Ani pokrok v oblasti medicíny neřeší hlavní problém nemocných malomocenstvím, a to, že jsou separováni, říká Yohei Sasakawa, prezident nadace Nippon
Nadace Nippon dávno překročila díky svým aktivitám hranice Japonska a regionu Asie. A zajímá se i o oblasti, do nichž se jiné podobné organizace nehrnou. Od roku 1975 například jako hlavní partner Světové zdravotnické organizace (WHO) vyvíjí úsilí na vymýcení malomocenství. Yohei Sasakawa, který nedávno navštívil v rámci Fóra 2000 Prahu, pokračuje v rodinné tradici. Stojí v čele nadace, kterou založil v roce 1962 jeho otec, a zastává funkci velvyslance dobré vůle za Světovou zdravotnickou organizaci. V nedávné době se však Nippon Foundation soustředila především na pomoc lidem ve vlastní zemi.
Vaše nadace dodává protézy pro válečné veterány ve Vietnamu, podporujete vzdělávání neslyšících studentů, rozvoj tradiční medicíny v Mongolsku, bojujete také proti diskriminaci lidí nemocných leprou. Podle jakého klíče vybíráte programy, které se rozhodnete podporovat? Máme dva druhy programů. Ty první vytváříme a iniciujeme sami. Snažíme se přicházet s myšlenkami, které by pokrývaly oblasti, jež nejsou předmětem činností jiných nadací. A za druhé dostáváme podněty na podporu jak z Japonska, tak ze zahraničí. V rámci jejich vyhodnocování klademe důraz na transparentnost projektu, zároveň věnujeme pozornost výběru partnerů.
Jeden z vašich posledních velkých projektů se týká pomoci lidem postiženým zemětřesením a havárií jaderné elektrárny ve Fukušimě. Můžete jej přiblížit? Jak víte, byla to jedna z největších katastrof Japonska, která stála život téměř šestnáct tisíc lidí, přes pět tisíc bylo zraněno a dalších pět tisíc zůstává nezvěstných. V první fázi po katastrofě bylo zapotřebí zajistit základní potřeby pro přeživší, v čemž byla nejefektivnější policie a civilní obrana. Ovšem ve druhé fázi hrála naše nadace důležitou roli. Společně s dalšími 700 nevládními organizacemi jsme poskytovali bezprostřední pomoc lidem, kteří ji potřebovali nejvíce - dětem, starším občanům, lidem s postižením a těhotným ženám. Aktivizovali jsme též řadu studentů, především univerzitních, kteří v oblasti odstraňovali bahno či naplavený odpad. Co se týče samotné nehody jaderné elektrárny ve Fukušimě, zorganizovali jsme 11. září konferenci, na kterou jsme pozvali 31 světových odborníků na radioaktivitu. Učinili jsem tak proto, že již v minulosti jsme byli požádáni panem Michailem Gorbačovem, abychom prováděli výzkum po havárii v Černobylu. Věnovali jsme se tomu téměř deset let, zvláště monitorování zdravotního stavu dětí v zamořené oblasti. Do našeho výzkumu bylo zahrnuto přes 200 tisíc dětí z Černobylu, takže s využitím našich dřívějších znalostí a zkušeností jsme zorganizovali i konferenci ve Fukušimě.
K jakým výsledkům pozvaní odborníci dospěli? Je třeba zdůraznit, že tato konference se nezabývala energetickou politikou. Díky konferenci jsme se rozhodli, že budeme monitorovat zdravotní stav obyvatel žijících v okolí elektrárny, což se týká přibližně dvou milionů lidí. Jak víte, Japonsko má zkušenost s jadernými výbuchy v Nagasaki a Hirošimě a i kvůli tomu máme doktory specializující se na radioaktivitu. Právě oni budou situaci sledovat a s využitím jejich odbornosti hodláme pokračovat v monitorování minimálně deset let.
Řadu let se angažujete v pomoci lidem nemocným malomocenstvím. Co všechno se změnilo od doby, kdy jste ještě jako dítě navštívil v doprovodu otce lidi trpící touto chorobou v Jižní Koreji?
Ve světě existuje velké množství nemocí, ovšem lepra je svým způsobem unikátní. Najdete o ní zmínky už ve Starém zákoně, přitom v podstatě od začátku je spojena s diskriminací a stigmatem. Lepra je mírně infekční choroba, která postihuje především kůži a nervy. Pomocí kombinace tří přípravků v rámci takzvané vícelékové terapie (MDT), které jsou od osmdesátých let dostupné v širší míře, bylo vyléčeno více než patnáct milionů lidí. Přesto jsou lidé postiženi tímto onemocněním, a dokonce jejich rodinní příslušníci stále omezováni v oblasti vzdělání, zaměstnání i sňatků. Mám pocit, že diskriminace v historii lidstva začala právě v souvislosti s onemocněním leprou.
Ve snaze vyřešit tento problém jsme v roce 2003 navštívili kancelář vysokého komisaře Organizace spojených národů (OSN) pro lidská práva a v prosinci loňského roku byla Valným shromážděním OSN nakonec přijata příslušná rezoluce. Ta by dané věci měla pomoci. Sama o sobě tato rezoluce problémy lepry nevyřeší, díky ní však můžeme postupovat dál. Například hodláme hovořit s vládami, které mají v platnosti opatření diskriminující nemocné leprou. Například v Indii existuje zákon, který jim zabraňuje stát se členy parlamentu. Vyskytl se ovšem také případ, že do parlamentu nepustili řádně zvoleného občana jen proto, že se o něm zjistilo, že v minulosti touto nemocí trpěl a vyléčil se z ní. V tamní společnosti a i jinde přetrvává spousta dalších předsudků – nemocní nemohou do autobusů, do restaurací, neubytují je v hotelích a podobně. V době olympijských her v Pekingu měla čínská vláda stále v platnosti zákon zamezující stěhování lidí, kteří jsou postiženi leprou. Poté, co jsme to zjistili, začali jsme na to vládu upozorňovat. A po dvou letech byl zákon zrušen.
Nicméně právě v Číně byli lidé nemocní leprou oddělováni od roku 1950 od vlastních rodin a umisťováni do speciálních vesnic, kde řada z nich žije dodnes… V Číně existuje přibližně 700 takzvaných leprových kolonií. Nacházejí se zejména na jihu a jihozápadě země na venkově a v horách. I pro ně jsme vytvořili speciální programy a vyzýváme například japonské univerzitní studenty, aby do těchto vesnic cestovali a tamním lidem pomáhali. V rámci několikadenních pobytů pak na místě opravují například domy nemocných, sociální zařízení, budují pro ně lavičky a podobně. Tento program je velice populární, účastní se ho více než dva tisíce mladých lidí ročně. Participují na něm také studenti z Číny a jiných zemí, kteří žijí v Hongkongu. S postupem vědy a technologie můžeme toto onemocnění léčit. Nicméně ani pokrok v oblasti medicíny hlavní problém těchto lidí neřeší, a to, že jsou separováni a nuceni žít v uzavřených komunitách. Proto se budeme této nemoci nadále věnovat.
Vaše nadace podporuje i vzdělávání neslyšících studentů. Několik let běžel tento projekt i na Karlově univerzitě.
Program byl zahájen ve spolupráci s americkou Univerzitou v Rochesteru ve státě New York. V rámci něho jsme pozvali zástupce různých vysokých škol z Ruska, Hongkongu, Filipín a také z České republiky, z Univerzity Karlovy. Po dobu pěti let jsme poskytovali těmto institucím podporu, nyní je však již program v Česku soběstačný a nepotřebuje naši podporu. Nyní chceme zahájit jiný projekt, a sice postgraduální vzdělávání pro neslyšící studenty v Singapuru.
Jak víte, znaková řeč se v každé zemi liší, není univerzální. Momentálně pracujeme na tom, abychom vytvořili slovník znakových řečí. Tento projekt trvá již sedm let a je velmi složitý. Věřím však, že napomůže lepší komunikaci sluchově postiženým lidem. Potřebujeme, aby projekt byl úspěšný, abychom ukázali, jak chytří a vynikající dokážou být lidé s poruchami sluchu. Řada zemí nemá v současnosti žádné vzdělávací programy pro tyto lidi. Nedávno se však například Vietnam rozhodl podobný projekt spustit, takže naše nadace vietnamské vládě s jeho tvorbou pomáhala.
