Majetková přiznání politiků jsou jistěže potřebná, a neměla by být cvičením bez jakékoli informační hodnoty. Chtít tohle není schizofrenie, jenže i tady jsou nezamýšlené konsekvence.
Jeden známý, který působí jako top manažer v soukromé společnosti ve finančním sektoru, a zároveň se nechal „ukecat“, aby dělal coby „odborně zdatná náplavka“ ve volném čase radního na malé vesnici, říká, že nikdy nebude zveřejňovat svoje majetkové poměry a příjmy kvůli takovéhle veřejné funkci. Než nemoct zajít na pivo do hospody mezi „plně informované místní, jimž je závist pochopitelně cizí“, to raději rezignuje. Čím to, že se mu nedovím, a že tenhle vedlejší efekt je jasně negativní.
Češi by ve své majoritě ze všeho nejraději viděli, že do naha svlečení funkcionáři pracují za plat, který by byl na dohled od příjmů průměrného občana. Párkrát jsem se už setkal s doslova zuřivou reakcí, když jsem se zastával třeba lidí, kteří spravují státní dluh na ministerstvu financí, což je extrémně kvalifikovaná práce, jež by měla být zaplacena tak, aby byla atraktivní pro ty nejlepší, které na trhu v Česku seženete. S tím se sice teoreticky dovede docela vysoké procento lidí smířit, ale porozumění pro adekvátně zaplacenou profesionalitu rapidně klesá, když uslyší to „tržní číslo“ (které ti správci dluhu na financích nota bene nedostávají).
Stejně zmatený postoj se promítá na postavení státních úředníků, kteří jsou vysláni ministerstvem do dozorčích rad jednotlivých firem s majetkovou účastí státu. Zákon o obchodních korporacích na ně klade velmi vysokou odpovědnost. Zároveň nejen že nepobírají za výkon své funkce žádnou odměnu (je to přece součást jejich práce, ne?), ale nemají od státu ani žádnou indemnitu. Nejsou vyvázáni z odpovědnosti za škody, způsobené firmě v důsledku prosazování zájmu státu, který ani zdaleka nemusí být identický se zájmem dotčené firmy (velmi často je to vzhledem k externalitám právě naopak). Ti chudáci jsou v dvojím ohni loajality, a dokonce je dost takových, kteří si to ani neuvědomují a důvěřivě poslouchají pana ministra. V příštím čísle Eura najdete v podstatě jediné elegantní řešení, jak tenhle zmatek v hlavě systémově uklidit.
Vysoké nároky na jiné nezbytně nutně neznamenají ochotu akceptovat stejné břemeno, jakmile přijde na lámání chleba. Statistiky za letošek nejsou hotovy, ale Česko bude zemí s nejnižší spoluúčastí obyvatelstva za poskytnutou zdravotní péči na světě. Takže tak z osmdesáti devíti až devadesáti procent financuje zdravotnictví veřejný peníz, což je o přesně stejné procento víc, než je tomu třeba u podniků se státní majetkovou účastí, tedy těch, které nejsou odkázány na subvence, a vydělávají na trhu.
Když ovšem oborová asociace výrobců značkových léků ohlásila, že tak jako jinde ve světě začne od příštího roku zveřejňovat údaje o tom, kolik komu zaplatila za klinické studie a další platby, a chtěla získat od příjemců mezi lékaři souhlas, více než 60% z nich odmítlo. Odmítly i tři odborné společnosti s poukazem, že záměr „napadá integritu zdravotnických odborníků“.
Pokud v daném zařízení existuje centrální nákup na základě pozitivního lékového seznamu, mají pravdu. Pokud mohou předepisovat podle svého uvážení a farma firmy tedy mohou tímhle způsobem ovlivnit preskripční chování samotných lékařů, pak jdou sami proti sobě, když se zveřejněním nesouhlasí. V Americe se na dobrovolnost rozhodli nespoléhat, a mají na to zákon. Víte, jak mu říkají? Sunshine Act…
Čtěte také další komentáře redaktorů časopisu Euro:
