Kybernetické narušení prezidentských voleb v USA a odhalení jeho ruského původu daly paradoxně všechny trumfy do rukou Vladimíru Putinovi
Kdo chtěl vidět, jak to vypadá, když Kreml chce, aby volby v cizí zemi dopadly podle jeho gusta, měl loni na přelomu října a listopadu dávat dobrý pozor. Ve chvíli, kdy se zájem celého světa soustředil na to, kdo obsadí Bílý dům, se speciálně vycvičené komando připravovalo vyvolat demonstrace proti předpokládanému vítězi voleb, vyprovokovat v ulicích násilí a v nastalém chaosu v přestrojení za policisty ovládnout budovu zákonodárného sboru a vyhlásit šéfem exekutivy svého člověka.
Nešlo o Spojené státy, pochopitelně, nýbrž o Černou Horu, zemičku na západě Balkánu, která má méně obyvatel než washingtonský District of Columbia. Kontury puče, jenž měl z vlády v Podgorici vystrnadit dlouhodobého vůdce Mila Djukanovice a na jeho místo dosadit proruskou vládu v čele s čerstvě penzionovaným policejním generálem Bratislavem Dikicem, se však před očima veřejnosti začaly rýsovat až zpětně.
Poslední přístav
Z informací, jež daly médiím k dispozici vlády v Podgorici a Bělehradu, vyplývá, že akci organizovali dva ruští občané, patrně agenti vojenské rozvědky GRU, v srbské metropoli. Vystupovali pod jmény Eduard Širokov a Vladimir Popov, o nichž nevíme, zda jsou pravá. Jejich černohorskou spojkou byl tamní Srb radikálně panslavistického přesvědčení Aleksandar Sindjelic, který má pod palcem blíže nespecifikovaný počet potenciálních ozbrojenců; velel jim už v Doněcku, kde bojovali na straně ruských separatistů. V sázce bylo hodně: pokud by Černá Hora dotáhla svou cestu do EU a NATO do konce, padl by jediný evropský přístav ve Středozemním moři, jejž Aliance dosud neovládala.
Výše jmenovaní se proto měli připravovat na svržení Mila Djukanovice i s jeho euroatlantickou agendou. (Aby nevznikla mýlka: Djukanovic umí vydávat správné zvuky na Západ, pročež se o něm v Evropě i USA obvykle píše v dobrém, ale jinak vládne stejně neurvale jako každý druhý balkánský politik, tudíž jej mnoho Černohorců - především etničtí Srbové - srdečně nenávidí.) Za minutu dvanáct však vláda v Podgorici dostala o puči echo od srbské rozvědky; několik organizátorů v den voleb zatkla, jiní údajně utekli do Srbska a odtud pak do Ruska. Djukanovic více než měsíc po volbách rezignoval na premiérskou funkci, ale nejspíš jen proto, aby mohl letos kandidovat na prezidenta. Obě funkce takto střídá od roku 1991, takže o radikální změně v černohorských mocenských poměrech mluvit netřeba.
Samozřejmě existuje i druhá verze příběhu, totiž že si Djukanovic hrozbu puče vymyslel sám, aby si vylepšil volební výsledek a mohl posléze začít skloňovat výraz „demokracie“ podle vzoru „Erdogan“. (Tomu odporuje skutečnost, že verzi o puči potvrdila srbská vláda, jež jinak nemá zájem Moskvu dráždit - ruský hlas v Radě bezpečnosti OSN je to, co dělí Kosovo od plného mezinárodního uznání, které jde Srbům maximálně proti srsti.) Ať už však má více pravdy první, nebo druhá verze, je zřejmé, že možnost ruské intervence ve volbách si v Černé Hoře leckdo přinejmenším připouštěl jako reálnou hrozbu.
V důležitějších baštách západní civilizace, než jakou je Podgorica, si však takový luxus zjevně dovolit mohou. Z Evropy jsme na obdobnou lehkovážnost zvyklí.
Koneckonců v šuplících eurokratů leží již čtvrt století plány na vybudování plynovodu Nabucco, schopné podstatně oslabit nejsilnější páku, kterou Moskva vůči Evropské unii má, a to závislost na ruském plynu, abychom jmenovali jediný příklad za všechny.
V USA to dosud zvykem nebylo. O to víc překvapilo, jak ležérně Američané přistoupili ke skutečnosti, že se ruští hackeři (na 99 procent se státním krytím) vloupali do ústředí obou velkých stran a ve dvou případech - zjevně s cílem poškodit Hillary Clintonovou - zveřejnili citlivé informace.
Americký klid
Když se o něco podobného pokusili v roce 1972 republikáni ve washingtonském hotelovém komplexu Watergate, prezident Richard Nixon musel s hanbou Bílý dům opustit. Tehdy šlo přitom „jen“ o to, že prezidentská mocenská mašina porušila, byť hrubě, pravidla partajního boje, ne o napadení cizí mocností.
Letos zůstali všichni důležití aktéři nad věcí - ve světle ruského jednání v Sýrii (viz box) a Černé Hoře trochu nepochopitelně. Donald Trump hackerské akce využil k vykreslení Clintonové coby slabé kandidátky s takovým gustem, až si vysloužil podezření, že s Rusy sám spolupracuje (ačkoli podle toho, že se ruští hackeři dopustili stejného e-vloupání i na straně republikánů, to spíš vypadá, že měl prostě kliku).
Neméně zarážející však byla reakce prezidenta Baracka Obamy. Z obavy, aby mu někdo nevyčetl, že se snaží získat laciné politické body, držel důkazy o ruské stopě pod pokličkou. To se mu vymstilo hned dvakrát: poprvé, když se Američané nechali přesvědčit, že zase o tolik nejde, a zvolili jeho nástupcem Trumpa. Podruhé to bylo na konci prosince, kdy se najednou mezi Vánocemi a Novým rokem rozhodl, že tvrdě zakročí. Napařil Moskvě sankce, jež svým charakterem ze všeho nejvíce připomínaly doby studené války, včetně pětatřiceti vypovězených diplomatů, a dokonce jmenovitého odhalení několika agentů tajných služeb (viz box), což nebývalo zvykem ani v sovětských dobách.
Kdyby to udělal již na podzim, dost možná by se v lednu chystala do Bílého domu Hillary Clintonová, u níž se dalo předpokládat, že by relativně ostrý kurz držela, což by Rusům nebylo příjemné (ačkoli nic tragického by se nedělo, pokud budou stoupat ceny ropy). Naproti tomu nikdo neví, co udělá Donald Trump; obava, že Rusům půjde na ruku, je reálná.
Mistrná reakce
Zaprvé, jak vtipně poznamenává Pavel Koškin, šéfredaktor serveru Russia-direct. org (server, ač placený ruskou vládou, není ryze prokremelsky propagandistický, na rozdíl od Russia Today nebo Sputnik News), představa, že hackeři s požehnáním prezidenta převezli Američany v hi-tech, jejich vlastním oboru, může Putinovi doma jen přidat na již tak vysoké oblibě.
Zadruhé Putinova reakce na Obamův patrně poslední významný zahraničněpolitický tah byla mistrná. Nejprve nechal minstra zahraničí Lavrova „navrhnout“ běžnou odvetu v podobě odvolání 35 amerických diplomatů z Ruska; mluvilo se i o dalších krocích, například o uzavření moskevské školy pro děti amerických a kanadských diplomatů. Den poté však Putin pozval řečené děti do Kremlu na vánoční oslavu. „Putin se dozvěděl o sankcích, podíval se na kalendář a usmál se,“ komentoval to americký server Vox.com.
Nadějné vyhlídky
Vtip je samozřejmě v tom, že prezident Trump bude v nemožné pozici. Bude pod optickým tlakem na uvolnění Obamových sankcí, jako by Američané Putinovi dlužili laskavost. A naopak jakýkoli vstřícný krok směrem k Moskvě mu vynese velmi zlou krev v Kongresu. Seniorní senátoři John McCain a Lindsey Graham už volali po zpřísnění sankcí a šéf republikánů ve Sněmovně reprezentantů Paul Ryan je popsal jako „vhodné zakončení osmi let neúspěšné politiky vůči Rusku“. Každý vnitřní konflikt pochopitelně Trumpovu administrativu oslabí navenek - což přesně Putinovi vyhovuje.
Mezitím v Sýrii symbolicky jakžtakž funguje příměří, které ve prospěch režimu Bašára Asada dohodli právě Rusové a Turci (pro jejich prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana je to také ponižující, ale to je druhá věc), když předtím dvě příměří, v nichž měli prsty i Američané, selhala dříve, než doopravdy začala. Přičtěme k tomu fakt, že v nejsilnějších evropských zemích (Británie, Itálie, Francie) budou Putinovi čelit tři čerství političtí bossové plus s největší pravděpodobností citelně oslabená Angela Merkelová. Těžko si představit situaci, kdy by Putinův záměr - rozdělit Západ za účelem posílení pozice Ruska ve světě i jeho vlastní role v Rusku - měl lepší vyhlídky. '
Kdo doplatil na Obamovy sankce
V dekretu pojmenovaném Kroky v reakci na ruské zlovolné kybernetické počínání (novela dekretu Executive Order 13964) je uvedeno devět organizací a jednotlivců, jejichž majetek v USA bude zmrazen.
Instituce:
• vojenská rozvědka GRU • civilní rozvědka FSB • Středisko zvláštních technologií -petrohradská organizace napomáhala GRU provozovat zpravodajskou činnost • Zorsecurity - poskytovala GRU odborný výzkum a rozvoj • Profesionální asociace tvůrců systémů zpracování dat - „autonomní nevládní organizace“ poskytovala členům GRU patřičný výcvik
Osoby:
• Igor Valentinovič Korobov - šéf GRU • Sergej Alexandrovič Gizunov - zástupce šéfa GRU • Igor Olegovič Kosťjukov - první náměstek šéfa GRU • Vladimir Stěpanovič Alexejev - první náměstek šéfa GRU
Ministerstvo financí uvaluje sankce na následující osoby:
• Jevgenij Michajlovič Bogačov -internetovými podvody si přišel na 100 milionů dolarů • Alexej Alexejevič Belan - za účelem krádeže hesel se vloupal do systémů nejméně tři velkých amerických internetových obchodníků
Ministerstvo zahraničí:
• 35 ruských diplomatů (z ruské ambasády ve Washingtonu a konzulátu v San Francisku) dostalo 72 hodin na opuštění USA • dva nemovitostní komplexy (Maryland, New York), dosud Ruskou federací využívané, neumožňují Rusům přístup
Představa, že hackeři s požehnáním prezidenta převezli Američany v hi-tech, jejich vlastním oboru, může Putinovi doma jen přidat na již tak vysoké oblibě. Těžko si představit situaci, kdy by Putinův záměr rozdělit Západ za účelem posílení pozice Ruska ve světě i jeho vlastní v Rusku měl lepší vyhlídky.
O autorovi| Daniel Deyl deyl@mf.cz