Jak si legenda protikomunistického odboje splnila podnikatelský sen
Dnes třiasedmdesátiletý Josef Mašín říká, že svůj život dělí na dvě části. „Před Waldovem a po Waldovu. Tam v tom obklíčení to vypadalo, že je s námi konec. Všechno, co bylo potom, beru jako bonus,“ konstatuje lakonicky. Přitom i ony „bonusové“ roky by vydaly na velmi čtivý životopis. Bezezbytku totiž dokázal naplnit americký sen, že úspěchu je možné se dopracovat jen vlastní pílí a houževnatostí. Coby symbol boje proti komunismu – pro někoho hodný obdivu, pro jiného odsouzení – však jakoby Josef Mašín pro českou veřejnost již dávno přestal být reálným člověkem a stal se jen postavou ve vlastním příběhu. Příběhu, který většinou končí v době, kdy mu bylo pouhých jednadvacet. Co dělal následující půlstoletí?
Když v říjnu 1953 s bratrem Ctiradem a třemi přáteli odcházel z tehdejšího Československa, počítali, že se brzy vrátí. Věřili, že na Západě získají vojenský výcvik a budou posláni zpátky jako výsadkáři, aby pomáhali organizovat hnutí odporu, případně, že se nejpozději za dva tři roky vrátí spolu se západními jednotkami, které přijdou osvobodit Prahu, až propukne otevřený vojenský střet mezi svobodným světem a Sovětským svazem a jeho satelity. O jeho nevyhnutelnosti byli tenkrát přesvědčeni nejen oni. Historie se ale nakonec ubírala jiným směrem.
Ve válce, která se nekonala.
Ve Spojených státech sice byli přijati ke speciálním jednotkám, které se později staly základem legendárních Zelených baretů, ke konfliktu, na který čekali, však nikdy nedošlo. „Maďarské události v šestapadesátém roce pro nás byly velkým zklamáním. Viděli jsme, že žádná válka mezi Východem a Západem asi nebude, a že je tedy ztrátou času, abychom dál zůstávali v armádě. A kdyby snad k něčemu přece jen došlo, byli jsme připraveni znovu narukovat.“ Po skončení pětiletého kontraktu, jehož část absolvoval u amerických jednotek v západní části Německa, Josef Mašín i ostatní odešli do civilu. „Byl čas začít žít svůj život,“ konstatuje.
Přihlásil se na univerzitu, ale vydržel tam – jak říká – všehovšudy tři neděle. „Nebyl jsem studentský typ. Na vojně jsem toho taky hodně zapomněl. Středoškolské vzdělání, co jsem dostal v Poděbradech (Josef Mašín byl studentem elitní koleje Jiřího z Poděbrad, která byla po válce vytvořena po vzoru anglického Eatonu, poznámka redakce), bylo ale docela důkladné. Něco nám to dalo pro život,“ shrnuje svá studia. Za dobrou školu považuje i armádu. „Myslím, že dva roky vojny by nikomu neuškodily. Člověk se naučí žít s jinými lidmi a také kázni. V armádě jsem poznal také řadu dobrých lidí, se kterými bych se jinak v civilu nikdy nesetkal.“
Spolu s bratrem a s kamarádem Milanem Paumerem – tím třetím, kdo onu dramatickou cestu do Berlína přežil – po odchodu z armády chvíli společně, a ne zrovna úspěšně, podnikali na Floridě. „Dělali jsem žaluzie. Jenže tenkrát byla hospodářská krize – my jsem dodávali, ale lidé naplatili. Byli jsme nováčkové v kapitalistickém systému a museli jsme se teprve učit,“ popisuje své podnikatelské začátky. Po neúspěchu ve společném podniku se každý z trojice vydal svou vlastní cestou. Josef Mašín se vrátil do Německa, kde začal obchodovat s armádními přebytky a vyřazeným vojenským materiálem. „Tenkrát to byla země neomezených možností a Němci vzhlíželi k Americe,“ vypráví. „Dneska začít nový obchod v Německu? Zapomeň na to! Teď je to přebyrokratizované, ale v 60. letech to neexistovalo.“
Létat je tak snadné.
Dalším krokem Mašínovy podnikatelské kariéry byla letecká škola. Letadla byl vždy jeho velkou vášní, v armádě absolvoval letecký výcvik, a tak se rozhodl otevřít v Kolíně nad Rýnem komerční leteckou školu dle amerického vzoru. Netrvalo dlouho a začal sám letadla také prodávat – staré i nové, vojenské i civilní, helikoptéry, privátní stroje i velké transportní letouny. Školu nakonec zavřel a soustředil se jen na obchod. Prodávat letadla totiž nejde jen tak od stolu z Německa. Trhem je celý svět a základem všeho dobré kontakty. „Pracovní den je dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, kdekoliv na zeměkouli. Osmnáct let jsem cestoval po celém světě. Dvě stě dvacet dní v roce jsem býval na cestách a není snad země, ve které bych nebyl,“ popisuje svůj pracovní režim.
„Osobní kontakty jsou důležité,“ pokračuje. „Když nějaký plukovník nebo generál chtěl koupit letadla, tak – protože mě znal – se obrátil na mě: Pepíku, chceš nám prodat aeroplány? Samozřejmě, co chcete?,“ vysvětluje, jak funguje byznys s letadly, jako by šlo o tu nejjednodušší věc na světě. „Pro hodně z těch zemí bylo letectvo věcí prestiže, ale lidé se v nich neuměli se o stroje pořádně starat. Dobrý obchod je napřed jim nová letadla prodat a za dva roky tam jít a zase je všechny koupit zpátky a prodat je někomu, kdo tomu rozumí.“
Do detailů ohledně rizik obchodování v Africe a v zemích třetího světa se příliš pouštět nechce. „Všechny obchody v Africe jsou do jisté míry nebezpečné, poněvadž žádná z tamních vlád není moc stabilní. Z druhé strany se tam navíc snažil prosadit východní blok a přes hospodářské dodávky získat politický vliv. Občas jsem si tam nebyl jistý, jestli neskončím v hrnci s polívkou, nebo jestli mě neprodají Rusákům,“ vypráví. Nejde však o pouhý bonmot. Že československá komunistická rozvědka připravovala jeho únos, potvrzují zachované materiály StB.
Od letadel k čipům.
Koncem sedmdesátých let – nebylo mu tehdy ještě ani padesát – se rozhodl, že už má harcovnického života dost a půjde do důchodu. Obchodu s letadly dal vale a s manželkou a dvěma dcerami se natrvalo přestěhoval do Kalifornie do Santa Barbary. „Finančně jsem byl zajištěn a mohl jsem si říct, že už nic jiného nechci dělat,“ objasňuje své tehdejší rozhodnutí. „Měl jsem helikoptéru a lítal jsem po těch kopcích kolem Svaté Barbary. Časem mě to ale přestalo bavit, poněvadž už se mnou nikdo nechtěl létat. jako penzista jsem měl všechen čas sám pro sebe, ale ostatní měli své povinnosti a museli něco dělat,“ vypráví. „Manželka říká, že celá moje penze trvala jen šest týdnů. Já bych řekl, že to bylo alespoň čtyři roky,“ shrnuje tuto etapu svého života.
Jak tvrdí Mašínova dcera Barbara, vždy uměl dávat lidi dohromady a uskutečňovat věci „Make things happen.“. I když se tedy pokoušel vést život penzisty, oslovovali jej přátelé a známí se svými projekty. Nakonec se v roce 1988 pustil na podnikání v elektrotechnice. V Británii registrovaná firma Trovan, jejímž je reprezentantem, byla jedním z průkopníků technologie RFID – Radio Frequency Identification, na jejímž principu fungují identifikační mikročipy. Například ty, které se dávají pod kůži psům. Firma Trovan je v oblasti identifikace zvířat světovou jedničkou. Zastoupena je dnes ve více než čtyřiceti zemích světa včetně České republiky.
„Tehdy to byla úplně nová technologie, na kterou jsme získali řadu patentů. Nejsem tak chytrý, abych na ty věci, na ty patenty přišel sám, ale uměl jsem najít dobré lidi, kteří technický vývoj pro nás udělali. My jsme v téhle technologii skutečně otevírali novou cestu,“ vypráví o svých začátcích v oboru, kterému je věrný dodnes. „Problémem je, že když člověk v technologii otevře novou cestu, jdou po tom hned jiní lidé, jiné firmy a snaží se to ukrást. Člověk to musí bránit,“ dodává v narážce na řadu soudních sporů, které firma na ochranu svého intelektuálního bohatství vedla.
Dokud se něco neulomí.
Ve svých třiasedmdesáti letech by se klidně mohl vrátit zpátky do penze, dál ale místo toho cestuje po celém světě a koordinuje obchodní aktivity firmy. Otázku, zda například hraje golf, odbývá nekompromisním: „Na golf nemám čas.“ Jednu dobu byly prý jeho koníčkem automobilové veterány, ale to už je také pryč. „Sbíral jsem automobily – staré mercedesy, bugatti. Také ferrari jsem měl. Dvanáct aut dohromady. To ale vyžaduje moc času, moc práce a také dost velké investice. Když se na to nakonec člověk nekoncentruje, nemá to cenu dělat,“ vysvětluje proč svou sbírku před lety prodal.
Když něco neděláš naplno, nedělej to radši vůbec – to bylo a je důležité motto všech aktivit, do kterých se kdy pouštěl. A také vysvětlení, proč většinou podnikal jen sám za sebe. „Při svém podnikání jsem mnoho partnerů neměl. Když do něčeho jdu, tak do toho jdu naplno a očekávám to i od svého partnera. Většina lidí ale není ochotná dát tomu všechno,“ říká. „Od Waldova se dívám na život velice pozitivně. Mám-li někde neúspěch, tak to vidím jako novou příležitost, protože si říkám, že když tam nemám úspěch já, tak to asi nepůjde ani jiným. Hledám pak řešení, jak na to, jak negativní věc otočit v pozitivum.“
Jeho velkou vášní nadále zůstává létání. Kdysi sám pilotoval letadla, se kterými obchodoval, mezi Amerikou a Evropou, dnes se ve volném čase baví hlavně pilotováním vojenských veteránů a létáním v helikoptéře. „Člověk se musí samozřejmě udržovat v kondici a trénovat krizové situace, které mohou nastat, ale myslím, že helikoptéry jsou bezpečnější než letadla. Dokud se něco neulomí, jde přistát všude,“ říká se stejnou chladnokrevnou samozřejmostí, která tolik překvapuje, když člověk čte o tom, co zažil jako dvacetiletý mladík. Při osobním kontaktu, však za chvíli pochopíte, že takový zkrátka opravdu je. Bojovník, který nemá rád kompromisy a je náročný k sobě i k svému okolí.
Josef Mašín (73)
Po únoru 1948 založil spolu s bratrem Ctiradem a několika přáteli odbojovou skupinu, která rozšiřovala letáky a prováděla hospodářské sabotáže. Při jejich akcích byli zabiti tři lidé, příslušníci komunistické policie a lidových milicí. Na rozdíl od mnoha jiných odbojových skupin, které se komunistům s pomocí nasazených konfidentů podařilo rozbít, byla činnost skupiny bratří Mašínů odhalena až po jejich odchodu do zahraničí.
V říjnu 1953 se pět členů skupiny – bratří Mašínové, Milan Paumer, Zbyněk Janata a Václav Švéda – vydalo na cestu do Západního Berlína s cílem získat v americké armádě vojenský výcvik pro další boj. Po přestřelce s východoněmeckou policií v železniční stanici Uckro bylo na jejich pronásledování nasazeno přes dvacet tisíc policistů a sovětských vojáků. V obklíčení u obce Waldow se už připravovali na smrt, téměř zázrakem se jim však podařilo vyváznout. Do Berlína po měsíci putování a skrývání nakonec dorazili pouze tři z původní pětice. Zbyněk Janata a Václav Švéda byli zajati a později v Československu popraveni.
Přetřásání otázky, zda jsou bratři Mašínové hrdinové, nebo vrazi, na stránkách médií se již stalo téměř tradičním rituálem spojeným s udělováním státních vyznamenání. O činnosti skupiny a o jejich dobrodružné cestě napříč Německem vyšlo několik knih (naposledy dílo Barbary Masinové, dcery Josefa Mašína, nazvané Odkaz) a bezpočet článků. O svém životě po odchodu z Československa však Josef Mašín podrobněji hovořil poprvé s časopisem EURO.
