Politici by se měli s centrálními bankéři více bavit a něco se přiučit
Po bitvě každý generálem, chce se říci při čtení rozhovoru s novopečeným členem bankovní rady ČNB Jiřím Rusnokem mimo jiné o přílišném utahování fiskální politiky v roce 2012, který přinášíme v tomto vydání týdeníku Euro. O tom, že politika Nečasovy vlády byla procyklická, tedy že v době nástupu recese aktivně snižovala rozpočtový deficit, není příliš pochyb. Přesto však stojí za to zamyslet se, co se tehdy stalo a proč byly následky takové, jaké byly. Zvláště když i další, a mnohem zkušenější členové bankovní rady v soukromých hovorech připouštějí, že také měnová politika v krizových letech byla zřejmě restriktivnější, než by bylo zdrávo, a že její uvolňování mělo být rychlejší a ony kritizované intervence by byly zřejmě účinnější a levnější, pokud by přišly o hezkých pár měsíců dříve. A jde to vyčíst i z porovnávání různých statistických dat. ČNB přitom snižovala úrokové sazby na minimum mnohem rychleji než Evropská centrální banka, ale při tvrdosti fiskální politiky zřejmě měla být ještě rychlejší nebo měla být měnová politika měkčí.
S mixem fiskální a měnové politiky se v Česku potýkáme někdy od roku 1995 a těch chybiček bylo více. A je nutné připomenout, že v těchto měsících ekonomika zřetelně ožívá a chyba se může opakovat v opačném směru, stejně jako za Špidly, Grosse a Paroubka.
Sobotkova vláda se totiž netají záměrem uvolnění deficitního financování. Návrat k hranici tříprocentních schodků v době, kdy deficity klesly hluboko pod tuto hranici a ekonomika startuje k dvouprocentnímu růstu letos a v příštím roce k ještě silnějšímu, je prostě makroekonomická chyba i v situaobálka ci, kdy centrální banka dělá neutrální měnovou politiku. A ČNB s intervencemi nesporně dost fouká do ohně. O to je pak chování vlády opět procykličtější, a tím i nesprávnější. Z dat se zdá zřejmé, že půlrok či rok se asi nic dít nebude, ale potom se také všichni můžeme divit.
Politici by se prostě s centrálními bankéři měli mnohem více bavit a naslouchat jim. Především se ale snažit něco naučit, aby byli schopni porozumět krokům, které ČNB činí. Z tohoto pohledu je dnes situace zřejmě o dost smutnější, než byla u Nečasovy vlády, byť ta také makroekonomicky chybovala.
Ani to jim ovšem do budoucna nemusí pomoci, pokud nepochopí, že manévrovací možnosti fiskální politiky jsou v Česku extrémně omezené tím, že vláda fakticky rozhoduje o nějakých patnácti procentech státního rozpočtu. Zbytek je předepsán zákony a mezinárodními závazky. Dělat se dvěma sty miliardami nějaké makroekonomické divadlo prostě nejde. A když je pak potřeba škrtat, protože vysoké deficity smrdí velkým malérem a prudkým zdražením dluhové služby kvůli růstu úrokových sazeb, musí se sahat na vládní investice. To má samozřejmě nejrychlejší a nejsilnější negativní dopad na výkonnost ekonomiky. Ani ona údajně asociální pravicová vláda nenašla dostatečnou politickou odvahu, aby do mandatorních výdajů sáhla a začala situaci měnit. A i to maličké nakročení v oblasti penzí a zdravotnictví současná vládní garnitura za dva měsíce vládnutí rozmetala. Jsme tak vlastně odsouzeni k opakování stále stejných chyb a k snášení jejich následků.
O autorovi| paralp@mf.cz
