahovat vůbec a naopak se věnovat vyjednáváním a hledat jakýkoliv diplomatický nástroj k zastavení Miloševičových represí vůči albánskému etniku. Totiž když se únosce zavře v domě s desítkou rukojmí, ne-lze na něj střílet gumovými projektily z protějšího domu. Buď je třeba do domu vtrhnout se skupinou rychlého nasazení, nebo kdyby byl přímý zásah příliš nebezpečný, je nutno pokračovat ve vyjednávání. A tak, i když se dnes hodně diskutuje o pozemním zásahu, připomíná to pláč nad rozlitým mlékem.
Samozřejmě, důvodů k vojenskému zásahu bylo několik. Ale ještě více jich muselo být proti, zvlášť když vezmeme v úvahu tehdejší špatné životní podmínky albánské populace. Každý rozumně smýšlející člověk musel vědět, jak podobná akce dopadne, zdůraznil Fisher.
A tak teď NATO hledí na spálené kosovské vesnice, uprchlé obyvatelstvo (ti, kterým se to podařilo) a na mrtvé město Prištinu. I když se pak Kosovo přemění na nezávislé, k nenapravitelné škodě už došlo. Zkrátka, pokud cílem akce NATO byla záchrana kosovských Albánců, pak válku prohrálo.
Navíc jsou tu další nezodpovězené otázky. Proč právě Jugoslávie ano a Turecko, člen NATO, ne, nemluvě o Chorvatsku a vyhánění srbského obyvatelstva z jeho území. Není pak proč se divit, že 95 procent Srbů se cítí být obětí nespravedlnosti.
Letecký zásah se tak stal horším lékem než samotná nemoc. A když už letecký, tak proč se cíli útoku stala i místa, jako je Černá Hora, která byla hlavním střediskem demokratické opozice proti Miloševičovi a která čelila útokům i ze strany Bělehradu a vlně utečenců bez jakékoliv mezinárodní pomoci? Bombardovat mosty v Novém Sadu znamená pouze rozbití infrastruktury jedné země, jež v žádném případě nezabrání čistkám. Nejde přitom o válku na roky. Kosovo Miloševič bezpochyby od albánského etnika vyprázdní (nebo snad už vyprázdnil?) v průběhu několika týdnů, uvedl Fisher.