Někdejší pozice českého průmyslu ve světě patří minulosti Mantrou všech kritiků vládní hospodářské politiky jsou nedostatečná míra veřejných investic a slabá podpora vědy, výzkumu a vývoje. Dejte si tu práci a podívejte se, zda vůbec někdy v posledních 20 letech existovalo období, kdy by někdo konstatoval, že obojího je vlastně dost. Takové nenajdete a přitom je lhostejno, kdo je momentálně u moci a kdo si okusuje nehty v opozičních lavicích. Nelze se netrefit: investice a podpora vědy a výzkumu budou v zemi, která byla hodně průmyslová už za Franze Josefa, vždycky nedostatečné.
V ekonomické literatuře najdete občas docela sofistikovanou obhajobu tohoto typu vládní podpory. Většinou se točí kolem přetokových (spillover) efektů, tedy pozitivních externalit, které s sebou technologicky a koordinačně složité a finančně nesmírně náročné projekty přinášejí.
Díky všeobecnému rozšíření nových poznatků po celé ekonomice, jež na začátku nelze ani předvídat, se nakonec ohromné náklady vynaložené na takové projekty vyplatí. Zastánci soustředění zdrojů a mozků na „velkou výzvu“, posunující zemi a lidstvo o velký kus dopředu, s oblibou hovoří o kosmickém a leteckém průmyslu jako o zářném příkladu. Tady vládní podpora působí asi jako návštěva nového plemeníka v inseminační stanici.
Opravdu? Pojďme si uvést jenom pár příkladů.
Pražští „spotteři“ mají každý den po obědě příležitost ze dvou speciálních stanovišť pozorovat, jak přistává Airbus A-380 na Havlově letišti v Ruzyni. Podívaná je to zvlášť při dobrém počasí velkolepá, ale pamětníci se slzou oku vzpomínají, jaké to bylo, když na londýnském Heathrow nebo na pařížském Charlese de Gaulla startoval supersonický britsko-francouzský concorde. Nic nezdobilo oblohu tak jako on, a co teprve ten nádherný rámus. Odvrácenou stranou tohoto technického zázraku bylo, že sice umožnil vysokým manažerům a celebritám, aby létali mezi Londýnem a New Yorkem „na otočku“, ale náklady na jeho vývoj, ba ani na údržbu a provoz se nikdy nezaplatily, jak po ropné krizi aerolinky své objednávky zrušily. Nakonec jej provozovaly pouze Air France a British Airways. A co teprve sovětská odpověď na concorde - nadzvukový Tupolev Tu-144, který kvůli nespolehlivosti skončil potupně jako poštovní kurýr do Almaty…
Zatímco v případě concordu víme, že se tento projekt nikdy nezaplatí ani náhodou, protože poslední letěl naposledy v roce 2003, účetní knihy k Airbusu A-380 ještě zdaleka nejsou uzavřeny. Je však nesporným faktem, že za cenu mnoha miliard eur vynaložených vládami Velké Británie, Francie, Německa a Španělska v různých formách podpor se skutečně podařilo rozbít americký monopol velkokapacitních civilních letadel. Trh dnes fakticky ovládá duopol Airbus-Boeing, protože to zabalili nejen Rusové se svými tupolevy a iljušiny, ale i někdejší američtí výrobci McDonnell Douglas a Lockheed.
Air Force Odin, Dva, Tri, Četyre
S jedním létajícím bílým slonem mám osobní zkušenost. Ruský Iljušin Il-96 v barvách Aeroflotu na trase Moskva-Hanoj měl šrouby v zárubních dveří na toaletu tak šejdrem, až jeden musel doufat, že ty opravdu důležité věci smontovali ve voroněžské letecké fabrice precizněji. Na příkladu tohoto letadla je možné ukázat, že držet ruský prapor vysoko není žádná legrace, protože iljušin šestadevadesátka funguje jako Air Force Odin, Dva, Tri, Četyre. V Rusku jej zkrátka a dobře provozuje pouze vládní letka, zatímco plebs si vlastizrádně létá, kam se mu zachce, západními letadly. Putinovi ještě zlomyslně dokoupil na posledních chvíli dva iljušiny Medveděv, ale i tak se jich dohromady vyrobilo třicet kusů. Mimo Rusy si je pořídili pouze Kubánci a pochybuji, že za ně zaplatili.
Nejen Rusové, ale i Číňané, Japonci, Brazilci, Jihokorejci a Kanaďané by technologicky samozřejmě dokázali vyrobit velké civilní letadlo, ale ohromné náklady na vývoj nelze většinou umořit vinou neekonomicky malých výrobních sérií.
Výsledkem je vysoce prodělečný, vládou po celou dobu dotovaný byznys.
Kde ty loňské snahy jsou
V našich skrovnějších poměrech se Ikarem české průmyslové politiky stala výcviková/bojová letadla L-159. Nikdo o nich neřekl, snad s výjimkou Jaroslava Tvrdíka, že nejsou dobrá, ona se dokonce mohou třeba v Iráku velmi dobře bojově osvědčit, ale nikdo českým daňovým poplatníkům zpátky nevrátí ani zlomek celkových nákladů.
Kam se díky nim posunul výzkum a vývoj, když motor i avionika jsou zahraniční provenience?
Někdejší pozice českého průmyslu jako dodavatele složitých finálních výrobků nebo investičních celků patří minulosti - a nejde jen o „el stopadesát devítku“.
Poslední pokus zahrát si na generálního dodavatele elektrárny skončil pro Vítkovice Power Engineering insolvencí.
Bude důkazem českého improvizačního umění, když se elektrárnu Adularya v Turecku nakonec podaří rozběhnout a provozovat. Ani to nebude zadarmo.
Česká ekonomika se změnila od listopadu 1989 k nepoznání, ale co si budeme povídat - naše postavení v globálních produkčních řetězcích není nijak zvlášť lichotivé. Není podstatné, zda jsme takhle dopadnout chtěli, zda tady byly svého času nějaké představy o národním kapitalismu, ale jak to dopadlo. Center excelence tady vyrostlo v posledním desetiletí s vydatnou podporou evropských dotací mnoho. Zda začnou přetékat excelentními efekty, anebo z nich budou jenom další bílí sloni, kteří ani neumějí létat, se brzy dozvíme.
Otázkou je, co bude dál a zda pod vlivem předchozích negativních zkušeností vláda rezignuje na aktivní průmyslovou politiku za peníze daňových poplatníků, anebo přijde nějaká recidiva.
Jak investovat a nezabloudit
Všechny nově industrializované země, které dokázaly v posledním půlstoletí zbohatnout, aniž měly velké přírodní bohatství, se opíraly o stejné základní rozvojové schéma.
Aspoň trochu kompetentní administrativu a funkční instituce, zdravotnictví, které dovedlo pronikavě snížit úmrtnost na nakažlivé nemoci, školství, jež rychle zajistilo plnou gramotnost. Protože moderní průmysl nejde dělat bez úspor z rozsahu, kterému nestačila slabá domácí poptávka, byla důležitá orientace na export. Jak se financovaly investice? Dovážené spotřební zboží bylo často zatíženo vysokými cly a daněmi, ale míru úspor stát zvyšoval povinným spořením.
Třeba Singapur ještě jako britská kolonie v polovině 50. let zavedl povinné individuální spořicí účty, kam museli všichni rezidenti odkládat pětinu příjmu na budoucí penzi, což u tehdy mladého obyvatelstva znamenalo, že profesionálně vedená správa centrálního penzijního fondu měla ohromný přebytek přílivu prostředků nad výdaji. Peníze na účtech byly a jsou dodnes úročeny a lze je dědit. V praxi to znamenalo, že rychle vznikl obrovský zdroj pro financování investic třeba do dopravní infrastruktury, každý projekt ale prošel posuzováním odborně zdatnou expertizou lidí, kteří měli a mají zkušenosti z trhu.
Sociální stát byl minimální, do značné míry proto, že očekávání nebyla vysoká, na rozdíl od motivace. Důležitou ingrediencí byl hlad po úspěchu. Singapur je výjimkou, mimo jiné díky téměř naprosté absenci korupce a vysoce kompetentnímu administrativnímu aparátu, ale obecně lze říci, že i méně „čisté“ ekonomiky z východní Asie dokázaly investovat hodně a bílým slonům se vyhnout.
Postavit celoročně sjízdné silnice je sice drahé, ale pokud spojují hustě obydlené oblasti, jde málokdy o vyhozené prostředky. Stejně tak elektrárny, vodárny, kanalizace dovedou spolknout velkou část HDP, jak jsou investičně náročné, ale bez nich se rozvoj nepohne.
Závislost na dosud uražené cestě
Česká republika není rozvojová země s malými očekáváními, pokud jde o sociální stát a kvalitu veřejných služeb a rozvoj veřejné infrastruktury obecně. Jsme „path dependent“ v tom smyslu, že jsme sice ne bohatou, ale starou industriální zemí, která prošla několikanásobnou dalekosáhlou změnou struktury průmyslu.
Ta přitom nesouvisela s nějakou schumpeterovskou kreativní destrukcí v důsledku působení tržních sil nebo technologických změn. Stačí odjet na sever Anglie, abyste viděli, jak vypadá kdysi velmi úspěšný průmyslový region, který se „nechytil“, oproti kosmopolitní postindustriální aglomeraci kolem Londýna, která naopak dodnes prosperovala z globalizace díky specializaci na tržní exportní služby. Volební výsledky ve prospěch brexitu jsou jasné, ale co jasné ani zdaleka není, je návrat prosperity na sever Anglie.
Průmysl byl tvarován politickými poměry, které definovaly velikost trhu a strukturu poptávky. Epizody rozmachu v rámci impéria (Rakousko-Uhersko, SSSR a RVHP) tak střídaly kontrakce, jež znehodnotily značnou část tuzemské kapitálové industriální zásoby. Ta její část, která sloužila výrobě, pro niž často velmi náhle přestal existovat odbyt, byla donucena projít hlubokou a rychlou reorganizací. Co si budeme povídat, je to pro ekonomiku zátěž, a to i když odhlédnete od periodické změny vlastnictví značné části majetku v zemi.
Když se podíváme na ekonomický vývoj po listopadu 1989, v zásadě vidíme dva trendy. Jednak snahu udělat něco s českou industriální základnou, hodně zastaralou, po desetiletí odtrženou od světového trhu, hladovou po kapitálu a know-how. Bylo jasné, že důsledek této změny bude v každém, i v tom nejlepším myslitelném případě (masivní zahraniční investice související s rychlým vzestupem technologické úrovně a produktivity) spojen s masivním přebytkem pracovní síly.
Vstřebat ji dokázal za bolševika hříšně poddimenzovaný sektor služeb. Ty často nemají kapitálové nároky, vstup na trh byl snadný, nasávaly pracovní sílu jako o závod. Velikost průměrného podniku v Česku se neuvěřitelně snížila a stali jsme se zemí s vysokým podílem živnostníků na celkové zaměstnanosti. Jejich ohromnou výhodou je, že se dovedou postarat o sebe, vytvářejí pracovní místa bez velkých nároků na kapitál, pravda za cenu malé daňové výtěžnosti, včetně sociálních daní. Žít a nechat žít byla velmi rozumná vládní politika státu.
Platby z evropských fondů v programovacím období 2007-2013 (bylo nutné je dočerpat do 31. 12. 2015; jako % HDP přijímající země)
ZDROJ: MMF, EK
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
