V porevoluční euforii za Havla na začátku devadesátých let se rozhodlo, že všechno vojenské je špatné. To zasadilo českému zbrojnímu průmyslu ránu, ze které se nikdy nevzpamatoval, říká ředitel Poličských strojíren Jaroslav Trávníček, když mě ve svém Audi veze po lesní asfaltce areálem podniku. Tuhle větu dnes od zdejších lidí uslyším ještě několikrát.
Továrně ukryté uprostřed lesů na Vysočině se přitom ekonomicky docela daří. Podnik patřící do zbrojařské skupiny Omnipol má roční obrat 280 milionů a osmimilionový zisk. Jenže za něj vděčí výrobě ovladačů dveří do autobusů. Poličtí mnohem radši vzpomínají na slavnou historii, kdy zdejší továrna minami, granáty a další vojenskou technikou zásobovala armády celé Varšavské smlouvy. V době největší slávy před rokem 1989 pro ni pracovalo 1500 lidí, dnes jen 300.
Program „speciál“, tedy výroba pro armádu, tehdy tvořil 80 procent výroby, civil zbylých 20. Dnes je to přesně naopak. Strojírenská část navíc dotuje tu vojenskou, která je sama o sobě nerentabilní a místní pamětníci ji drží nad vodou částečně z patriotismu. Příběh Poličských strojíren (POS) ilustruje osud, který potkal i další české zbrojní podniky. Některé z nich zkrachovaly, jiné drasticky zmenšily výrobu. Nebo – jako v případě Poličky – začaly vyrábět něco jiného.
Jáma z první republiky
„Tohle je trhací jáma, v Česku jediná svého druhu. Učí se tu střelmistři a pyrotechnici z celé republiky. Jestli to tu někdy zavřeme, nikomu se už na něco takového nepodaří získat povolení,“ říká napůl s pýchou, napůl s hořkostí v hlase Trávníček a ukazuje mi asi čtyřicet metrů širokou díru v zemi, plnou bahna.
Trhací jáma se otřásá výbuchy už od roku 1920, kdy Poličské strojírny vznikly. Podnik ministerstva obrany měl původně za úkol pouze likvidaci munice z první světové války – vlastní výroba granátů a výbušnin tu začala až o několik let později. Na zdejší „jámě“ dnes probíhají ohňostroje za bílého dne, odpalují se tu nálože semtexu, které jsou za deštivého počasí slyšet až do tři kilometry vzdálené Poličky. Testovala se tu třeba i odolnost odpadkových košů pro pražské metro proti výbuchu.
Vedle trhací jámy stojí maketa nové verze vojenského transportéru Vega. Pyrotechnik vedle transportéru právě chystá španělskou minu, která otestuje odolnost vozu proti výbuchu. Teď si Vegu vyfotit smím, po výbuchu to už bude zakázané. Snímek následků exploze je totiž v oboru strategicky cenná informace. Za zpomalený videozáznam výbuchu a jeho následků si klient platí velké peníze.
Poličská spása
Ještě před výbuchem už nastupujeme do auta a pokračujeme po lesní cestě lemované starými lampami k další z mnoha součástí továrny, které jsou rozesety po několika hektarech. Budovy jsou od sebe vzdáleny pro případ, že by na některém pracovišti došlo k explozi. Osamělé budovy stojí na mýtinách mezi smrky, lesem vede dnes už nefunkční úzkokolejka, továrna má také vlastní přehradu. To vše vytváří zvláštní genius loci jakési tajemné zóny.
Ten je silný obzvláště v budově, ke které se právě blížíme. Už zdálky se odsud ozývá pravidelné syčení. Původ tohoto zvuku zjistím až uvnitř liduprázdného pracoviště, kde se několik vyoperovaných autobusových dveří donekonečna zavírá a zase otevírá. Musí se vyzkoušet, kolik vydrží, vysvětluje mi můj průvodce. Jsou to právě technologicky vyspělé pneumatické otevírače dveří, které v divokých porevolučních letech výrobu v Poličce zachránily a dodnes ji drží nad vodou.
Na celkovém obratu se podílejí více než z poloviny. „Pneumatická divize nás dnes zabezpečuje. Speciální výroba je už jen taková třešinka na dortu,“ říká ekonomický ředitel POS Jaroslav Dobiáš. Začátky civilní výroby, která Poličské strojírny zachránila, se datují do roku 1958, kdy se firma spojila se strojírnami Adamov. Druhou důležitou civilní součástí továrny je čerpací technika vyráběná pod tradiční značkou HEFA. Té si cení hlavně v Rusku a na Blízkém východě a vyrábí se tu od konce šedesátých let.
Nanobudoucnost
Kdykoli přijde řeč na „speciál“, tedy zbrojní výrobu, Trávníčkův tón v hlase se změní. Vojenská produkce v sobě zřejmě obsahuje pro bývalého důstojníka cosi magického. Munice ani zbraně se tu ale k jeho zklamání už od devadesátých let téměř nevyrábějí, pouze likvidují či udržují. „Až s tím skončíme my a Explosia Pardubice, nikdo to už znovu nerozjede,“ říká.
Poličské strojírny se ale pokoušejí divizi speciál zachovat v rámci civilního programu. Největší naděje vkládají do takzvaného nanoprášku, který se zde podařilo vyvinout. Za unikátním programem se skrývají kontakty ještě z dob Sovětského svazu. Lidé z POS se s bývalými sovětskými akademiky dohodli na vývoji diamantového nanoprášku, který vzniká při explozi uvnitř uzavřené nádoby. Jeden gram získaného prášku má povrch 300 metrů čtverečních.
Čtěte také:
Omnipol se pustil do energetiky
Stát může chtít za nákup letadel CASA miliony po Omnipolu
Omnipol koupil Eru, získal tak sledovací technologie
„Možností využití je celá řada. Takhle jemný prášek zatím nikdo vyrobit neuměl,“ říká Trávníček. Závod například navštívila delegace z Japonska, která zjistila, že prášek má obrovskou absorpční schopnost. Nyní se uvažuje o tom, zda by se dal využít k čištění radioaktivní vody, která zbyla po havárii ve Fukušimě. Prášek už do svých pneumatik míchá také dodavatel Formule 1 Pirelli – několikanásobně totiž zvyšuje jejich odolnost.
Poličtí jsou na svůj „diamantový program“ sice pyšní, přesto by ale rádi zase vyráběli munici. „To všechno tady ještě umíme vyrobit. Technologie držíme. Jsme schopni rozjet výrobu do půl roku,“ říká Trávníček, když po stole rozkládá protitankové miny a granáty. Jenže stát ani nikdo jiný o rozvoj zdejší munice nejeví zájem.
