Přes 120 firem, téměř 500 licencí a osm a půl miliardy korun – taková je bilance tuzemského spolku Transfera, který již několik let pomáhá českým vědcům a vynálezcům převést jejich objevy do praxe. Právě to se podle její předsedkyně Evy Janouškovcové, která je zároveň i ředitelkou Centra pro transfer technologií Masarykovy univerzity, zdá být na celém výzkumném procesu tím vůbec nejnáročnějším úkolem.
Nasvědčují tomu i čísla. Naprostá většina z nich, konkrétně celých 90 procent, totiž navždy skončí takzvaně v šuplíku. „Výsledkem vědeckého bádání na univerzitách nebo ve výzkumných ústavech je mnohdy objev nějakého nového přírodního nebo umělého mechanismu, nového jevu nebo nového řešení určitého problému. To samotné ale nestačí,“ říká Janouškovcová.
Aby se z objevu stalo něco, co může prospět ostatním – a pochopitelně i samotnému autorovi – musí být splněno ještě několik dalších předpokladů: „Potřebujete z toho udělat použitelný vynález, ochránit jej patentem a nakonec pro něj nalézt komerčního partnera, který by dokázal vývoj dovést tak daleko, aby se vynález mohl uplatnit i na trhu. Většina vědců přitom nemá čas ani znalosti, aby si něco takového zajistila sama, a vědecké instituce nemají zdroje, aby takový finální vývoj potřebný pro praxi zaplatily.“
Řešení, jak neutěšený stav změnit, ale existuje. Kanceláře specializující se na transfer technologií fungují jako jakýsi prostředník mezi vědeckou obcí a finančně silnými subjekty, kteří zastanou roli jejich partnerů a společně dotáhnou celý projekt až ke komerčnímu využití.
Patent není vše
V Česku existuje takových institucí několik desítek. Řada z nich se v minulosti stala součástí zmíněného spolku Transfera, který vnikl již před šesti a půl lety. Aktuálně sdružuje 42 členů a více než 12,5 tisíce vědeckých pracovníků. Od roku 2016 přihlásil spolek k patentové ochraně na 1267 patentů a v 1238 případů byl úspěšný. Počet udělených licencí se aktuálně pohybuje na hranici 478 a objem finančních prostředků z nich plynoucí se blíží 8,5 miliardy korun.
Vedle celkových statistik, v rámci nichž lze pro úplnost uvést i 124 vzniknuvších startupů, ale za Transferu hovoří i konkrétní příklady českých objevů úspěšně převedených do praxe. Ať už se jedná o vylepšené léky proti obezitě či tuberkulóze, nové druhy akumulátorových baterií nebo třeba inteligentní 3D tkaniny.
Samotný proces transferu technologií má několik fází. V případě Transfery je prvním předpokladem úspěchu jeho registrace do příslušné databáze. Jakmile dojde ke schválení projektu, stane se viditelným pro potenciální partnery. Současně s tím však musí být z hlediska duševního vlastnictví řádně ochráněn a být schopen nabídnout i nějaké hmatatelné výsledky, které prokážou jeho životaschopnost, podotýká Janouškovcová.
Zda se projekt nakonec uchytí, potažmo za jak dlouho se podaří najít subjekt, který je ochoten zafinancovat poslední část jeho vývoje, se různí případ od případu. Neobvyklé není ani to, že se tak stane až po několika letech.
Mnohaleté manko
Ačkoliv Česko podle uvedeného spolku „disponuje velkým vědecko-výzkumným potenciálem, v oblasti transferu technologií zatím za vyspělými zeměmi pokulhává“. To proto, že zejména na Západě se problematikou odborníci zabývají dlouhodobě, kdežto u nás se v tomto ohledu až do začátku nového tisíciletí nic moc nedělo. První kanceláře zabývající převáděním výsledků vědeckých pracovníků do praxe začaly na našem území vznikat až po roce 2000 a nyní se usilovně snaží tuto ztrátu umazat.
„Vidíme, že po několika desetiletích přešlapování na místě se český techtransfer konečně rozjíždí,“ říká šéf Otomar Sláma, jehož společnost Charles University Innovations Prague oslaví příští měsíc třetí výročí od svého založení.
„Vedle výzkumných institucí vzniká řada podpůrných nástrojů a vědci zjišťují, že vedle sebe mají partnery, na které se mohou spolehnout. Vzniklo už pár firem a některé z nich se úspěšně prosazují.“ Tím však problémy naneštěstí nekončí. „Celá naše práce je o vytrvalosti a budování důvěry, která se velmi těžko získává a snadno ztrácí. Navíc se všichni musíme vyrovnávat s relativně nepřívětivým a současně do značné míry nejistým legislativním prostředím, které velmi omezuje flexibilitu této práce. Ta je přitom nutná při jednání s komerčními partnery,“ uzavírá Sláma.
