Topolánkův tým čeká zkouška trpělivosti
Jedinou, zato podstatnou vadu měl pražský kongres Občanské demokratické strany o předminulém víkendu: datum konání. Na rozdíl od podobně triumfálních sjezdů amerických republikánů proběhl už osmnáct měsíců před volbami, a na druhou stranu těsně po vysoce vyhraných volbách krajských a senátorských, takže euforické bilancování minulosti šalebně přikrášlilo pohledy do budoucnosti. Udržet vybičovanou extázi i v době dlouhého čekání na rozhodující souboj o Poslaneckou sněmovnu a vyvarovat se vnitrostranických třenic teď bude pro ODS těžké. I když se delegáti navzájem nastokrát varovali před předčasným porcováním vládního medvěda, existuje jediný způsob, jak si uchovat nebo rozmnožit preference: přehlušit ministerské choutky intenzívní prací na přípravě reformy země. K tomu občanští demokraté nakročili, když znovuzvolenému předsedovi Mirkovi Topolánkovi vybrali za statutárního předsedu nikoli jím preferovaného pražského primátora Pavla Béma, ale Petra Nečase. Tandem populární ikony a koncepčního realisty by mohl věcný étos ve straně udržet.
Top Topolánek.
Teprve po pražském kongresu lze ODS nazývat Topolánkovou stranou. Když Topolánek před dvěma lety ve Františkových Lázních vystřídal Václava Klause, vypadalo to, že půjde jen o neprogramovou, krátkodobou ventilaci antiklausovských nálad, po níž přijde na řadu sofistikovanější a „klausovštější“ vůdce typu Nečase nebo Vlastimila Tlustého. Jenže severomoravský senátor vyhrál s partají troje volby, stal se nepostradatelným symbolem, obsazuje stranické posty svými lidmi a jeho někdejší soupeři pochopili, že více než posměšky dosáhnou loajalitou. Respektuje ho i Klaus. „Vybrali jste Topolánka a jak vidíte, dnes už na výběr nemáte,“ provokoval žertem jediný předsednický kandidát ve svém projevu delegáty, kteří se bavili nikoli nepodobně jako kdysi publikum Miloše Zemana. V salvách smíchu stihl vyjmenovat oblíbence (hejtmani Jan Zahradník a Jiří Šulc, stínový ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, Ivan Langer, Jan Zahradil, jemuž slíbil Černínský palác, bývalý senátorský kolega Jiří Liška a Pavel Bém) i se elegantně vypořádat s odbojníky (s hlavní manažerkou Libuší Benešovou se poděkováním rozloučil, Vlastimila Tlustého prosbou o setrvání přikoval do role šéfa poslaneckého klubu). Topolánek správně pochopil, že v době čekání na sněmovní volby musí plně zaměstnat svými nápady nejen analytické týmy soupeřících stran, ale především samotný tým ODS. Avízovaným budováním nového politického odboru či takzvaného „Týmu vítězství“ a obměnami ve stínové vládě předseda nejen posílí svou informační i personální suverenitu, ale také znejistí některé ambiciózní kolegy.
Král je nahý.
Se skutečnou kritikou vystoupili na veletrhu splněných přání nemnozí. Před dvěma lety by při projevu moravskoslezského hejtmana a dočasného uchazeče o Klausův trůn Evžena Tošenovského na kongresu ODS bylo slyšet spadnout i špendlík, zato v Praze mluvil k vyprázdněnému sálu. „Sebekriticky si troufám říct, že největším volebním motorem pro nás v krajích byl vládní amatérismus, který překryl i neuvěřitelný volební chaos hlavní kanceláře ODS a nefunkční přenosy po manažerské síti,“ ztrhal výkon Benešové. Ta se mimochodem kvůli neshodám s Topolánkem pokusila podat okamžitou výpověď už uprostřed volební kampaně, což ji nyní předseda oplatil právě netradičním vyhazovem od řečnického pultíku. Tošenovský také volal po jasném a přehledném názoru na systém řízení státu. „Nadále není možno před lidi předstupovat s teatrální definicí: když už ty kraje jsou, tak je musíme nějak funkčně naplnit,“ řekl a zmínil se také o nutnosti mít recept na snížení počtu úředníků. „Mezi sebou si jej musíme vyhádat dříve, než vstoupí první noha ministra za ODS na jakékoli ministerstvo, protože mám vážnou obavu, že převzetím klíčů od ministerského úřadu se touha po malém akčním ministerstvu začne rychle rozplývat,“ varoval.
Cesta do Sarajeva.
Delegáti příliš neposlouchali ani slova východočeského poslaneckého veterána Václava Nájemníka. Ten varoval, že v ODS ubývá demokracie a přibývá zákulisních jednání. „Když třeba předsedající zapomene otevřít rozpravu, to je cesta do Sarajeva,“ uvedl. Celou politikou prý také příliš prostupuje vliv velkých stavebních firem.
Přesto občanské demokraty nejvíce oslnil právě tvrdý a střízlivý přístup Petra Nečase. „To byl bezkonkurenčně nejlepší kandidátský projev,“ řekl týdeníku EURO například ústecký hejtman Jiří Šulc. Nečas jako jediný vmetl kongresu do tváře memento pádu někdejší čtyřkoalice, která se přes oblibu u voličů rychle rozpadla kvůli předčasným rvačkám o vládní křesla, a podobně jako Topolánek postavil před stranu jasnou vizi pro příštích osmnáct měsíců. „Jsem přesvědčen, že musíme zůstat pevně ideově ukotveni. Já jsem si jist, že není čas na žádné ideologické experimenty,“ prohlásil muž, který ve Františkových Lázních jako vůdce konzervativního křídla prosazoval přeměnu ODS v lidovou stranu.
Nečasův blitzkrieg.
Za kruciální bod občanskodemokratické politiky Nečas vyhlásil rychlost příštích reforem, které nazval politickým blitzkriegem. „Někteří z nás, a bavíme se o tom velmi často na úrovni oblastních, regionálních sdružení, i zde na kongresu, jsou přesvědčeni, že například fond dopravy není špatná věc. Ale my nesmíme tyto názory poslouchat, my musíme fond dopravy zrušit!,“ apeloval. Stejně nesmlouvavě by v co nejkratší době zrušil i fond bydlení, jehož prostřednictvím se v těchto dnech začínají vyplácet státní půjčky na bydlení. O tom, že se prvním místopředsedou ODS nakonec nestal Topolánkův favorit Bém, rozhodl jak Nečas preventivním příslibem loajality k někdejšímu soupeři o předsednictví, tak především ve druhém kole příznivci vypadnuvšího kandidáta Petra Bendla, tedy zejména středočeští delegáti. Těm údajně záleželo na kontinuitě s klausovskou érou. Mimochodem, po vyhraných senátních volbách začala ODS mluvit o tom, že by se měla zrušit dvoukolová volba, protože se ve druhém kole poražení domlouvají proti vítězi kola prvního. Kdyby takové opatření ODS aplikovala ve svých stanovách, byl by dnes jejím prvním místopředsedou Pavel Bém, který vyhrál první kolo.
S Kalouskem v zádech.
Už osm let jsou občanští demokraté uhranuti vizí absolutního volebního vítězství a číslicí 51. Ani na kongresu si moc nepřipouštěli, že by z jejich projektu Modrá šance (mimo jiné rovná patnáctiprocentní daň, placení školného, zavedení záporné daně, reorganizace ministerstev, zrušení investičních pobídek nebo deregulace nájemného, dvouleté rozpočtové provizorium) mohlo po vstupu do Strakovky zbýt jen torzo. Důrazně, i když vlídně, jim to připomněl lidovecký šéf Miroslav Kalousek. „Bude nás odlišovat trochu jiná míra sociální citlivosti… Bude nás odlišovat náš názor, že v daňovém systému mají zůstat některé prvky solidarity, které postrádáme ve vašem konceptu rovné daně… Mým motivem je říct, že máme mnoho společného, a není toho málo, co nás také odlišuje… Nepokládám kompromis za sprosté slovo,“ varoval předem své potenciální vládní partnery. I když někteří hodně optimisticky naladění občanští demokraté se povzbuzovali, že zisk více než padesáti procent je prý reálný, z dosavadních zkušeností vyplývá, že za ustavení koaliční vlády účastnické strany obvykle platí až šedesátiprocentním odpisem původních předvolebních plánů.
Dočasná jednota.
Víc než sílící Topolánek sjednotila občanské demokraty konjunktura pravicových myšlenek a s tím spojený příslib návratu k moci. Hrdě se k ODS na kongresu hlásili bývalí ministři Karel Dyba, Miroslav Macek, Luděk Rubáš, Ivan Kočárník a Petr Čermák, včetně Jindřicha Vodičky, který byl jedním z hlavních účastníků takzvaného sarajevského atentátu v roce 1997. Topolánek ohlásil překonání sarajevského stigmatu, byť unionisty na sněm nepozval.
ODS se zdá být opět stranou sledující celospolečenský cíl, a nikoli jen korporativním sdružením hájícím parciální zájmy svých jednotlivých skupin. Tento nátěr však není příliš silný. Stejně jako ve Františkových Lázních vznikl hlavně díky křehké rovnováze sil ve vedení. Tehdejší zhruba šedesátiprocentní převahu takzvaného paktu uhlí a ocele (Topolánek a Zahradil plus Bendl, Němcová a Nečas) vystřídala rovnováha „regionální“ trojky Topolánek, Bém a Bendl a „parlamentní“ trojky Nečas, Langer a Němcová. Miroslava Němcová už podruhé vyhrála dramatický souboj s Martinem Římanem, přestože role něžné tváře ODS jí příliš nesedí.
Neznámá na levoboku.
Ambiciózním plánům ODS se do cesty kromě Kalouskových lidovců mohou stále ještě postavit poražení sociální demokraté. Stanislav Gross totiž vykročil stejným směrem jako Topolánek, tedy ke středním vrstvám. Zcela pragmaticky se ČSSD obrací zády k těm, kteří dostali přidáno a nepřišli k volbám, a zelenou dostává dosud potlačovaný ministr financí Bohuslav Sobotka se svými úspornými recepty. Sociální demokracie se bude snažit zbylý čas do voleb maximálně zužitkovat, v jedné věci však tandem Gross a Sobotka občanské demokraty dohnat nemůže. Tou je věrohodný, autentický program. ODS teď připomíná hladového lva, který musí sedět v čekárně, ačkoli jej od bedny s masem dělí jen papírové dveře a žádný větší predátor není na blízku. Může nedočkavě prolomit dveře, může zabít čas spánkem, může si z nudy kousat vlastní ocas. Toho všeho se však ODS, chce-li uspět, musí vyvarovat a jít nejtěžší cestou. Bdít a nemyslet na kořist.
