Nakonec padla volba na rybí tuk. Ano, to je ta podivná olejnatá tekutina, kterou zná generace „husákových dětí“ z mateřských škol, kde byla skrmována po polévkových lžicích. Islandská tekutina plná vitaminu D vůbec nesmrdí po rybině, přesto se pokladní v reykjavíckém supermarketu nad nákupem několika lahviček podivoval: „Cože, vy to opravdu konzumujete?“
Příhoda docela dobře ilustruje islandské dilema dnešních dnů. O uplynulém víkendu byly na ostrově volby, v nichž 187 tisíc hlasujících voličů skoncovalo s krizovou vládou levice a do nejstaršího parlamentu Evropy opět posadilo většinu poslanců za koalici pravicových stran. Ano, přesně těch, které v 90. letech minulého století chtěly islandskou ekonomiku vystavět na finančních službách. Island byl takový Kypr severu. Až na to, že se tu nepral pochybný kapitál z Ruska, ale točily se tu peníze amerických hedgeových fondů. Což bezvadně fungovalo do doby, než americký spekulativní kapitál srazila krize a tak nějak po námořnicku se ukázalo , že odliv funguje úplně stejně jako příliv.
Sázka na kulturu
Island od té doby dumá, o co ekonomicky zemi opřít. Rybářství je fajn, ale všechny neuživí. Zelená energie je všude, protože stačí zarazit trubku do země a geotermální elektrárna je na světě. Verneovské plány na natažení kabelu pod oceánem sice existují, ale závratná výše investice odsouvá byznys s dodáváním levné a čisté energie do Evropy do nenávratna.
Něco by se přesto našlo. Slovo, které ve volbách skloňoval každý, je kultura. Ano, právě ta nepopsatelná islandská „divnost“ ve světě stále táhne. Fridriksson, Kormákur, Björk nebo Sigur Rós jsou jména, které fungují všude. Když se to smíchá s nejrůznějšími granty, tak jen film a hudba dokáže uživit desetinu Islanďanů. Kdovíjaké terno to není, ale na slušnou obživu to stačí. A navíc je to práce, na niž člověk může být (národně) hrdý. Jestli něco Islanďany hospodářská krize naučila, pak to, že je lepší Björk v hrsti než nějaký hedgeový fond na střeše.
Čtěte další komentáře Blahoslava Hrušky:
Kurz oblbování, lekce 1: delfín
