Lenka Klicperová: Problémem Sýrie není jen Islámský stát

Porážka Islámského státu nemusí být vůbec daleko. Ani jeho vyhnání ale neznamená konec syrského konfliktu. „Existuje napětí mezi různými skupinami obyvatel, ať už to jsou Kurdové mezi sebou nebo Arabové, jezídi či další skupiny,“ líčí novinářka Lenka Klicperová hlavní problém dalšího vývoje. Válečná území navštívila letos už několikrát. Nyní se vydává do iráckého Sindžáru, který nedávno osvobodili od Islámského státu kurdští bojovníci.

Letos jste navštívila Irák i Sýrii. Teď se chystáte do iráckého Sindžáru. Proč se tam chcete vrátit?

Sindžár, který leží na západě Iráku, nedávno dobyly zpět kurdské síly. Chtěla jsem s kolegyní Jarmilou Štukovou vyrazit hned, jak začala ofenziva. Překvapila nás ale její rychlost. Stále jsme ale dostávaly zprávy, že území není tak jednoznačně dobyté, jak referovali iráčtí pešmergové. Přetrvávají tam velké tenze mezi kurdskými skupinami. Fronta s Islámským státem je jen tři kilometry od města, takže celá oblast ještě zdaleka není pod kontrolou kurdských sil. O tamní situaci se toho přitom moc nepíše, ani zahraniční média nemají detailní informace z místa. Málokdo dokáže zachytit napětí mezi Stranou kurdských pracujících (PKK), jezídy a kurdskými pešmergy.

Jak významné toto napětí je?

Náš kamarád jezíd, který je mluvčím tamní komunity, odmítá komunikovat s naším muslimským kontaktem. Přitom tento jezíd byl vždy velkým zastáncem humanismu, věřil v ideály, že lidé by neměli být rozlišováni podle náboženství. Nemůže ale Kurdům zapomenout, že loni v srpnu opustili Sindžár ještě před ofenzivou Islámského státu a jezídské obyvatelstvo mu nechali na pospas. Mnoho jezídů zahynulo na místě, další prchali do hor. Bylo ale strašné horko, neměli vodu. Spousta z nich zahynula během tohoto pochodu smrti. Jezídi to proto striktně nazývají genocidou. Iráckým pešmergům, což jsou většinou sunnitští muslimové, to nedokážou zapomenout. V tom leží základ problémů, které bude Irák mít, až skoncuje s Islámským státem. Pak vzniknou podle mého názoru velké tenze mezi různými skupinami obyvatel, ať už to jsou Kurdové mezi sebou nebo Arabové, jezídi i další skupiny.

Před pár měsíci jste navštívila syrská území, ze kterých byl vyhnán Islámský stát. Teď míříte do Sindžáru. Myslíte, že to tam bude podobné?

V září jsem byla v Kobaní, což je jedno z nejzničenějších měst v Sýrii. Zpět bylo dobyto v lednu, takže tam byl vidět posun. Celé město je rozbořené, ale například ruiny z ulic byly odstraněny. Sindžár bude čerstvější. Lidé se do něj nevracejí, protože se bojí nejistoty, Islámský stát je stále za rohem a celá situace je hodně citlivá. Všude navíc narazíte na miny. Odkrývají se tam různé masové hroby. Jak jsem říkala, jsem zvědavá především na to, jak tam dokážou kooperovat různé skupiny.

Zmínila jste konec Islámského státu na území Sýrie a Iráku? Jak reálná je jeho porážka?

Myslím, že s tím hodně pohnul vstup Ruska do konfliktu. To začalo ostřelovat Rakku. Mnoho lidí z ní proto utíká do Mosulu. A na ten se podle všeho chystá ofenziva. Dojít by mohlo i k ofenzivě na Rakku. Je možné, že pokud toto město padne, bude to začátek konce Islámského státu na území Sýrie a Iráku. Už teď kolují zprávy, že přemýšlí o ústupu na úplně jiné teritorium v Africe. Osobně si myslím, že se jeho konec blíží.

To ale neznamená konec konfliktu v Sýrii. V něm jsou vážnější problémy než jedna extremistická skupina, i když je silná a budí hrůzu. Operují v něm i další radikální uskupení. Pak jsou tady Kurdové, kteří mají své zájmy a jsou striktně proti nastolení Assada jako lídra poválečné Sýrie. Tvrdí ale zároveň, že nechtějí samostatný kurdský stát. Je těžké odhadnout další vývoj. Záleží na postupu Ruska, protože jeho cílem je zachovat prezidenta Bašára Assada u moci. Tak bude mít dál přístup na své základny v regionu a zachová si Sýrii jako spojence na Blízkém východě.

Do konfliktu je zapojeno mnoho externích hráčů, kvůli kterým je situace ještě komplikovanější. Jak velký mají vliv?

V konfliktu jde nyní v podstatě o to, jak se zachovají vnější síly, ať už jde o Rusko, Turecko, Írán nebo státy koalice proti Islámskému státu. Zapojení Turecka je přitom pro mne hodně kontroverzní. Po celou dobu konfliktu totiž nějak podporovalo Islámský stát. Všichni lidé v Kobaní tvrdí, že viděli přesuny techniky z Turecka na území Islámského státu. Skrz tunely probíhalo zásobování i transfer zbraní. Takže Turecko, pokud přímo nepodporovalo IS, minimálně zavíralo oči nad tím, co se děje na hranicích. Na druhé straně je součástí NATO a koalice proti IS. Je to složitá diplomatická otázka.

Evropská unie zároveň vidí ve spolupráci s Tureckem možnost řešení migrační krize.

Chápu, že Turecko na svém území hostí přes dva miliony uprchlíků. Část z nich odchází do Evropy. V zemi je také největší působnost mafií, které tuto cestu organizují. Je tedy potřeba s Tureckem komunikovat. Nemělo by se ale zapomínat na nevypočitatelnost tureckého premiéra Recepa Erdogana, protože ten v sobě nezapře sympatie k sunnitskému islámu, místy i radikálnímu.

Jak na konflikt pohlíží civilní obyvatelstvo?

Navštívila jsem kurdské území v Sýrii, které se nazývá Rojava a funguje de facto jako stát, i když není nikým uznaný. Hlídá si hranice, má frontovou linii s Islámským státem a snaží se o funkční samosprávu. Na místě je vidět, že pro Kurdy je po IS dalším nepřítelem Turecko. Vidí ho totiž jako podporovatele islámských radikálů. Hranice mezi Tureckem a syrským Kurdistánem je uzavřená, neexistuje tam legální přesun lidí nebo zboží. To se pouze pašuje. Dvakrát třikrát do týdne se otvírá přechod pro navracející se uprchlíky. Skoro každý tu má nějakou negativní zkušenost s Turky.

Kobaní bylo deset měsíců obléhané IS, byl tam zoufalý nedostatek bojovníků i techniky. Měli zbraně ze šedesátých let a byli jich stovky proti tisícovkám radikálů. Turci přitom stáli na hranicích s těžkou technikou a pozorovali ten nerovný boj. Už jen tohle jim nedokážou zapomenout. Nakonec se Kobaní dostalo do kurdských rukou, ale byla to také zásluha dobře cílených koaličních náletů. Kobaní totiž před atakem IS civilisté opustili.

Vracejí se nyní do Kobaní jeho původní obyvatelé, kteří museli prchnout?

Spousta lidí se vrací. Přesná čísla nikdo neví, je tam chaos. Samospráva tvrdí, že je to kolem 30 tisíc lidí. Do města se vrací i život – obchůdky, obnovuje se podnikání. Začíná se s odklízením trosek. Obyvatelé Kobaní jsou výjimeční. Město nade všechno milují a vracejí se tam s tím, že ho znovu vybudují. Je to pro ně ale extrémně těžké, protože nemají žádné peníze. Ve městě nefunguje elektřina, je zničená vodovodní síť. Voda se tak dováží cisternami a lidé si ji musí kupovat, což je drahé a vyčerpávající.

Navzdory tomu tam je cítit velká solidarita mezi lidmi. V životě jsem nezažila takovou dobrosrdečnost. Nepotkala jsem tam jediného člověka, který by se na nás díval nevraživě jako na cizince. Když jsem šla s kolegyní ráno do města fotografovat, ani jsme nesnídaly, protože jsme věděly, že první rodina, na kterou zaměřím fotoaparát, nás pozve na čaj.

Zároveň jste byla s kurdskými jednotkami přímo na bojové frontě s Islámským státem. Dostala jste se tak velmi blízko organizaci, která i v Evropě opanovala stránky novin. Jaká je vaše zkušenost přímo z místa?

Osobně jsem se s radikály samozřejmě nesetkala, ale mluvila jsem s vojáky, kteří proti nim bojují. Nemyslí si, že je Islámský stát neporazitelný, to určitě ne, ale přiznávají, že ho tvoří jádro bojovníků, kteří jsou velmi zkušení z předešlých válek. Jsou odhodlaní a dobře vycvičení. Tyhle bojovníky hlídají osobní bodyguardové, kteří jdou před nimi. Jsou to v podstatě děti, je jim třeba třináct let. V ruce mají starý kalašnikov, protože se počítá s tím, že v bitvě padnou. Jsou buď zdrogovaní, nebo mají vymyté mozky. Je problém takové lidi zabít, protože díky droze – kapsle Captagon na bázi amfetaminu – necítí bolest, mají vyšponovaný adrenalin. I když je vážně zasáhnete, bojují dál.

Islámský stát je vážný nepřítel, ale pokud by byla vůle, je možné ho porazit. Ale chápu, že je těžké podporovat dodávkami zbraní kurdské milice, o kterých toho vlastně moc nevíme a netušíme, jak se jejich režim bude chovat, až zničí IS.

O své cestě do Kobaní jste vydala knihu Islámskému státu na dostřel. Co v ní čtenáři najdou?

Je v ní spousta příběhů o uprchlících, kteří se vracejí do Kobaní, ale i lidí, kteří odcházejí z Rojavy jako takové. Výzvu Angely Merkelové vnímali jako poslední šanci, jak se dostat z konfliktu, který trvá už přes čtyři roky. Neviděli naději, že se situace zlepší, tak to chtěli zkusit někde jinde. Není to jen kvůli samotným bojům, ale i kvůli tomu, že válka způsobila totální kolaps celého regionu.

Většinu obyvatel Rojavy tvoří státní zaměstnanci, které platí Asadův režim, ale někteří už několik měsíců mzdu nedostali, takže nemají z čeho žít. Navíc je sice pravda, že Kurdové statečně bojují proti IS, ale rojavský systém rozhodně není demokratický. Potkali jsme lidi, kteří působili v opozičních politických skupinách a setkali se vážnými výhružkami.

Čtěte také:

Pentagon posílá do Sýrie speciální jednotku. Má operovat i samostatně

Rusko pošle na svou základnu v Sýrii protiletadlový systém S-400

Sýrie kategoricky popřela, že během války použila chemické zbraně