Příliš mnoho práce za málo peněz, přetěžování administrativou, hierarchie jako v 19. století. Mladí absolventi z lékařských fakult vidí práci doma až jako druhou volbu, přes 72 procent by se rádo poohlédlo po příležitostech v zahraničí. Lékaři stárnou, za pár let nebude mít kdo léčit. Praktika už dnes aby v některých regionech člověk hledal pod lupou. Zní to povědomě? Velmi.
Jenomže tohle není další varování České lékařské komory, ale zprávy z Německa a Rakouska. Co se jeví českému doktorovi jako splněný dopis Ježíškovi, není pro jeho německé nebo rakouské kolegy dost atraktivní, když je po překonání švýcarské hranice čeká něco podstatně lepšího. Privátní lékařská praxe ve Švýcarsku znamená v eurech v průměru roční příjem zhruba 200 tisíc, zatímco v Německu asi 150 tisíc.
Už to je samo o sobě rozdíl, ale Švýcaři mají ke všemu výrazně nižší daně, takže praxe vynese zhruba 160 tisíc čistého, zatímco německému kolegovi zůstane v průměru 87 tisíc eur. Asistent na klinice dostane také o polovinu víc, a brzy po nástupu. Ani vyšší životní náklady ve Švýcarsku nejsou schopny tento rozdíl vykompenzovat, a tak němečtí lékaři tradičně migrují do Švýcarska.
Podle údajů Spolkové lékařské komory loni z Německa do Švýcarska odešlo 677 lékařů, mezi šesti a sedmi stovkami ročně se odliv pohybuje poslední tři roky. Deficit se řeší importem, a to nejen ze sousedních zemí. Ke konci loňského roku podle téhož zdroje pracovalo v Německu téměř čtyři tisíce lékařů z Rumunska, 2700 ze Sýrie, 2261 z Rakouska, něco přes 1800 Poláků, 1549 Maďarů, ale také 1100 Slováků a 959 Čechů.
Rakouský průsak
Docela užitečné je pro nás rovněž porovnání s Rakouskem, už kvůli tomu, že spousta charakteristik je pro oba zdravotní systémy historicky společných a ani počty lékařů nejsou příliš odlišné. Migraci lékařů z Rakouska do ostatních německy mluvících zemí samozřejmě napomáhá minimální jazyková bariéra, ale ani v anglosaských zemích není německý přízvuk vnímán negativně.
V Německu a ve Švýcarsku pracují dohromady asi tři tisíce rakouských lékařů. To je podstatně víc než v případě Česka a také se s tím tamní úřady snažily něco dělat, včetně zvýšení počtu absolventů lékařských fakult. Stejně jako v Česku je studium medicíny dodnes v Rakousku vnímáno jako vysoce prestižní a počet uchazečů asi tak desetkrát převyšuje počet přijímaných. Ovšem kdo se na medicínu dostane, také ji na rozdíl od Česka většinou dokončí. Markus Muller, rektor vídeňské Medizinische Universitat, tvrdí, že „Rakousko je výrobcem doktorů a nemá potíže s výchovou dorostu, ale s tím, že odcházejí“.
Podíl lékařů se zahraničním diplomem (v %)
Obzvlášť špatně vychází ekonomická rozvaha v případě studentů ze zahraničí: do tří let po ukončení studia se z Rakouska odstěhuje 84,3 procenta absolventů původem z Německa, 68,6 procenta absolventů z ostatních zemí EU a 59,6 procenta těch, kteří přijeli do Rakouska studovat medicínu ze zemí mimo EU. Ale také 8,4 procenta samotných Rakušanů odjede za prací jinam. Dohromady odchází do tří let po absolvování studia 23 procent absolventů lékařských fakult. Docela velký průsak, zejména v případě studentů, kteří platí symbolické školné.
Stačí si vybrat
Švýcaři na to jdou úplně z opačného konce: přijímají méně studentů, než by odpovídalo očekávané poptávce po absolventech, jednoduše proto, že vědí, že přijdou, aniž by jejich nákladné studium musela země financovat. Tahle strategie není v bohatých zemích ojedinělá - když víte, že vaše země působí jako magnet, ať již kvůli vyšším mzdám, nebo celkové atraktivitě dané kvalitou života, proč si talent nekoupit, až bude hotový, když tím neohrozíte národní bezpečnost, přípravu zaplatil někdo jiný a všemi běžnými filtry absolvent již prošel? Nastavíte tvrdý „numerus clausus“, jinak řečeno nízká směrná čísla, a čekáte, kdo bude ťukat na bránu. Víte, že si budete moci vybírat.
Norové mohou přeplácet Švédy, Švýcaři všechny svoje jazykové oblasti, tedy Italy, Francouze, Němce (a Rakušany), a samozřejmě mnohé další. Anglosaské země mají péčí britského impéria a globálně užívané angličtiny na výběr celý svět. Dostat se do Británie není problém, země přijímá doktory i sestry z EU ráda, protože jich má nedostatek. Naopak ve Spojených státech nebo Austrálii jsou docela významné vstupní bariéry. Diplom vám neuznají, a i když třeba v Austrálii zvládnete velmi složitou proceduru, čeká normálního doktora deset let v „outbacku“, tedy ekvivalent někdejších umístěnek. Kdo má rád klokany, užije si jich až dost. Teprve pak si můžete otevřít vlastní ordinaci v Sydney.
Protest proti byrokracii a podfinancování: lékaři 18. října zavřou ordinace
Selektivní „brain drain“, kdy vyzobáváte ze světové vysokoškolské populace rozinky, není český příběh, a to jsme na tom ve slovanském jazykovém prostředí hlavně díky Praze dobře. Jsme sice celkem silný „vysílač“, ale neméně atraktivní přijímač. Když samotné „zvýšení produkce“ nepomáhá, co takhle zvednout platy a zkrátit neúměrně vysoké přesčasy? Rakousko v poslední době udělalo obojí, platy stouply o nějakých třicet procent a úvazky se zkrátily. A lékaři pořád odcházejí.
„Samotnými penězi nelze problém s mladými lékaři vyřešit,“ říká šéf vídeňské lékařské komory Thomas Szekeres. Má pravdu.
Lze jen dodat, že každý je svého štěstí strůjcem - když si jako Češi v relativně chudé zemi vytvoříme mimořádně složitý systém specializačního vzdělávání, jenom si celý problém zhoršíme.
Na rozdíl od Němců a Rakušanů máme mimořádně rovnostářské důchody, které motivují lékaře pod hrozbou velkého poklesu životní úrovně k přesluhování. A navíc privátní praxe nemají takovou tržní hodnotu, jakou by si lékaři přáli, ale svým vlastním nesmyslům neutečeme. Zejména v situaci, kdy mladí mohou hlasovat nohama a i zkušený lékař v pohraničí může zkusit vykonávat praxi přes hranici, pokud se přinutí k němčině.
Hledačům jednoduchých řešení je třeba předem sdělit, že na ostnatý drát to zatím nevypadá a jeho ekonomický ekvivalent v podobě školného, jež si lze odsloužit někde v pohraničí, také nebude fungovat nejlépe.
Čtěte také:
