Lepší práci už nikdy neseženu

Lídři přesvědčují spojaře Karla Horáka, aby jim dal hlas

Má zaměstnání, které mu jeho sousedé mohou závidět. V širokém okolí by ve svém oboru asi lepší nesehnal. Přesto, nebo právě proto, v noci nemůže spát. Jednou už byl připraven vyhledat psychologa. Trpí skličujícím pocitem, že o místo brzy přijde. Podnik v rámci restrukturalizace již v několika vlnách propouštěl. Další várka má přijít na řadu v květnu. Co bude následovat, pokud vyhodí právě jeho, nechce domýšlet. Kde zaměstnají člověka, který se pozvolna blíží k důchodovému věku?

Stáří má červenou.

Z hlediska své současné funkce ve vládě se snaží Horákův problém analyzovat předseda ČSSD Vladimír Špidla, nynější ministr práce a sociálních věcí. „Lidé jako tento pán se v registrech nezaměstnaných příliš často nevyskytují. Práci si většinou dokážou udržet, protože jsou kvalifikovaní, orientovaní v oboru, ve svém sociálním prostředí mají stále poměrně vysokou hodnotu. Je ovšem pravda, že pokud o místo přijdou, tak nové hůře shánějí, protože u nás stále vládne předsudek mladosti.“ S poukazem na moderní management považuje Špidla za „největší hloupost“ zaměstnavatelů navozování takového stavu, kdy věková struktura zaměstnanců nerespektuje obecný demografický průřez. „Ve světě už na to přišli, protože podnik se tím sám připravuje o technické a sociální zkušenosti starších lidí.“

Vysvětlete, proč máte jen třicátníky!

Předseda sociálních demokratů tvrdí, že jejich strana prostřednictvím zákonů zesílila boj proti diskriminaci všeho druhu, tedy i diskriminaci dříve narozených. Chce prý v tomto úsilí tvrdě pokračovat. „Vím, že cokoliv řeknu, může být použito proti mně, ale začínám uvažovat i o tom, že by firmy byly povinny vysvětlit a obhájit, proč demografický průřez nerespektují.“ Současný resortní ministr si sice je vědom, že takové opatření by mohlo vyvolat bouři nevole na straně majitelů firem, ale argumentuje nerovným postavením zaměstnanců. „Žádný přímý boj proti diskriminaci v tomto směru není možný, protože obyčejní lidé jsou slabí a neumějí se hájit. Já být na jejich místě, v jejich postavení, také bych to asi nedokázal.“ Ve svých plánech se ministr odvolává na praxi ve Spojených státech. „Dosti pečlivě jsem tyto věci studoval. Američané to mají hodně zkvótované. Když v nějakém městě žije osmnáct procent Portorikánců, musí firma vysvětlit, proč zaměstnává jenom jedno procento. Pokud to nedokáže, má problémy,“ říká a nezastírá, že i jemu by se takový přístup zamlouval.

Musí dostat alespoň šanci.

Česká pracovněprávní legislativa diskriminaci na základě věku, pohlaví, rasy, náboženství a sexuální orientace výslovně zakazuje. Ještě dnes se však objevují v novinách inzeráty, které s tím jsou v příkrém rozporu. Nedávno například japonská firma Shimizu, která v Liberci chystá zahájit výrobu dílů do autoklimatizací, nabízela v tisku práci výlučně lidem do 35 let věku. A stále nejde o unikátní případ.
„Takovéto jednání ve správním řízení pokutujeme, snažíme se to zdolat. Zdá se, že ty nejkřiklavější případy pomalu utichají, ale skryté formy diskriminace stále existují.“ Špidla chce do budoucna velmi pečlivě dbát, aby v personálních řízeních byly brány v potaz jenom ty parametry, které jsou pro danou pozici důležité. „Uvedu opět příklad z USA: Jeden pětasedmdesátiletý chlapík, tryskový pilot, úspěšně žaloval firmu McDonnell-Douglas, v níž chtěl dělat zkušebního pilota. Důvodem pro žalobu bylo, že ho firma nevzala a nevysvětlila mu proč. Nedala mu vůbec šanci. Vysoudil asi dva miliony dolarů,“ ilustruje jaké jednání zaměstnavatelů má v úmyslu potlačovat.

Když není kam odejít.

Zástupci koalice nevidí recept na zažehnání chorobného strachu o práci v boji s předdůchodovou diskriminací, ale spíše ve vytváření nových pracovních míst. Tématu diskriminace se v úvahách nad Horákovou kauzou nezaobírali. „Je třeba rozšířit pracovní příležitosti, zejména tam, kam investoři doposud nedorazili. Už za Tošovského vlády, v níž naše strana zasedala, byl nastartován systém investičních pobídek. Vláda ČSSD v tom pokračuje a jsou vidět výsledky. Je třeba na to navázat,“ prohlašuje předsedkyně Unie svobody-Demokratické unie Hana Marvanová. Pravdou je, že oproti jiným regionům nevznikají v širokém okolí bydliště pana Horáka žádná nová pracovní místa. Zahraniční investoři se tomuto kraji zatím vyhýbají. Nejbližší nový provoz, která by přicházel v úvahu (výroba elektronických součástek do automobilů jednou americkou firmou), je ve čtyřicet kilometrů vzdáleném okresním městě. Marvanová se domnívá, že by investiční pobídky bylo dobré rozšířit i na domácí firmy, české podnikatele. „Dosavadní systém mohou považovat za diskriminující. Proč třeba nizozemská firma Philips má možnost pobídek využít a české firmy, možná sice o něco menší, nemají?,“ ptá se Marvanová.

Kdo vytvoří nová místa.

Z její strany jde ale zřejmě o neznalost, protože pobídky české firmy v zásadě využívat mohou. Jsou vázány pouze na objem investic. Firma musí do nové výroby investovat alespoň 350 milionů korun, pokud je to v regionu s nezaměstnaností o padesát procent vyšší než je celorepublikový průměr, stačí sto milionů. Okres, kde pan Horák žije, má úroveň nezaměstnanosti nižší, než je průměr, tedy by tam musel přijít větší investor.
Koaliční spojenec Cyril Svoboda z KDU-ČSL má podobný recept jako Marvanová. „Tomu člověku nelze slíbit nic jiného než podporu malého a středního podnikatelského stavu. Aby těch menších podniků bylo více a na trhu práce vzrostl zájem i o lidi jeho kvalifikace, tedy o spojaře.“ Více už Karlu Horákovi nevzkázal. Ač to vypadá, že Marvanová i Svoboda mluví jinými slovy o tomtéž, není tomu tak. Investiční pobídky principiálně nejsou určeny pro malé a střední podniky (k tomu účelu byly zřízeny zcela jiné podpůrné programy), ale pro velké strategické investory. Zdá se, že v této oblasti koaliční lídři trochu tápou v pojmosloví.
Předsedkyně unionistů Marvanová vidí další cestu, jak u pana Horáka zmírnit deprese z budoucnosti, ve snížení daňového zatížení právnických osob. „Nejde jen o snížení daní. Podnikatelům by klesly náklady na pracovní sílu i tím, že by nemuseli platit příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Čili chceme snížit zdanění práce tak, aby si více lidí mohlo dovolit nejenom samostatně podnikat, ale i zaměstnávat druhé,“ nastiňuje plány z koaliční dílny. Přestože jde o změny spíše systémové, Marvanová věří, že i spojaři Horákovi by mohly v krátkém čase pomoci. „To je pouze otázka přijetí takových zákonných norem, aby investiční pobídky mohli využívat třeba i menší podnikatelé, kteří by zřídili nová místa právě v jeho městečku. Pokud by ten pán ztratil práci v současné telekomunikační firmě, tak by vedle byla jiná firma, která by jej mohla zaměstnat,“ věří politička.
I předseda ČSSD chce vytvářet nová pracovní místa. Zdůrazňuje nutnost celkové modernizace našeho hospodářství, a to prostřednictvím zahraničního kapitálu. „Modernizace vytváří přímá i nepřímá pracovní místa. Budování ekonomiky založené na znalostech a na efektivitě, to je pro nás naprosto klíčová věc.“ Spojaři Karlu Horákovi znalosti asi nechybějí, ale nevidí zatím alternativní příležitosti, jak je na trhu uplatnit.

Box 1: Týdeník EURO dal možnost předsedům čtyř parlamentních demokratických stran (ČSSD, ODS, US-DEU, KDU-ČSL), aby v bezprostředním rozhovoru předestřeli desítce nahodile vybraných občanů z různých sociálních skupin recept, jak by v případě vítězství ve volbách mohli pomoci zlepšit jejich životní situaci. Předseda ODS Václav Klaus přes dvouměsíční urgence na nabídku týdeníku EURO nereflektoval.

Box 2:
Každý tam jednou musí
Karel Horák (54) žije v třítisícovém městečku a je zaměstnancem prosperující telekomunikační firmy, která byla nedávno privatizována. Vystudoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT a celý život se živil jako spojař, který se stará o rozhlasové a televizní vysílání. Má na místní poměry velmi slušný výdělek – asi dvacet tisíc čistého. Z vydělaných peněz však živí manželku, která je s nemocnou páteří v invalidním důchodu, a finančně vypomáhá třem dospělým dcerám, které zdaleka jeho výdělků nedosahují. Karel se bojí propouštění. Firma se již řady jeho kolegů zbavila. Práci, kterou dříve dělalo v jedné směně sedm lidí, dnes musí zvládnout jenom dva. Odcházející pracovníci sice dostali poměrně vysoké odstupné (sedm platů), ale stejnou práci už nesehnali. „Kdo by mě v mém věku chtěl zaměstnat?“ klade si Karel otázku. Myslí si, že již brzy přijde na řadu.

Pozn.: Jde o portrét zcela konkrétního člověka, pouze jméno je smyšlené a fotografie ilustrační.