Úsilí o konsensus mezi obcemi a národním parkem
Regionem už třináct let zmítá nejistota, zda vyhlášení Národního parku Šumava odstartovalo cestu k prosperitě, nebo naopak natrvalo zakonzervovalo chudé poměry v šumavských obcích. Znovu a znovu se vracejí diskuse, zda má člověk zasahovat proti kalamitám přemnožených škůdců, nebo vrátit nejcennější partie hor přírodním procesům. A když už se někde těží, jestli ponechat dřevo přírodě a rozkladu, nebo ho rychle prodat a alespoň něco utržit. Když se nový ředitel Správy národního parku Šumava Alois Pavlíčko rozhodl přehodit v dosavadním šumavském kurzu výhybku, vrátily se diskuse znovu na úplný počátek.
Nakouknout za kopečky.
Bavoráci na druhé straně šumavské hranice už dávno mají v této věci jasno. Nájemce horské chaty pod Luzným přiznal bioložce Zdence Křenové ze správy šumavského parku, že ještě před deseti lety býval velice malomyslný a bál se bankrotu. Po deseti letech však stoupla návštěvnost desetkrát a obdobně šly nahoru i tržby. Když bylo Národnímu parku Bavorský les asi tolik, kolik je dnes tomu českému, činil roční přírůstek hospodaření maličkého regionu v porovnání s obdobím před zřízením parku přes deset milionů eur (25 až 30 milionů marek). Park se zkrátka vyplatil, i když ani v Bavorsku nebyla o kritiky z řad na území parku trvale žijících obyvatel nouze. Zato v Česku šumavský boom stále ne a ne přijít, a kritické pochybnosti proto stále víc hořknou.
Šest starostů z jihočeské části Šumavy loni v září dokonce vyrukovalo s nápadem vzdát se II. kategorie národního parku na základě kritérií Světového svazu ochrany přírody IUCN a přeřadit Šumavu do V. kategorie s nejnižšími nároky na ochranu přírody. A tím pádem s nejméně omezujícími povinnostmi pro obce. Zdaleka ne všichni starostové přijali prohlášení s nadšením. Například starosta Antonín Schubert z Modravy to považuje za ten nejnešťastnější krok, jaký by mohl Šumavu potkat. Je hrdý na to, že katastr jeho obce o 8163 hektarech tvoří celou osminu parku a že takřka na polovině této výměry jsou přírodovědně nejcennější lokality Modravské slati, chráněné Ramsarskou úmluvou o mokřadech. „Jsem jedním ze zodpovědných za uchování těchto výjimečných přírodních hodnot a nemohu připustit jejich devastaci,“ soudí Schubert. A ne že by s dosavadním pojetím parku neměl starosti. „Modrava má jedinou možnost rozvoje v turistickém využití. Jak toho však docílit, když vláda v roce 1992 na Modravě vyhlásila stop stav pro jakoukoli výstavbu a usnesení stále platí?,“ ptá se Schubert. Přitom rozvoj šetrné turistiky je jedním z hlavních cílů národního parku. A platí to i naopak, protože existence národního parku takovou turistiku podněcuje.
Švejkování.
O dosavadním vývoji národního parku starosta Schubert soudí, že ho většina aktérů doslova prošvejkovala. Nic nebylo bráno vážně. Obce sice mohly formálně do všeho mluvit, ale nikdo je neposlouchal. V souladu s podmínkami IUCN byly vyhlášeny bezzásahové zóny, ale nikdo na vědeckém podkladě nedefinoval, co to bezzásahovost je. Zda se mají například obnovovat meliorační příkopy, nebo je rušit, či se tvářit, že tam žádné příkopy nejsou a nikdy nebyly. Kosit vzácné vstavačovité louky, nebo je nechat přirozenému vývoji, a tím jejich brzkému zániku ve stínu nalétaných dřevin? A tak to bylo se vším. Nejkurióznější bylo, když se ve vyhlášených bezzásahových zónách vesele těžilo. I když to bylo v boji proti kůrovci, na který na Šumavě leckdo slyšel, bylo to především proti deklarované zásadě. V místech, kam nesměla vstoupit noha houbaře nebo turisty, se proháněly těžké traktory dřevařů. A nakonec i lidé na Modravě hledali cesty, jak obejít vládní zákaz výstavby.
„Základním rysem Šumavy byla a je neuspořádanost, kterou nikdo dosud neuměl a nechtěl řešit,“ říká Schubert. „A nedivím se kolegům starostům, že chtějí represivní roli státu na území národního parku zmírnit, protože přináší spoustu omezení a minimum výhod. Pokud já však do toho budu moci alespoň trochu mluvit, budu zásadně proti. Věřím, že až se zamezí švejkování, může se role národního parku i ve vztahu k obcím zásadně změnit,“ tvrdí.
Bohužel švejkuje i sám stát. Obce nedostávají daně z rozsáhlých lesních a lučních majetků, spravovaných jako národní park. A kvůli uzákonění nespravedlivé zásady jim uniká i podstatná část daní z podnikání, protože majitelé rekreačních zařízení často mívají trvalé bydliště mimo Šumavu. Obce jsou v sevření zvláštní legislativy národního parku a vzrůstající turistiky, nemají však odpovídající příjmy, aby tyto tlaky vykompenzovaly prospěchem občanů a turistů.
Cestovní mapa ke smíru.
Jakousi mírovou smlouvou mezi managementem národního parku a obcemi by měl být dokument O Šumavě společně, připravený koncem minulého roku. Je harmonogramem společného postupu státu a regionu k nalezení rovnováhy mezi ochranou přírody a trvale udržitelným způsobem života na území národního parku. Konečně něco, kde jsou termíny, jak pohnout se spornými problémy.
„Bez provázanosti ochrany přírody s regionem bychom nikdy nedosáhli pořádných výsledků. Vím, že těch šest obcí mělo jistě pádné důvody k návrhu oslabit působnost národního parku. Je na nás, abychom se po důvodech ptali a společně hledali řešení. Jestliže jedním z cílů naší cestovní mapy O Šumavě společně je identifikace obyvatel s ochranou přírody národního parku, pak je načase začít s otevřenou komunikací. Pokračování v mediální konfrontaci by nás naopak od sebe stále vzdalovalo,“ je přesvědčen ředitel Správy Národního parku Šumava Alois Pavlíčko.
Nejvíc to na Šumavě jiskří kolem kácení v národním parku, kolem nového vymezení zón ochrany přírody a jakoby o život prosazovaného návrhu vybudovat sjezdovku ze Smrčiny. Bez dohody o těchto tématech se věci na Šumavě ani o píď nepohnou, přestože nejsou součástí zmíněného harmonogramu. Přitom všechny spolu navzájem souvisejí. Kvůli sjezdovce by se musel vykácet nejcennější lesní porost. Likvidace kůrovcové kalamity by se měla omezit jen na ochranné zóny nejcennějších území, jenže dosavadní zonace byla podrobena tvrdé kritice a novou zatím znají jen její navrhovatelé. Přitom se na mnohých sporných místech Šumavy stále těží, navzdory přehozené Pavlíčkově výhybce od hospodářského pojetí lesa.
Měkké a tvrdé zóny.
Předchozímu managementu národního parku se podařil husarský kousek - původně hrubě členěnou jádrovou zónu národního parku rozdrobil do 135 fragmentů. Tyto nejvzácnější první zóny bylo v lesním terénu obtížné vyznačit, natož ochránit. Jejich posláním přitom mělo být zachovat přírodní procesy bez zásahu člověka. „Daleko účinnější ochranu přirozených procesů umožní větší plochy, i když v nich vedle ostrůvků nejcennějších lesních porostů budou i pouze přírodě blízké lesy,“ vysvětluje Pavlíčko.
Vedoucí odboru vědy a výzkumu správy parku Zdenka Křenová uvádí, že nových zón má být 67 a s 25 tisíci hektary zabírají 36 procent výměry parku. Rozloha třetích zón v návrhu kolísá jen mezi třemi a pěti procenty, zbytek jsou druhé zóny. Křenová však upozorňuje na šumavskou specialitu: „Bezzásahové území se beze zbytku nekryje s první zónou. Jsou to dvě na sebe položené mapy, přičemž v bezzásahovém režimu bude jen 16 procent území parku. Tedy ne 75 procent (dle doporučení IUCN), s nimiž operují odpůrci bezzásahovosti, aby získali pro svůj názor větší podporu,“ uvádí Křenová. „Při návrhu prvních zón jsme velice dbali na to, aby jimi nebyly obklopeny obce a občané mohli volně chodit na houby a borůvky,“ dodává.
Zákresy na těchto mapách mají být co nevidět projednány s obcemi jako zárodek společného kompromisu. S každou zvlášť. Plánuje se také cílevědomá ochrana proti kůrovci. „Jestliže chceme dostát evropským a světovým závazkům a ponechat části území samovolnému vývoji, musíme být stejně důslední i dovnitř, k obcím a majitelům sousedních lesů. V nárazníkové zóně mezi parkem a jeho sousedy budeme proti kůrovci tvrdě zasahovat,“ ubezpečuje Pavlíčko.
Šíření kůrovce napomáhá stejnověkost mnoha šumavských porostů, často z nepůvodních sazenic smrku, posbíraných kdovíkde v Rakousko-Uhersku. Byly zde vysazeny po velkých větrných kalamitách v sedmdesátých letech devatenáctého století. Cílem současné obnovy má proto být přírodě blízký les z původních druhů, který v průběhu let umožní i věkovou různost nejvíc ohroženého smrku.
Ke klidu daleko.
Na obranu nekompromisních zásahů proti kůrovci se ustavila skupina Šumava 21 a rozpoutala proti nové koncepci mediální boj. Podporou pasivního přístupu ke kůrovci v bezzásahových zónách Šumavy prý už ministerstvo životního prostředí způsobilo státu újmu osm miliard korun. Stížnost kvůli tomu putovala premiérovi i Senátu, tiskové zprávy vyhrožovaly: „Viníci musí pykat!“
„Dramatičnosti rozhodně neubylo, jenom se vyměnily role,“ komentoval to Pavlíčko. „Opravdu nejlevnější způsob ochrany v 1. zónách je prostě netěžit. Krátkodobý efekt z prodeje dřeva není schopen vyvážit dlouhodobé škody vzniklé těžbou,“ apeluje na ekonomické myšlení Pavlíčko.
Co je pro jedny příliš změn, je druhým málo. „V parku panuje schizofrenie,“ upozorňuje lesnický šumavský rebel Petr Ješátko z Přátel Šumavy, který patřil i ke kritikům předchozího managementu národního parku. „Ředitel přijde s novou správnou koncepcí, ale náměstek ji postaru přiohne jinam. Lesnický personál si dělá co chce, sám podléhá neřízené sukcesi, kterou upírá lesu. Prokázané krádeže dřeva v minulé éře nikdo nevyšetřuje a neodhalení viníci se v krytu smějí snahám o změny. Lesáci v obecních zastupitelstvech brojí proti novým koncepcím parku, který je jejich zaměstnavatelem. V přítomnosti svého ředitele pak tleskají odborně zpochybňované argumentaci Šumavy 21 proti koncepci, s níž by se buď měli ztotožnit nebo z parku odejít,“ tvrdí.
Hlavní spor mezi oběma lesnickými trendy je o to, co je mrtvý les. Šumava 21 rozesílá fotografie zdravých smrčin, ale prosazuje výrobu holin s opuštěnými pařezy. Pavlíčko a Ješátko pomáhají pod stojícími soušemi objevovat kypící život, a to bez vynaložení jediné koruny.
