Forma, kterou lékaři zvolili k prosazení svých zájmů, je zcela nemravná
Lékaři jsou nepochybně dlouhodobě finančně nedoceněni a zcela jistě je správné hledat způsob, jak situaci v resortu zdravotnictví narovnat. Nepochybuji o tom, že mnoho prostředků utíká směrem k farmaceutickým gigantům, dodavatelům technologií i zdravotnického materiálu. Stejně nepochybuji o tom, že lékařská péče je v Česku nadužívaná, a snad občas dokonce zneužívaná. Poplatky byly jen částečným lékem. A konečně také nepochybuji o tom, že je nutné optimalizovat síť nemocnic. Tedy jinými slovy zavřít ty, jež nejsou nezbytné, a propustit lékaře, které nepotřebujeme. Všechny takto ušetřené prostředky bych pak přál kvalitním lékařům a ochotnému zdravotnickému personálu. Lékařští odboráři zvolili brutální formu nátlaku, při kterém si za rukojmí vzali celý národ. Snad je tato forma protestu přijatelná z pohledu odborů. Je však stejně přijatelná z pohledu lékařů?
Jako na dráze
Lékařská obec doposud požívala vysokého společenského kreditu. Bylo tomu tak zcela po zásluze. Cenili jsme si této profese nad ostatními také snad právě proto, že lékaři dávali přednost pohledu lékaře před pohledem odboráře. Tedy pohledu nesobeckému, připravenému pomáhat. Odboráři mírou bezohlednosti akce Děkujeme, odcházíme hazardují s vysokým společenským renomé lékařů. Postavili se na roveň pracovníků železnic, a to jak formou zvoleného protestu, nereálnými cíli, které vytkli, tak i naprosto hloupým načasováním této akce. A právě v hazardování s prestiží lékařské obce ve společnosti vidím největší nebezpečí tohoto protestu. Nepochybně neupírám právo každého lékaře rozvíjet svoji kariéru v jiné zemi. Odejít vyžaduje od každého lékaře velkou dávku odvahy, ochotu snášet nepohodlí, vysokou odbornost a přirozeně jazykovou vybavenost. Lékaři, kteří jsou ochotni nést tuto cenu za svůj odchod, však nepotřebují akce typu Děkujeme, odcházíme. Jsou jednoduše dostatečně sebevědomí, aby odešli kdykoli podle svého uvážení.
Nejsou jediní
V protestu Děkujeme, odcházíme však o skutečné odcházení nejde. Tato akce je určena pro ty zbývající lékaře, kteří naopak nechtějí snášet nepohodlí spojené s odchodem či nejsou jazykově vybaveni. Byť mluví o odcházení, s malou dávkou sebevědomí se zaštiťují masou kolegů. Jejich snahou je vytvořit tvrdý nátlak, aby současné vládě nezbyly jiné možnosti než zvýšit mzdy na trojnásobek současných. Lékaři nejsou jedinými nespokojenci v Česku. Stejně tak špatně jsou zaplaceni učitelé, stěžují si policisté, stále nespokojené jsou zdravotní sestry. Úředníci bědují nad snižováním mezd o deset procent a čeští zemědělci hovoří o katastrofální situaci. Nakonec i podnikatelé jsou drceni hospodářskou krizí a očekávali by po moha letech placení daní skutečnou podporu od státu. Doba není snadná a nespokojeni jsme v této zemi tak nějak všichni. Také v kontextu této celkové nálady a situace je požadavek lékařů na trojnásobek mzdy skutečně mimořádně necitlivý a zvolená forma hazardování se strachem pacientů doslova zlá. Jde o akci svými požadavky i zvoleným způsobem skutečně neslušnou. Nevěřícně pak kroutím hlavou nad načasováním tohoto protestu. V době silného hospodářského růstu odboroví předáci situaci kolegů lékařů mlčky přehlíželi. O co méně byli slyšet v době prosperity, o to více teď potřebují křičet v době hospodářské krize, když je splnění jejich požadavků mnohem méně reálné než před pěti lety. Lékař je pro mne stále asociací moudra. Věřím tedy, že chování lékařů v této krizi bude nakonec přece jen moudré. Pokud se mýlím a lékaři se rozhodnou ve své formě protestu pokračovat, pak přeji vládě a nám všem, abychom byli silní a nátlaku neustoupili. Ustupovat zlu není správné, ani když se děje v bílém lékařském plášti.
