Z d r a v o t n i c t v í
Ve světě jsou příplatky za lékařskou péči běžným jevem, který nikoho nepřekvapuje. Lidé jsou na to, že za své zdraví platí, zvyklí. A statistiky ukazují, že počet návštěv v ordinacích se po zavedení spoluúčasti pacientů snížil.
Jako o léku na vyvedení českého zdravotnictví z dluhů se o ní proto v odborných kruzích uvažuje i u nás. Ne že by snad pro něj měla znamenat nový přítok finančních prostředků, naopak - hovoří se o ní jako o úsporném prvku a regulačním mechanismu, který tu zatím chybí. Měla by lidi motivovat k tomu, aby lépe pečovali o své zdraví a zvažovali, s jakými problémy je už nutné navštívit lékaře a s jakými jen sáhnout po čaji a pořádném vypocení.
Vzhledem k tomu, že politické klima ani nálada veřejnosti zavedení spoluúčasti moc nadějí nedávají, diskutuje se o ní zatím jen v ryze obecné rovině. Konkrétní návrhy nebo výpočty, kolik by se ušetřilo, chybí. Lékaři i část politiků jsou ale přesvědčeni, že čas na otevřené diskuse brzo přijde. „Systém, kdy bude zapotřebí snížit stupeň solidarity a přerozdělování peněz ve zdravotnictví, kdy bude zapotřebí zatáhnout pacienta do rozhodovacího procesu, aby mohl spoluurčovat, jak se utrácí peníze, si velmi rychle vynutí demografický vývoj a okolnosti. Je to otázka několika let - populace stárne, nastane raketový nástup nových technologií a v systému, který je tu nyní, se to prostě neufinancuje, tvrdí místopředseda ODS a stínový ministr zdravotnictví Miroslav Macek.
Chybí peníze
České zdravotnictví je z 92 procent financováno z daní a zdravotního pojištění. Příznačné jsou pro ně tři momenty. Je veřejné, státem regulované a založené na vzájemné solidaritě: bohatí s chudými, zdraví s nemocnými. V současné době, při průměrné mzdě zhruba jedenáct tisíc korun, zaplatí každý člověk na pojištění měsíčně 495 korun. Zbytek do celkové sumy 990 korun dodá zaměstnavatel. Za polovinu populace - děti, důchodce, studenty, vojáky, ženy na mateřské dovolené a nezaměstnané platí zdravotní pojištění stát. Na pojistném se tak za rok vybere přes 88 miliard korun. Další peníze, například na pomoc zadluženým nemocnicím či výzkumné programy, do resortu plynou ze státního rozpočtu. Přestože touto cestou do něj letos celkově poputuje přes sto dvacet miliard korun, peníze stále chybí. Od roku 1992 se zadluženost stále zvětšuje a v současné době zdravotnictví chybí přes deset miliard korun. Nedostatek peněz přitom občané téměř nepociťují, přístup k lékařské péči mají stále stejný a podíl, který platí ze svých kapes, se nijak dramaticky nezvyšuje.Přímo v obchodech a lékárnách, kde si kupují léčiva dostupná bez předpisu a zdravotní pomůcky, nebo připlácejí na léky, utratí za rok průměrně devět miliard korun. Podle některých odborníků však tato zhruba osmiprocentní spoluúčast, placená navíc u věcí, které nejsou pro zdraví nezbytné, nestačí, a je ji proto nutné rozšířit i na ambulantní a nemocniční služby. „Míra podílu pacientů na běžné zdravotní péči by se měla pohybovat někde mezi deseti dvanácti procenty, míní například lékař David Marx, který za Tošovského vlády pracoval jako vrchní ředitel kabinetu ministryně zdravotnictví Zuzany Roithové. Macek jde ve svých úvahách ještě dál: „Z peněz, které se ve zdravotnictví pohybují, není možné platit všech 92 procent služeb, ale něco mezi pětapadesáti a sedmdesáti procenty. Vzhledem k silnému socialistickému smýšlení lidí a vzhledem k rovnostářství, které tady panuje, si myslím, že u nás to vždy bude kolem těch sedmdesáti procent.
Peněženky občanů jsou ale ohroženy i v okamžiku, kdy spoluúčast zavedena nebude. Tlaky, aby do zdravotnictví šlo více peněz, sílí. Prezident České lékařské komory David Rath bude například požadovat dvouprocentní zvýšení zdravotního pojištění, díky kterému by si ohrožený resort pomohl k 13,5 miliardy korun. Ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla však o něčem podobném zatím nechce slyšet. „Tomu by musela předcházet debata, zda je podíl hrubého domácího produktu jdoucí do zdravotnictví dostatečný, říká. Pokud by ministři došli k závěru, že ne, dá se podle Špidly diskutovat o tom, jestli zvýšit pojistné, nebo spíše zavést nové regulační principy. Spoluúčast do nich ale nepočítá.
Zatím klid
V nejbližší době se lidé žádných zásadních změn bát nemusí. Rath s požadavkem na zvýšení pojistného zatím nevystoupil, konkrétní návrhy zdravotnických reforem neexistují a i kdyby ano, naděje na jejich schválení je jen nepatrná. Souhlas by příznivci spoluúčasti marně hledali jak u sociálních demokratů, tak i u komunistů a ani KDU-ČSL není zatím podobné myšlence příliš nakloněná. „Je potřeba dosáhnout toho, aby nemocní v rámci solidární péče dostávali vše, co jim může být poskytnuto tak, aby nebylo ohroženo jejich zdraví, odráží otázky na zavedení spoluúčasti ministr zdravotnictví Ivan David. Jediné, co po půlhodinovém rozhovoru připouští je, že si dovede představit situaci, kdy by lidé platili za pobyt v léčebnách dlouhodobě nemocných. „Je-li toto spoluúčast, tak bych s tím souhlasil.
Brzdný efekt
Při úvahách, jakou formu útoku na peněženky pacientů zvolit, se zastánci spoluúčasti řídí několika pravidly: aby měla kýžený efekt a snížila počet návštěv u lékaře, musí být pokud možno plošná, přitom ale sociálně únosná. Nikdo by se neměl obávat, že jej náklady na operaci nebo léčbu nemoci zruinují. Pro představu, co by lidé mohli platit, uvádíme několik příkladů, které se používají ve světě:
Vstup do systému - lidé by platili poplatek vždy při první návštěvě lékaře v kalendářním roce.
Individualizace zdravotního pojištění - peníze v pojišťovnách by se nepřerozdělovaly. Každý by spořil na vlastní účet, z něhož by mu byla lékařská péče hrazena.
Deductible - od počátku do určité sumy by pacienti hradili všechny služby ze svého a teprve po dosažení určeného stropu by jim péče byla hrazena z pojištění.
Zkomercionalizování služeb - lidé by platili například za hotelové služby v nemocnicích, připláceli na recepty, nebo si hradili dopravu sanitou.
Čas diskusí se blíží
Motivy zastánců spoluúčasti jde v zásadě shrnout do jedné věty: Z daní a pojištění by se mělo platit to, co je nezbytné, život zachraňující, zdraví vylepšující a nikoliv to, co není nutné a co jen přispívá k dobrému pocitu. Proto hledají optimální poměr mezi službami, které zdravotnictví nabízí, a mezi těmi, které by měly být poskytovány zdarma. Příležitost k tomu, aby své názory obhájili veřejně, budou mít nejpozději za půl roku. Místopředseda ODS Macek pracuje na materiálu, který chce na jaře předložit stínové vládě své strany. S návrhem nové koncepce zdravotnictví nepřichází poprvé a ani jeho požadavek, aby dvě třetiny léčebné péče byly hrazeny z veřejných prostředků a třetina přímo z kapes občanů, nebude žádnou novinkou. Co by tedy Mackem prosazovaný princip znamenal pro pacienta? Dál by platil daně i zdravotní pojištění, ze kterých by byla hrazena většina běžné péče. Výkony, které by na jeho zdraví neměly přímý vliv, by si ale v plné výši platil sám, například formou připojištění. „Klasický příklad je doprava. Není žádný důvod, aby si člověk od malička neplatil komerční pojištění. Věděl by, že když bude potřebovat odvoz do nemocnice, má na něm právě proto své peníze, říká Macek.
Příznivci spoluúčasti se sice shodují na základním principu - potřebě šetřit a motivovat k tomu i pacienty, ve způsobu uvedení do praxe se ale výrazně liší. Půtky nebudou jen na politické scéně, mezi sebou se střetávají i odborné názory. Zcela jinak než Macek si spoluúčast představuje David Marx. „Za optimální pokládám nějaký procentuální podíl na hrazení péče, a to buď jen na ambulantní, nebo na všechnu, ale s tím, že v obou variantách je stanoveno roční maximum spoluúčasti, které nelze překročit, uvádí.
Odborné diskuse nejsou ale jediným důvodem, proč se veřejně o spoluúčasti zatím nemluví. Bariérou, kterou budou muset její zastánci překonat, je především odpor veřejnosti. Nikomu se nechce platit za něco, co měl doposud v podstatě zadarmo. Výzkumy veřejného mínění ukazují, že každý druhý člověk dává přednost zvýšení zdravotního pojištění, a přitom ale chce co nejvíce péče bezplatně.
