Ministerstvo vnitra je pro své šéfy podobně „smrtící“ jako ministerstvo zdravotnictví
Kachlíkárnu obchází už léta zlý démon, snad duch někdejší Státní bezpečnosti. Alespoň to tak vypadá, když se člověk zpětně probírá politickými kariérami šéfů ministerstva vnitra, které v budově s touto přezdívkou na pražské Letné sídlí. Ti, kdo se mohli zapsat do historických análů jako reformátoři totalitní ozbrojené složky, většinou odcházeli s ostudou.
Co se týče politické mortality, v novodobé historii snese vnitro srovnání snad jen s ministerstvem zdravotnictví. Vzpomeňme třeba na lustrační aféru federálního ministra Richarda Sachera anebo průšvih dalšího federálního šéfa resortu Petra Čermáka s mercedesem od Helbigů. Vynechat nelze bývalého strojvůdce Stanislava Grosse, jehož záhadné zbohatnutí dodnes nikdo řádně nerozklíčoval, ani někdejšího korunního prince ODS Ivana Langera, jehož politický vzestup voliči zastavili svými kroužky v posledních volbách do Poslanecké sněmovny.
Na politickém vrakovišti skončili i další, kteří se na resortu byť jen mihli: Cyril Svoboda, Václav Grulich nebo Martin Pecina. Podobná kariéra nyní čeká nejspíše také předsedu Věcí veřejných a místopředsedu vlády pro věci zbytečné, pardon, pro boj proti korupci Radka Johna. Ambice měli všichni podle svých slov nezměrné, ale výsledky jejich kroků by se daly připodobnit ke splasklému pouťovému balonku.
Jediným bývalým ministrem vnitra, který se nezprofanoval a je výrazněji politicky aktivní, zůstává poslanec za ČSSD František Bublan, který vede sněmovní výbor pro bezpečnost. Třebaže i za jeho éry resortem třímaly rozličné aféry, mnohé z nich zdědil po svém předchůdci Grossovi.
„Já se z něj pos….“
Nyní setedy stal šéfem ministerstva Jan Kubice, kterého by ještě před pár měsíci nikdo na tomto postu nečekal. Dlouholetý šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), o jehož hlavu dlouhodobě usilovala v době své vlády sociální demokracie. Policista, za jehož úřadování se detektivům podařilo například zmapovat aktivity ruské mafie (legendární zásah v pražské restauraci U Holubů), ale jehož útvar se zamotal i do vysoké politiky. Vzpomeňme jen kauzy Biolíh, Bono Publico (alias Budišov) či vyšetřování vraždy Františka Mrázka. Jeho kariéra před nečekaným nástupem na vnitro vyvrcholila takzvanou Kubiceho zprávou před parlamentními volbami v roce 2006.
Kubice k policii nastoupil po roce 1989. Do ledna roku 1994 řídil ochrannou službu, která zajišťuje bezpečí vysokých ústavních činitelů. Do konce téhož roku byl pak ředitelem útvaru operativní dokumentace kriminální policie.
Během působení Kubiceho v čele ÚOOZ se mnoho politiků snažilo o jeho odchod. Například v roce 2000 tehdejší premiér Miloš Zeman (ČSSD) kritizoval výsledky práce útvaru a Služby pro odhalování korupce a odvolání bylo na spadnutí. Proti se však postavil tehdejší prezident Václav Havel a Kubice ve funkci zůstal, i když výrazně oslabený.
Politicky neprůchozího šéfa ÚOOZ se snažil odstranit i Stanislav Gross. Ministrovi lidé osnovali různé provokace včetně udání, které měly předznamenat například hloubkovou kontrolu v útvaru. A důvody pro volání po změně byly občas navýsost úsměvné, jako třeba údajné používání nelegálního softwaru. Kubice nicméně útoky ustál. Od policie se musel poroučet až za dob ministrování Ivana Langera po rozepři s tehdejším náměstkem policejního prezidenta Jiřím Houbou.
Náruživý kuřák viržinek Kubice politiky pohrdá, nicméně teď by s nimi měl zasednout u jednoho stolu. Jak tato mise dopadne, nikdo netuší. O nominaci na post ministra vnitra dokonce nevěděli ani jeho nejbližší. Ilustrují to velmi otevřené textové zprávy, jimiž reagovali na dotazy týdeníku EURO předtím, než jméno Kubice padlo, a po oznámení jeho výběru. „Neexistuje, výplod chorých mozků,“ stálo v první zprávě. A poté: „Já se z něj pos….“
Nebylo kde brát
Na uprázdněné místo po Radku Johnovi se zrovna nikdo nehrnul, což nadmíru ilustruje seznam potenciálních kandidátů. Mezi vytipovanými kandidáty figurovali například dva soudci: místopředseda pražského Vrchního soudu Jaroslav Bureš a šéf městského soudu Jan Sváček. V záloze byli i tři úředníci náměstci ministra obrany, respektive zahraničních věcí, Jiří Šedivý, Jiří Schneider a sekce předsedy legislativní rady vlády Petr Mlsna.
Zvláště zarážející byla třeba osoba Jaroslava Bureše. Soudce, o němž je známo, že dlouhodobě udržuje intenzivní styky s politiky, se v poslední době zamotal i do velmi citlivého případu Sazka. Jeho intervence do odvrácení pádu společnosti včetně schůzky s aktéry případu krachující loterijní společnosti se řešila i na pražském Hradě.
V této zemi je těžké najít nestraníka a zároveň manažera, který policii, ale i hasičům a řízení veřejné správy rozumí. Navíc by měl být odvážný, aby se nebál říznout do resortu zkoušeného politickými tlaky a všemožnými potížemi. Odvaha Kubicemu nechybí, nicméně je se svými policejními zkušenostmi manažersky poněkud „omezený“.
Ani jmenování Kubiceho se tak podle informací týdeníku EURO neobešlo bez obtíží. Postavila se proti němu část ODS, a jak se dalo čekat, ozvala se záhy také sociální demokracie. Pro členy ČSSD je Kubice jako červený hadr pro býka. Františku Bublanovi se třeba nezamlouvá, že na vnitru bude sedět nestraník bez jasně definované politické podpory. A to přestože i Bublan byl v době, kdy držel taktovku nad zmiňovaným ansámblem, nestraníkem.
A co Jana Kubiceho v kachlíkárně čeká? Podfinancovaný resort s desítkami tisíc bouřících se podřízených. Pokud si na vnitro nepřivede alespoň desítku na výsost oddaných a erudovaných spolupracovníků, bude se mu jen těžko napravovat to, co jeho předchůdci během dvou desetiletí různými nekoncepčními změnami a reorganizacemi přivedli do současného prachbídného stavu.
Zlý démon nad vnitrem
Aféry ministrů vnitra od vzniku České republiky
Mercedes od Helbigů V roce 1994 vyšlo najevo, že poslední federální ministr vnitra a místopředseda ODS Petr Čermák dva a půl roku používal bezplatně mercedes soukromé firmy bratří Helbigů z Německa, kteří provozovali autosalon s luxusními vozy na pražských Vinohradech. Čermák to zamlčel v přiznání, a neplatil tudíž daň. O pár měsíců později neobhájil křeslo místopředsedy ODS. V kauze bratří Helbigů, která zaváněla masivní korupcí, figurovali tehdy i vysoce postavení pražští policisté.
Matra a olomoucká kauza V roce 1994 uzavřelo ministerstvo vnitra s francouzskou společností Matra miliardový kontrakt na komunikační systém (především radiostanice) Pegas. Okolo smlouvy dodnes kolují informace naznačující předražení a zpochybňující kvalitu systému. Ministerstvo se aktuálně chystá kritizovaný projekt modernizovat. Takzvaná olomoucká kauza byla jedním z nejzávažnějších případů prorůstání organizovaného zločinu do státní správy ve druhé polovině devadesátých let. Odehrála se za éry ministrování Jana Rumla a proti sobě v ní tehdy stáli příslušníci speciálních ozbrojených sborů a podnikatelé ze zmíněného moravského regionu. Spletité vyšetřování, po němž padly desítky trestních oznámení, se týkalo mimo jiné obchodů s kradenými auty, falešnými valutami a zbraněmi. Nakonec olomoucká kauza vyšuměla do ztracena: vyžádala si pouze personální oběti v řadách BIS a Inspekce ministra vnitra, tedy lidí, kteří se snažili případ vyšetřit. Někteří z tehdy podezřelých nadále udržují čilé kontakty s politiky.
Kořistka, Mlýn Asi nejvíce afér na ministerstvu vnitra je spojeno se Stanislavem Grossem. Například teatrální zatčení lobbisty a přítele šéfa ODS Mirka Topolánka Marka Dalíka a jeho deportace vrtulníkem do Ostravy kvůli údajnému uplácení poslance US-DEU Zdeňka Kořistky z roku 2004. Největší kontroverzi nicméně vzbudilo zřízení speciálního policejního týmu Mlýn. Legenda jeho vzniku byla opřena o vyšetřování citlivých kauz, ale spíše než vyšetřovacím orgánem byl tým sběrnou kompromitujících informací. Ostatně ke Stanislavu Grossovi se stékalo množství informací, které by se oficiálně ministru vnitra neměly dostat do rukou. Týdeník EURO měl v minulosti možnost například nahlédnout do hlášení určeného ministrovi, kde byly kromě oficiálních informací z vyšetřování i informace zajištěné od policejních informátorů a různé politicky zaměřené drby. Stanislav Gross dodnes tvrdí, že vše bylo v mezích zákona a zcela čisté.
Krejčíř a Kubiceho zpráva
Problém s Mlýnem zdědil Grossův nástupce František Bublan. Za jeho éry v létě roku 2005 policii za záhadných podmínek utekl kontroverzní obchodník Radovan Krejčíř. Ten byl obviněn z podvodu, zločinného spolčení a z přípravy vraždy a dodnes se spekuluje o jeho možném napojení na špičky policie. Kvůli útěku Krejčíře padaly hlavy na vysokých postech a rezignoval i policejní prezident Jiří Kolář.
V souvislosti s Bublanovým působením na vnitru nelze nevzpomenout brutální zásah policie na párty Czechtek, rovněž v létě roku 2005. Za zmínku stojí i kauza Biolíh, v níž bylo zmapováno prorůstání organizovaného zločinu do státní správy, popsané detailně v poněkud narychlo sepsané Kubiceho zprávě.
Dočista a lázně Ivan Langer byl kritizován především za pronájem čtyř lázeňských domů nebo za zakázku na praní prádla. Z auditu, který nařídil Langerův nástupce – sociální demokrat Martin Pecina – vyplynulo, že objekty v Karlových Varech, Mariánských Lázních či Luhačovicích, které byly svěřeny neznámé společnosti, mohlo ministerstvo pronajmout za mnohem více peněz. Stát měl podle auditu tratit 100 milionů korun. Langer ale tvrdil, že Pecinův audit je značně zkreslený a neobjektivní, protože prý s některými úsporami nepočítá. Podobnou pozornost jako problém pronájmu lázeňských domů vzbudila i zakázka na praní prádla v hodnotě asi 50 milionů korun, kterou získala firma Langerova přítele Tomáše Paclíka. Langer se ale po zveřejnění podrobností o zakázce zapřísahal, že o Paclíkově snaze získat kontrakt nevěděl a ani tento proces neovlivňoval.
