Léky patří ve výdajích domácností k sociálně nejcitlivějším položkám, a tak není překvapující, že v evropských zemích je spíše výjimečné, aby právě léky byly zatěžovány základní sazbou daně z přidané hodnoty. Z přehledu platného k lednu 2010 vyplývá, že v základní sazbě měly léky na předpis k danému datu pouze Německo, Norsko, Dánsko, Island a Bulharsko. Řada zemí aplikuje zejména u léků na předpis sníženou sazbu a v některých zemích je sazba nulová. Podstatné je, že v naprosté většině evropských zemí je uplatňována ochrana pacientů, a to prostřednictvím ročního limitu na doplatky nebo osvobozením vybraných skupin na platbu doplatků u léků.
Fakticky tak v případě pohybu daňové sazby u léků nebývá dopad na jejich uživatele nijak dramatický, případně je nulový. V České republice je ochrana před cenovými vlivy zajišťována primárně prostřednictvím tzv. plně hrazených léků, případně započítáním doplatků na léky, jež nelze zaměnit, do ochranného limitu.
V praxi pak sjednocení DPH na léky bude znamenat zásah do rodinných rozpočtů prostřednictvím rychlejšího dosažení ročního ochranného limitu (5000 Kč u dětí mladších 18 let, včetně kalendářního roku, ve kterém dovršily 18. rok věku, a u pojištěnců starších 65 let, včetně kalendářního roku, ve kterém dovršili 65. rok věku, činí limit 2500 Kč). Sjednocení sazby DPH však bude významným zásekem do zdravotnického rozpočtu. Lze jej kompenzovat prostřednictvím zvýšení plateb za státní pojištěnce jako příjmu zdravotních pojišťoven o částku odpovídající zvýšeným výdajům systému. A následně pak příslušným navýšením úhrad například nemocnicím, případně dalším zdravotnickým zařízením.
