Evropští finančníci ve výrobě koloběžky neviděli byznys
Psychiatr a filozof Carl Gustav Jung prohlašoval, že lenost má na člověka silnější vliv než sexualita či hlad. Realita mu často dává za pravdu. Kdyby Wim Jan Ouboter (41) nebyl líný a kdyby neměl tak rád vuřty, neexistovala by dnes celosvětová koloběžková horečka. Ve Švýcarsku ho začínají srovnávat s Nicolasem Hayekem, který vynalezl hodinky Swatch a zahájil revoluční změny v hodinářství. Curyšský byt otce úspěšné koloběžky se nacházel od stánku prodavače vuřtů přibližně pět set metrů daleko a jít tuto vzdálenost pěšky, to bylo pro Oubotera hodně. Na to, aby dojížděl pro vuřty na kole, se mu zdála vzdálenost zase krátká a nechtělo se mu tahat bicykl pokaždé ze sklepa. Na tramvaj musel čekat někdy až čtvrt hodiny. Takže doma na koleně vyrobil koloběžku, a byl u svého oblíbeného stánku raz dva. To se stalo v roce 1993 a později na koloběžce začaly drandit jeho děti. V roce 2000 na ní jezdí po celém světě již deset milionů lidí, manažeři v oblecích, dámy v kostýmech či studenti vysokých škol. Hliníková koloběžka se stala symbolem nového životního stylu stejně jako mobilní telefon či kapesní počítač. Tajemství úspěchu však netkví jen v lenosti. Ouboter tvrdí, že mu pomohlo i to, že se dobře oženil. Jeho žena ho podržela v situaci, kdy svůj nápad s koloběžkou chtěl vzdát. Prý mu řekla, že jestliže ho nedotáhne do konce, bude toho celý život litovat. Přátelé a známí si totiž z „Wima Koloběžkáře dělali legraci, smáli se mu a považovali ho za blázna, když jim vyprávěl o svém projektu: prý má o dvě kolečka víc. Ouboter, jehož otec je Holanďan a maminka Švýcarka, byl vždy označován za divného chlapíka. Místo biflování ve škole raději vyráběl různé konstrukce. Rodiče z něj chtěli udělat bankéře, ale on tuto profesi považoval za nudnou. Odjel studovat do Bostonu, kde se naučil, že s kvalitním marketingem je možné dobře prodat všechno. Jako výjimka z tohoto pravidla mu dlouho připadala právě jeho koloběžka. V Evropě ho totiž nikdo nebral vážně. V roce 1997 založil společnost Micro Mobility Systém a s prototypem skládací koloběžky chodil z jedné banky do druhé, nabízel ho firmám, švýcarským, francouzským, německým či nizozemským investorům, ale se shovívavým úsměvem byl pokaždé odmítnut. Vyrábět koloběžky sice všichni považovali za chytrý nápad, ale velmi rizikový podnik. Neviděli v nich byznys. (Ouboter měl nabídnout svůj projekt společnosti Economia, vydávající deník Hospodářské noviny, které– jak známo – vidí byznys za vším.) Jiný názor měl jistý tchajwanský výrobce kol, se kterým se Ouboter dohodl, a v roce 1999 šli s koloběžkou na japonský trh. V lidnatých městech ostrovního státu, kde jsou ulice neustále zacpané motorovými vozidly, měla lehká skládací koloběžka za pár měsíců obrovský úspěch a stala se kultovním předmětem. Ouboter tvrdí, že menším Japoncům koloběžka sedí více než Evropanům. Je navíc z hliníku a vše, co je z hliníku, Japonci spojují se špičkovou technologií. Začali koloběžky kupovat. Ouboterova rodinná firma, která sídlí v Küsnachtu nedaleko Curychu, zaměstnává pouze osm lidí. V roce 2000 čeká tržby ve výši šedesáti milionů švýcarských franků. Na příští rok jí analytici věští dvousetmilionový obrat. Ouboter uznává, že koloběžka není žádný nový vynález. To samé platí o tom, že se dá rychle složit. Sám sebe považuje za vizionáře a jeho vize byla vytvořit něco, co pro moderně smýšlející lidi zaručí mikromobilitu. Města jsou přeplněná automobily a ekologickou koloběžku lze používat i na delší, třeba dvoukilometrové vzdálenosti. V Paříži například vypočítali, že při jízdě ve městě autem v dopravní špičce průměrná rychlost nepřesahuje jedenáct kilometrů, zatímco s koloběžkou nebo na kole se dá bez námahy jezdit o dva kilometry za hodinu rychleji. Ouboter říká, že se mu podařilo vytvořit to, co chtěl: kombinovaný dopravní prostředek. Například když pojede tramvaj, koloběžka se dá složit a je možné nastoupit. Může ji používat dítě od pěti let, ale i sedmdesátiletý důchodce. Jízda na koloběžce se dá lehce naučit za pár minut, je pohodlnější než kolečkové brusle či skateboardy. A zaned–batelný prý není ani zážitek z jízdy. Skládací koloběžku uznávají i velké korporace, které se snaží zlepšit vnitropodnikovou mobilitu. Švýcarské dráhy, Lufthansa a Swissair již objednaly tisíce koloběžek, jejich zaměstnanci je používají na nástupištích, v hangárech a spojovacích chodbách letišť. Mezi Ouboterovy klienty patří už i berlínský Reichstag, který objednal 150 kusů. Avšak ne všichni zaměstnavatelé jsou z koloběžek nadšeni. Na chirurgickém oddělení nemocnice ve francouzském Nancy dostala třiapadesátiletá zdravotní sestra Michele Hugelová od svých nadřízených důtku a bylo jí zakázáno, aby na pracovišti používala koloběžku. Ouboterovi dělají velké starosti nelegální výrobci, kteří nabízejí koloběžky po celém světě za čtvrtinovou cenu (400 až 500 francouzských franků) originálu (1000 až 3000 franků). Jeho firma již pověřila renomovanou nadnárodní společnost zabývající se ochranou značek, aby mu pomáhala při právním vymáhání ztraceného zisku. Nikdo však neví, jak dlouho vydrží koloběžkové šílenství. Ve Švýcarsku se objevily zprávy, že se firma Micro Mobility Systém příští rok dostane na burzu. Ouboter ale stojí oběma nohama na zemi, tvrdí, že poptávka po koloběžkách v budoucnosti určitě klesne. Nečeká ji ale jepičí život jako hry tamagoči či pokémon. Uvidíme.
zpracováno podle zahraničních zdrojů
