Co Brusel spojil, to bezvýznamný volič nerozdělí
Na dva dny se Bratislava stala středobodem Evropy a celý svět k ní stočil oči. Chvilku v napětí, ale pak s úlevou ze splnění toho, co dostali slovenští politici za domácí úkol v Bruselu, se zase vrátil k obvyklým starostem. Ale to je asi ne zrovna malá chyba. Slovensko se stalo první zemí eurozóny, kde na tématu fiskální integrace Evropské unie padla vláda a kde se logicky tato otázka stane výraznou, ne-li dominantní před parlamentními volbami v březnu příštího roku.
Prohlášení Richarda Sulíka, předsedy koaliční strany Svoboda a Solidarita, že nechce, aby Slováci zachraňovali francouzské banky jen proto, že si z nich někdo udělal kasino, rezonuje velmi silně ve veřejném mínění nejen na Slovensku. A zdaleka nejen mezi voliči pravého středu, o něž se toto uskupení dosud opíralo.
Ono to tak totiž skutečně je. Podobně jako mají Finové zachraňovat banky německé či Estonci belgické. Společný fond, do něhož mají přispět všichni gigantickými částkami je totiž vlastně za zvoleného způsobu užití prospěšný jen pro někoho. A zdaleka není konec. Je velmi pravděpodobné, že nakonec bude potřeba využít i dosud Německem blokovaného institutu společného evropského dluhopisu, který fakticky učiní z eurozóny jeden fiskální celek. Jakési Rozpočtové státy evropské na federálním principu.
A evropští politici o těchto otázkách mluví s neuvěřitelnou lehkostí. Jako by šlo o nezávaznou epizodu z maturitního večírku, a ne o velmi vážné bezpodílové vlastnictví manželů založené hlavami pomazanými na principu, co Brusel spojil, to bezvýznamný volič nerozdělí. Slovensko bude první zemí, kde se bude neprůstřelnost těchto tzv. „nutných kroků k záchraně společné měny“ testovat u volebních uren. A bude se tak dít v době, kdy už i méně chápavým voličům dojde, kam kráčí jejich stát. A i my, Češi, stojící mimo eurozónu, se budeme muset rozhodnout, jak k tomuto nadělení budeme nadále přistupovat. Spojíme se v těsné politické integraci s novým státním celkem kvůli svým naprosto zásadním ekonomickým zájmům i přes to, že půjde o státní celek, který nevznikne z demokratického rozhodnutí lidu ani nebude moci fungovat na demokratických principech? Nebo zvolíme nezávislost a demokracii i za cenu ekonomického oslabení země? To je otázka, kterou si musíme začít klást již dnes. A zrovna tak musíme přemýšlet o životaschopnosti a smysluplnosti hlubší evropské integrace, jež se dnes považuje za naprosto jasné východisko z krize eura.
Máme svou zkušenost, protože jsme ve federativním uspořádání žili pomalu čtvrt století. Československo mělo společnou měnu, obranu i zahraniční politiku a spoustu dalších politik. Docházelo k masivním rozpočtovým transferům z Česka do méně vyvinutých oblastí Slovenska. A to vše fungovalo s dvoukomorovým parlamentem, kde existovala Sněmovna lidu se zastoupením podle počtu obyvatel, tedy v poměru dva ku jedné ve prospěch Čechů oproti Slovákům. A vedle toho Sněmovna národů, kde byl počet poslanců jedna ku jedné. Větší národ tak nemohl v žádném důležitém hlasování přehlasovat národ menší. Přesto v roce 1992 federace skončila na tom, že Slováci si připadali kráceni na svých právech a část Čechů protestovala proti pokračujícím finančním transferům.
Dovede si dnes nějaký politolog představit nějaké podobné životaschopné uspořádání Evropské politické unie, k níž nás mnozí z nich s nadšením ženou? Třeba dvoukomorový přímo volený Evropský parlament, kde skupina malých zemí hravě zablokuje rozhodnutí německo-francouzského tandemu, který dnes s takovou lehkostí a bez velkých dohadů se zbytkem Evropy diktuje unijní agendu? Jak potom bude fungovat penězovod, když by se zdrojové země měly vzdát své ruky na jeho regulačním ventilu? A jak se to projeví v dalších oblastech? Bude takové federální soustátí realizovat jednu zahraniční politiku, v níž se úspěšně skloubí zájmy Německa na vztazích k Rusku se zájmy třeba Estonska či Polska? Jestli si to představit nedovedeme, tak bychom měli nejspíše přemýšlet o jiném řešení evropské krize než o tom, které se nám nyní prezentuje jako jediné možné.
(Více viz str. 58.)
