Denně máme možnost číst o rostoucím podílu Číny na světovém HDP, o rozvoji tamních megaměst, pracovním nasazení Číňanů a minimálních nárocích na sociální systém. Zkrátka o věcech, které z Číny pomalu ale jistě dělají světovou supervelmoc. Jak ale vypadá čínský zázrak v běžném životě?
Obzvláště poučné je srovnání s každodenní realitou v České republice. Při poslední cestě do Číny to začalo už v taxíku cestou na pražské letiště. Jako obvykle jsem jel na poslední chvíli, a tak jsem ani neměl čas pohádat se s taxikářem, který mi naúčtoval o dvě stě korun více, než obvykle platím. S čínskými taxikáři to také není jednoduché. Pokud nemáte adresu v čínštině nebo obrázek hotelu, tak se těšte na vyhlídkovou jízdu po městě. Ale nikdy se mi nestalo, že by mě někdo z nich okradl.
Podobné je to s placením za zboží a služby. Zapomenout si vybrat hotovost je doma nepřekonatelný problém, protože kartou často nezaplatíte ani v kvalitních restauracích. V Číně je to naopak možné téměř všude včetně taxíků a pouličních tržišť.
Život i práci v Číně také ulehčuje skvělá infrastruktura. Města jako Peking nebo Šanghaj mají systém metra hodný 21. století. To šanghajské je se svými 420 km největší na světě a jeho 11 tras spolehlivě přepravuje značnou část z celkových dvaceti milionů obyvatel. Navíc přestože je ve městě již několik milionů osobních vozů, dá se jím až na opravdové dopravní špičky bez problémů projet. Často na Šanghaj vzpomínám při popojíždění v zácpě cestou do Mladé Boleslavi, která by mi z Břevnova trvala maximálně půlhodinu, kdyby naši politikové po dvaceti letech konečně dostavěli městský okruh.
Podobně trpký je i návrat do našeho rozvinutého světa. Z centra vás na šanghajské letiště odveze v přepočtu za 150 korun magnetický vlak rychlostí 430 km v hodině. Po příletu na Ruzyni si pěkně stoupnete do přeplněného autobusu 119 a můžete se zaposlouchat do debat spolucestujících na téma zbytečně radikálních škrtů ve veřejné sféře a asociálnosti chystaných reforem. Jsem zastáncem individuálních práv jednotlivce, věřím, že stát se má postarat o potřebné a že ochrana životního prostředí je nezbytnou podmínkou dalšího rozvoje, a sociální smír pro mě není prázdný pojem. Přesto mám intenzivní pocit, že jsme to s tím státem blahobytu poněkud přehnali.
