Český zdravotnický systém bude i nadále podfinancován a bude docházet k nárůstu jeho vnitřního zadlužení
Aktuálně jsme v Česku svědky mediální hysterie o bezskrupulózních praktikách našich lékařů a lékařek. Z médií se valí výzvy typu „Zkontrolujte si svého lékaře, zda si na vás nevykazuje péči, která vám nebyla poskytnuta…“, „Nevykázali si na vás lék, který vám nepředepsali?“ atd. Ale právě nyní bych chtěl zdůraznit, že lékařská péče u nás patří k evropské špičce. Přitom si musíme uvědomit, že takto kvalitní péči máme k dispozici i přesto, že náš zdravotnický systém patří k nejméně nákladným zdravotním systémům na světě. Česko má totiž náklady na zdravotnictví okolo sedmi procent HDP (za rok 2008) ve srovnání s průměrnými deseti procenty HDP v ostatních vyspělých zemích nebo dokonce téměř 20 procenty HDP v USA. Přitom podle statistik šlo méně peněz na zdravotnictví ze zemí OECD už jen v Polsku, Chile, Koreji, Turecku a Mexiku. Jak tedy získat pro tuzemské zdravotnictví více finančních prostředků? Buď budou pacienti platit vyšší spoluúčast (s čímž se v rámci reforem počítá), nebo přiteče více peněz z daní a zdravotního pojištění. Druhá možnost je ovšem nereálná – například podle aktuálních informací půjde z rozpočtu ministerstva zdravotnictví příští rok dokonce méně finančních prostředků než letos.
Český zdravotnický systém tak bude i v nejbližší budoucnosti podfinancován a bude s největší pravděpodobností docházet k nárůstu tzv. vnitřního zadlužení v rámci zdravotnictví. Není a nebude tak dostatečně oceněna pracovní síla, případně bude probíhat jen částečná modernizace a obnova vybavení. Tento vnitřní dluh může řešit pouze efektivnější chování všech prvků v rámci zdravotnictví. Proto je nutné dát nejenom pacientům, ale i lékařům, do ruky takové nástroje, které zvýší efektivitu využívání dostupných finančních prostředků. Jedním z nich jsou elektronické informační systémy, které zvyšují přehled o poskytnuté zdravotní péči a zároveň snižují prostor pro případné zneužívání prostředků.
Jednotlivé nástroje eHealth byly vyvinuty a jsou v praxi využívány především jako podpora pro lékaře, pro to, aby mohli poskytovat kvalitnější a bezpečnější lékařskou péči. Nejsou tedy v žádném případě nějakým „bičem“ na jejich práci, ale naopak pomocníkem v jejich komunikaci se zdravotní pojišťovnou. A mohou vrátit důvěru do složitého vztahu lékař–pacient.
