Když Dire Straits vydali v roce 1978 své debutové album, působili ve zběsilé punkové atmosféře britské hudební scény jako anachronické zjevení. Dobrý rhythm’n‘bluesový základ kytaristů Marka a Davida Knopflerových si vystačil s baskytarou a bicími a od samého počátku také s kombinací monotónního, částečně vyprávěného Knopflerova zpěvu, barvité lyrické sólové kytary a skvělých textů. Odborníci hovořili o překvapivém vršení synkopických struktur, kterým dává řád výborná rytmika, o swingujících kytarách, charakterizovaných hladkým a „kulatým“ zvukem Knopflerových oblíbených kytar Telecaster a Gibson Les Paul, a o síle zpívaných příběhů ze světa blízkého bardům amerického country, ale i Boba Dylana či Lou Reeda. Knopflerovu hudbu kdosi výstižně označil jako „šerosvitnou“ a nevyslyšeny v ní nezůstávají ani vlivy keltské muziky, již Knopfler slýchal v dětství v rodném Skotsku.
To vše nakonec přivedlo Dire Straits na koncertní pódia před statisíce lidí. Nebyla to ovšem lehká cesta, protože v době svého vzniku šli do značné míry proti proudu. Potřebovali příznačný kus štěstí, a toho se jim dostalo v podobě diskžokeje Charlieho Gilleta, který na BBC pustil jejich písničku s chytlavým názvem Sultans of Swing.
Do Anglie přes Austrálii
Než ovšem začali Dire Straits akceptovat angličtí posluchači opravdu naplno, musela si kapela vydobýt postavení na koncertech v Nizozemsku, Německu či Belgii, v australských rádiích i před publikem v USA. Celkově však cesta k vyprodaným stadionům netrvala déle než necelé dva roky, což byl vskutku raketový nástup. Následovala řada skvělých a kvalitativně vyrovnaných alb, ikonické skladby typu dvanáctiminutové Telegraph Road z alba Love over Gold, sarkastická hitovka Money for Nothing či nádherná „knopflerovská“ balada Brother in Arms ze stejnojmenného alba, která aktuálně zněla ještě před čtyřmi lety ve filmu Tonyho Scotta Spy Game.
Diskuse o dalším smyslu existence značky Dire Straits byly možná bolestné už v roce 1991, kdy kapela poprvé na nějakou dobu přerušila činnost. V půli devadesátých let cesta Dire Straits skončila oficiálně. Ale byl to vždy Mark Knopfler, kdo byl výhradním autorem repertoáru, výraznou osobností, kterou přizval ke spolupráci Bob Dylan, Eric Clapton či Van Morrison, iniciátorem personálních změn v sestavě kapely i občasných experimentů, které atakovaly jistotu zaběhaného kapelního zvuku. Takže je otázkou, zda současná sólová kariéra Marka Knopflera vlastně není jen kontinuálním pokračováním cesty, kterou tentýž muž nastoupil na jakési náhodné jam session v jiholondýnském Deptfordu v roce 1977.
Kluby a Vrtěti psem
Mark Knopfler se ostatně poohlížel po sólových projektech už v polovině osmdesátých let. Je autorem hudby k několika filmům, například ke komedii Vrtěti psem. Pro radost hrával i s klubovou kapelou Notting Hilbillies.
Za zásadní krok za hranice Dire Straits je považováno album Golden Heart z roku 1996. Knopfler, který cokoli ze své práce jen zřídka komentuje v rozhovorech, označil desku za návrat ke svým hudebním kořenům. Nahrávání části alba v Nashvillu, přítomnost hvězdy country Vince Gilla v závěrečné baladě Are We in Trouble Now a pohrávání si s jižanským hudebním stylem cajun či spolupráce se slavnými folkovými Iry Chieftains na keltsky zabarvených písních, to vše jen potvrdilo, co příznivci Dire Straits vědí už dávno. Totiž že šestapadesátiletý Mark Knopfler má tohle všechno rád.
Zatím poslední album Shangri-La označují některé kritiky za dosud nejlepší Knopflerův sólový projekt a jiné zase za nudný sled rutinně provedených skladeb v knopflerovském duchu, ale bez charismatu jeho nejlepších věcí. Těžko říct, jak je to doopravdy. Nahrávka se jmenuje po stejnojmenném studiu v kalifornském Malibu, kde vznikala ve snaze pocítit stejný genius loci, jaký si tam pochvaloval třeba Bob Dylan. Zlé jazyky tvrdí, že lenivá atmosféra palem, moře a chlazeného pití je z ní cítit až příliš. Pro posluchače však byl Knopfler drtivou většinu své hudební kariéry především úspěšným frontmanem a hlasem Dire Straits a v mnoha kritických ohlasech na jeho aktuální sólové nahrávky je slyšet především nostalgické vytí po zaniklé kapele.
Což není vůči Knopflerovi fér. Hrát dál pod zavedenou a stále žádanou značkou Dire Straits by pro něj totiž byla asi ta vůbec nejjednodušší cesta. Možná by ovšem stálo za průzkum, kolik zájemců o pražský koncert půjde na Knopflera a kolik na Dire Straits, na jejichž hity ostatně lákají i propagační materiály pořadatelů.
Mark Knopfler
5. května, T-Mobile Arena
