Na hřebeni Brd u Dobříše stála mamutí protiletecká raketová základna. Vojáci dlouho tvrdili, že bez ní hlavní město neochrání. Pak ji ale kvapem opustili a celý areál zarůstá.
Autor: Jakub Hněvkovský
Bývalá vojenská základna v Brdech, takzvaný Klondajk. Tajemné území nacházející se v hlubokých lesích na hlavním hřebenu severně od města Dobříš, kousek od rozcestí na Stožci. Jen osm let staré letecké fotografie ukazují toto místo téměř holé, zcela bezútěšné, odlesněné a zpustošené. Příroda si však umí pomoci až překvapivě rychle.
Na místě největší protiletecké základny v bývalém Československu už zase šumí mladičký les. Není to ovšem les hospodářský, nýbrž náletový. Rostou zde především břízy, osiky a olše, jen občas mezi listnáči probleskne nějaký smrk či jiný jehličnan. Hustý porost se má čile k světu a vehementně se dere ke slunci.
Mapy zde léta klamaly. Dalo by se dokonce prohlásit, že všechny náhodné pocestné zde mapy nadále klamou. Dokud totiž přísně tajná základna fungovala, kartografové ji pochopitelně nesměli ani naznačit. Podle tehdejších map tady měl stále růst nedotčený, vysoký les. Území měla protínat jediná velká cesta, původní hřebenovka, kdysi tak oblíbená mezi trempy a všemi milovníky přírody. Ve skutečnosti tu však byla zoufalá vykácená pláň, pustina plná šedivých budov a účelových betonových komunikací. Poslední podrobné turistické mapy zde naopak pod nápisem „vojenský prostor mimo provoz“ zobrazují budovy a jinak jen holou planinu, ale skutečnost už je zase jiná, docela zelená. Stromečky se uchytily i na střechách bunkrů.
Kňouři místo vojáků
Praktickým potřebám však dnešní mapy docela vyhovují. Už by se nemělo stávat, že se někdo vydá po široké hřebenovce v naivním domnění, že po ní dojde až do Řevnic. Místo vojáků zde nyní žijí divoká prasata. Vrátila se i vysoká zvěř. Nedaleko od opuštěné základny už zase vede značená turistická cesta, kudy chodí početné výpravy a jezdí cyklisté. Za dvojitým plotem bývalé základny nalezla plachá lesní zvířata vytoužený klid. Zbrusu nový posed však naznačuje, že to nemusí trvat věčně.
Nad brdský hřeben se dosud tyčí tři monstrózní plošiny pro radary. Trempové jim říkali „dinosauři“, protože poněkud připomínaly pasoucí se veleještěry. Byla to jediná část základny, kterou šlo ze země zahlédnout. Už stoupání automobilem prudce vzhůru na místo někdejších radarů je neobyčejným zážitkem. Cesta z plošiny dolů pak může v cestujících navozovat obdobné pocity, jako budí sešup po horské dráze.
Zarůstající rozhledy
Když vojáci v roce 2001 základnu náhle opustili, kdekdo soudil, že by bylo nejlepší všechny vojenské objekty co nejdříve srovnat se zemí a celý prostor zase zalesnit, ale alespoň jedna z obrovských radarových plošin by měla zůstat a fungovat jako turistická atrakce. Býval z nich totiž úchvatný panoramatický rozhled na střední Čechy, například na Český kras a Karlštejn. To ale bezezbytku platilo, jen dokud byly také okolní lesy vykácené, aby paprskům radarů a protiletadlovým střelám nic nestálo v cestě. Dnes už je rozhled dost omezený a opuštěné plošiny poněkud pozbyly ze své majestátnosti. Samotná základna, někdejší chlouba československé a později české armády, se z větší části proměnila v ruiny.
Kdysi přísně tajné obranné zařízení, které vzniklo v první polovině osmdesátých let, tedy v době vrcholících závodů ve zbrojení, se skládalo ze dvou oddělených částí. Západní část lze zjednodušeně nazvat kasárnami. Tam se rozkládaly vojenské ubikace, kuchyně a jídelna, kanceláře, učebny, štáb, kino, vodojem, uhelna, kotelna se šesti kotli, trafostanice, různé pomocné provozy, hasičská zbrojnice a obrovská sportovní hala. Tyto objekty dosud hlídá strážný se služebním psem. Nenechavci si sem po odchodu vojáků přesto nacházeli cestu, kradli a ničili zařízení, a tak je například vchod do sportovní haly pro jistotu zazděný. V opuštěných budovách totiž hrozí nezvaným návštěvníkům vážné nebezpečí úrazu.
Investovali a pak zmizeli
Původní plány počítaly s tím, že ubytovací část někdejší základny využije nějaká státní organizace. Tomuto záměru nahrávaly velké modernizační investice, k nimž armáda přistoupila ani ne po deseti letech provozu základny. První z velkých ubytovacích objektů prošel generální rekonstrukcí v roce 1994, druhý o tři roky později. Fasády a střechy dosud vypadají, jako by byly skoro nové. Pokoje skýtaly – alespoň na vojenské poměry – docela příjemné a pohodlné ubytování.
A miliony ze státního rozpočtu dál tekly proudem, protože důstojníci stále dokola opakovali, že bez tohoto elitního protileteckého útvaru nelze zajistit kýženou bezpečnost hlavního města. Ještě v roce 1998 byly kompletně zmodernizovány kotelny a rozvody, v roce 1999 se uskutečnily veškeré přípravné práce k přestavbě kuchyňského bloku. Následující rok však znenadání padlo rozhodnutí, že vojáci odejdou.
Na Klondajk se postupně přijeli podívat policisté, hasiči, zdravotníci. Zrodil se také nápad zřídit zde zařízení pro utečence, moderní vězení či „ubytovnu na půli cesty“. Jenže areál je hluboko v lesích, hodně daleko od civilizace, asi šest kilometrů od nejbližší silnice. Byly by zde nutné velké investice a ani provoz by nebyl levný. Musela by se například oživit a znovu zkolaudovat zakonzervovaná čistička odpadních vod. Mráz a vandalové se přitom na stavu celého objektu krutě podepsali, například kuchyňský blok už je v naprosto havarijním stavu. A tak ze všech těchto záměrů sešlo.
Průmysl by nebyl vítán Až trochu odezní současná hospodářská krize, nějaký soukromý investor možná najde pro bývalá kasárna nové využití, ale nebude to snadné. Zájemců už bylo hodně, všechny ale odradila odlehlost tohoto místa, nezbytné vysoké náklady na rekonstrukci a také omezení, vyplývající z faktu, že k objektu nevede žádná veřejná silnice. „Nestojíme zde o průmysl, který by pro okolní lesy znamenal ekologické a dopravní zatížení,“ zdůrazňuje starosta Dobříše Jaroslav Melša. Proti nějaké průmyslové zóně by navíc určitě vehementně a oprávněně protestovali občané, protože lesy kolem Klondajku představují přirozenou rekreační oblast pro obyvatele Dobříše i Prahy. „Podle lesního zákona sem auta bez povolení nesmějí jezdit,“ připomíná Josef Myslivec, ředitel Lesní a rybniční správy Zbiroh, která pečuje o okolní Colloredo-Mannsfeldské lesy. Tam, kde byly rakety
Mnohem větší východní areál představoval operační část základny. Jde o zhruba osmdesát hektarů. Najít využití pro tuto část bude asi ještě obtížnější. Tady stála raketová sila, kryty, technické zázemí, autopark, strážní věž, již zmíněné obří plošiny pro radary, změť nejrůznějších budov, účelových ploch a komunikací.
Představitelé ministerstva obrany kdysi tvrdili, že by zde mohly být sklady. Jenže sila pro rakety jsou vhodná hlavně pro skladování raket. Radarové plošiny se hodí prakticky jen k provozu radarů. Přístřešky v autoparku byly vhodné hlavně pro uskladnění vojenských vozidel, a tak by se dalo pokračovat. Navíc dnes už na střechách rostou mladé břízy, okenní tabule jsou rozbité a budovy zdevastované.
Koleje, po nichž by v případě ohrožení putovaly protiletecké rakety do odpalovacích ramp, zmizely. Místo, odkud měly rakety vzlétat proti nepřátelským letounům, je dosud patrné, tvoří je okrouhlá prohlubeň. V prohlubni se drží voda a tak v ní roste rákosí.
Nejlepší plán zhatila krize
Na místě, kde byly uloženy nejmodernější rakety, se dnes válí hromada smetí. Nad vchodem se dosud skví nápis, že za budovu odpovídají kapitán Kedaj a nadrotmistr Ondrejčík. Kdepak je jim asi konec. Ale svým způsobem mohou být rádi – z družic vyfotografovaná a dobře zaměřená základna by v případě vojenského konfliktu určitě patřila k prvním cílům, šance na přežití zde moc velké nebyly.
„Ze všech projektů, které dosud někoho napadly, se mi nejvíce líbil ten, jenž počítal s likvidací a rozebráním všech staveb,“ říká Josef Myslivec z Lesní správy Zbiroh, která se stará i o tento majetek.
Představa to byla opravdu lákavá: šlo by vlastně o úplnou ekologickou recyklaci. Veškeré železo by putovalo do šrotu, beton by se rozdrtil na materiál využitelný při stavbě pozemních komunikací. Na místě základny, tedy alespoň její operační části, by se znovu vysázel hospodářský les. Jenže pak přišla ekonomická krize. Cena železného šrotu prudce spadla. Stavebnictví už také nepolyká tolik materiálu co před rokem, a záměr se tak stal zcela nerentabilním.
Drahé podivné dědictví
„Odstranění budov by stálo desítky milionů korun,“ podotýká Myslivec a ukazuje na počmárané zdi a rozbitá světla.
Situaci poněkud komplikují také majetkové vztahy. Okolní lesy restituoval rod Colloredo-Mannsfeld. Tomu byly později vráceny také pozemky v obou částech základny.
Naopak budovy přešly po odchodu armády na město Dobříš. Radnice je pak prodala. Budovy v ubytovací části koupila soukromá firma, která pro ně zatím nenalezla nové uplatnění, objekty v operační části koupili Colloredo-Mannsfeldové.
„Udělali jsme to, protože jsme chtěli předejít podobným problémům, jaké nám vznikly v jiných areálech, vrácených po odchodu armády z okolí Dobříše, například v lokalitě U Svaté Anny,“ líčí Josef Myslivec. Podle něj se mnohem lépe jedná, když pozemky a budovy mají jednoho vlastníka, a tak nakonec uvažovali i zastupitelé města Dobříš. Převod objektů v operační části areálu se uskutečnil v letošním roce.
Rodový majetek na Dobříši byl nejprve ve spoluvlastnictví dvou osob, pana Jerome Colloredo-Mannsfelda a jeho sestřenice, respektive nevlastní sestry, paní Kristiny. Ti se časem rozhodli, že svůj majetek reálně rozdělí. To se již z větší části stalo, ale právě základna zatím zůstala společným majetkem. „Okolí patří paní Kristině, takže Jerome Colloredo-Mannsfeld o to zájem nemá. Chtěl by tento majetek směnit, nebo se uvažuje o tom, že by to celé společnými silami prodali,“ líčí Myslivec.
Do nádherných brdských lesů zase přišel podzim. Listí začíná žloutnout, chátrajícím obrovským areálem se prohání studený vítr. Sviští rozmlácenými okny, hraje na rozbité zářivky, ovívá počmárané zdi. Nad Klondajkem se honí temné mraky. Budoucnost obrovské hřebenové základny, bez níž armáda nejprve nemohla existovat a pak ji znenadání prohlásila za naprostou zbytečnost, zůstává nejasná.
