Leopold König: Za Armstrongovy éry dopovala na Tour většina

V červenci byl díky skvělému vystoupení na cyklistickém svátku Tour de France snad nejsledovanějším českým sportovcem. Zdálo se nepravděpodobné, že by Leopold König po sedmém místě v pařížském cíli zůstal i v další sezoně v sestavě druhodivizní německé stáje NetApp-Endura. Každým dnem se čekala zpráva, který špičkový tým po něm sáhne. Jednání o jeho budoucnosti ale nadále pokračují.

E15: Krátce po Tour de France se objevovaly názory, že byste mohl dosáhnout ještě lepšího umístění, kdybyste jel v týmu, v němž byste měl kvalitnější podporu. Souhlasíte s tím?

Jsou to spíš taková kdyby. Na to, že je NetApp-Endura druhodivizní tým, odváděli kluci práci hodnou elitních stájí. Hrozně mi pomohli, i když konkrétně v kopcích jsem zůstal několikrát sám. To ale bylo způsobené tím, že se další dva vrchaři při pádech zranili a nemohli pokračovat. Proto jsem neměl takovou podporu, ale to se někdy bohužel stává.

E15: Jak se na vaše výkony v kopcích dívali soupeři, viděli ve vás spíš vetřelce, nebo vás brali vážně?

Myslím, že mě od začátku brali vážně. Netajil jsem se tím, že chci útočit na první desítku a po loňské španělské Vueltě se vědělo, že jsem toho schopný. Hlídali si mě, a když jsem v první alpské etapě potvrdil ambice, byla jejich obezřetnost ještě důkladnější.

E15: Vaše sedmé místo je nejlepším výsledkem nováčka Tour de France. Jakou má pro vás tato informace hodnotu?

Také jsem to slyšel… Jestli je to pravda, tak je to hodně příjemný pocit a samozřejmě velký závazek do budoucnosti, protože můj další vývoj budou všichni sledovat.

E15: Máte za sebou vynikající výsledek. Díváte se do budoucnosti s příslovím, že s jídlem roste chuť?

Nejsem člověk, který by se spokojoval se současným stavem. Chci být lepší a vyhrávat, což je myslím přirozené, takže bych se chtěl každý rok posunout o kousek dopředu. Moje budoucnost je v závodech Grand Tours. Dlouhé etapáky mi vyhovují, protože na ně mám stavěné tělo.

E15: Vraťme se ještě ke 101. ročníku Tour de France. S jakými představami jste šel na start?

Jednak s velkým očekáváním, ale zároveň i s velkými obavami, protože to byla moje první Tour. Přece jen je to jiný závod než ty, které jsem dosud poznal. Svým záběrem a medializací v cyklistice všechno převyšuje. V podstatě je to vedle olympiád, fotbalového šampionátu a formule 1 nejsledovanější sportovní akce na světě. Na startu jsem byl i zdravě nervózní a plný očekávání, co se bude dít. Po loňské Vueltě jsem nemohl mít jiné cíle než zabojovat o první desítku. Byl to možná velký krajíc, ale mám rád vysoké cíle a mně se to tak zamlouvalo.

E15: Ze začátku závodu jste měl trochu smůlu a na elitní desítku jste ztrácel.

Prvních deset dnů se nevyvíjelo podle mých představ. Dvakrát jsem spadl, přičemž jeden z těch karambolů mě stál tři minuty. Nebylo to, co jsme s týmem očekávali, a proto jsme přemítali, jestli se nezaměřit jen na dílčí úspěch v podobě vavřínu v jedné etapě, protože ztráta – aniž by se vjelo do hor – byla celkem velká. Rozhodli jsme se ale zachovat chladnou hlavu. V první alpské etapě jsem se posunul asi o dvanáct míst a usadil se v první desítce.

E15: Co to pro vás v tu chvíli znamenalo?

Jednoznačně obrovský impulz do dalších etap, protože existovala reálná šance dostat se ještě výš, a to se povedlo hned v první etapě v Pyrenejích. Musím ale přiznat, že když jsem se posunul na sedmé místo, tak měla řada soupeřů zrovna špatný den. Jenže ještě horší den jsem si hned za čtyřiadvacet hodin vybral já a spadl na devátou příčku. Naštěstí jsem nenabral velkou ztrátu a věděl jsem, že když vydržím poslední pyrenejskou etapu, mám v časovce velkou šanci manko na dva soupeře stáhnout.

E15: Časovka pak znamenala velký český triumf. Nejen vaše páté místo a návrat na sedmou pozici, ale i třetí příčka vašeho stájového kolegy Jana Bárty.

Na dlouhou časovku jsem si věřil, ale to, co se mi podařilo, bylo víc, než na co jsem pomýšlel. Byla to moje životní sólová jízda a skutečně velký úspěch, jak pro NetApp, tak samozřejmě i pro českou cyklistiku. Myslím, že to spoustu soupeřů vyděsilo, protože mít v časovce na Tour dva lidi v první pětce, je málo vídaný výsledek.

E15: Jak náročná pro vás byla poslední etapa do Paříže, kde se už tolik nezávodí, ale přece jen je posledním korálkem na náhrdelníku „Staré dámy“?

O závěru Tour se říká, že je všechno rozhodnuté a už moc neřeší. Ale jednoduché to vůbec není. Osmdesát kilometrů se sice nezávodí, ale když se přijede do Paříže, tak je to ještě vypjatější a nervóznější než v jiných etapách, protože poslední vavřín má vysokou hodnotu. Je třeba být stále ve střehu, aby v neustálých nástupech nedošlo ke ztrátě a na nepříjemných kostkách nepřišel pád. Když si kilometr před cílem zlomíte klíční kost, už vás do cíle nikdo nedotlačí a třítýdenní dřina je fuč. Je nutné soustředit se až do konce.

E15: Co jste prožíval v cíli?

Konec na Champs-Élysées s tisícovkami diváků je něco úžasného, až mi z toho běhal mráz po zádech. Byl to krásný moment, když na obří obrazovce byla u sedmého místa česká vlaječka. Když jsem ale mohl po třech týdnech konečně vypnout, bylo divné, že jsem nic zvláštního neprožíval. Asi proto, že jsem byl emočně vyprázdněný a až do slavnostní večeře s týmem jsem si úspěch ani moc neuvědomoval.

E15: Těžíte ze svých sportovních začátků?

Nejdřív jsem hrál asi sedm let hokej. Myslím, že docela dobře, ale ve čtrnácti jsem ho opustil, protože se ukázalo, že hokejové přednosti nebudu schopný dál rozvíjet. Hlavním důvodem byla poměrně drobná postava. Kvůli tomu mi chyběla síla a pochopil jsem, že bych se do NHL asi nedostal. V letní přípravě jsem pak jezdil bikové závody, čímž se ovšem nemůžu moc chlubit, protože mě porážely i holky. Nicméně mám v sobě vlastnost, že chci být za každých okolností nejlepší, a tak jsem k cyklistice přestoupil. Nebyl jsem nejlepší, ale bavilo mě to a chtěl zkusit silnici. Postupně jsem se začal zlepšovat a dostal se do střediska mládeže v Lanškrouně, kde jsem jezdil do osmnácti let.

E15: Měl jste v té době nějaký sportovní vzor, jehož příklad vás táhl dopředu?

Prvním vzorem byl pro mě Jaromír Jágr. Měl jsem videokazety, na nichž předváděl, jak dělá určité věci jinak než ostatní hokejisté. To mě vždycky hodně motivovalo a nakonec jsem měl obrovské štěstí, že jsem si s ním zahrál. Bylo to při exhibici na kempu Jágr Teamu, dokonce jsem mu nahrál na dva góly a plácli jsme si rukama. Byl jsem z toho v sedmém nebi. V cyklistice jsem obdivoval Lance Armstronga, i když to teď po jeho dopingovém přiznání vyznívá podivně. Já se tím ale netajím. Cyklistika procházela v té době temným obdobím, ale on svým příkladem – když překonal zhoubnou nemoc – pomohl spoustě lidí. Četl jsem všechny jeho knížky a pro mě to byl pan sportovec. Nikdy jsem nevěřil, že by po něčem zakázaném sáhl. Později jsem ale pochopil, že to byl problém systému, jehož byl konečnou stanicí. Dneska ho každý pomlouvá, ale tenkrát jezdila pod vlivem dopingu většina účastníků Tour de France. Z jeho kauzy se udělal hon na čarodějnice a pochopitelně ukřižovali toho nejúspěšnějšího.

E15: Vaším prvním angažmá mezi dospělými byla nejlepší česká stáj Whirpool. Byl jste už tehdy jezdcem, který kraloval v kopcích a uměl časovky?

Trochu ano, ale nic jasného se z toho nedalo vyvozovat. Doma jsem něco vyhrál, ale venku nic moc. Dařilo se mi v kopcích, ale dojížděl jsem nejlíp dvacátý. Talent ve mně ještě nikdo neobjevil. To se změnilo v nějakých třiadvaceti, kdy jsem začal vyhrávat i v cizině. V té době o mě projevil zájem NetApp a v jeho barvách jsem začal jezdit náročnější závody. Pro můj vývoj to bylo naprosto ideální, protože jsem mohl postupně růst a pomalu přicházely výsledky na lepších etapácích.

E15: Závodu Grand Tours jste se dočkal loni na Vueltě. Jaké to bylo sbírat zkušenosti v třítýdenním klání?

Dlouhé závody mi svědčí, protože se každý týden cítím líp. Myslím, že při kratších akcích se plně nerozvine můj potenciál. Z hlediska fyzičky je moje tělo na dvacetidenní zátěž připravené. Náročnější je to psychicky. Musí to zvládnout hlava, protože se nesmí vypnout ani na minutu. Loni jsem věděl, do čeho jdu. Věřil jsem, že desítka je reálná, takže mě devátá příčka nepřekvapila. Bylo to famózní, ale ještě famóznější bylo, že se mi podařilo vyhrát etapu.

E15: Jak náročné je trénovat na závody Grand Tours?

Není to otázka jednoho roku, ale jde o celoživotní trénink. Ať už to byl hokej, nebo pak cyklistika, jsem od dětství skoro denně v zápřahu. To se pak za dlouhé roky nastřádá do fyzického fondu a z něj si to v těžkých závodech vybírám. Současný trénink je samozřejmě nesmírně náročný. Je to celoroční záležitost, a když chcete uspět, musíte trénovat víc než ostatní. Nestačí dávat sportu sto procent, ale spíš sto deset.

E15: Vaše přání dostat se do týmu vyšší kategorie je na spadnutí, jak to vnímáte?

Snem každého cyklisty je střetávat se s nejlepšími jezdci světa a to umožňuje angažmá ve stájích WorldTour. Nechtěl jsem tak vysoko přestoupit rovnou, protože jsem předpokládal, že kdybych odešel mladý, nedostal bych tolik příležitostí. Chtěl jsem si nejdřív vybudovat jméno a postavení, které si odnesu do týmu elitní kategorie. Teď jsem se dostal na křižovatku a rozhoduje se, co bude dál. V NetAppu mi končí smlouva a ve hře je víc možností. Vyloučit se nedá ani to, že týmové barvy nezměním. Stále o tom přemýšlím, ale nejsou to nepříjemné starosti. Mám výhodu v tom, že jsem na Tour potvrdil, že mohu být každé stáji hodně platný v horách i v časovce.

Čtěte také:

Za oponou Tour de France

Doping nedoping, Tour de France pořád táhne