Levá, pravá, jaká?

Zatímco západní část Evropy míří politicky vpravo, Evropu východní a střední ovládá smýšlení levicové. Tuto větu jsme konzumovali po sečtení hlasů v českých parlamentních volbách na tisíc způsobů. Vyslovovali nebo psali ji novináři, akademici, politici i ekonomové; z republiky České i ze zahraničí. Někteří ji formulovali s takovou lehkostí, jako kdyby srovnávali hrušky s hruškami. Jako kdyby se pravicová volba ve Francii rovnala pravicové volbě v Polsku. Jako kdyby existovalo jedno jediné evropské politické měřítko. Jenže takto uvažovat nelze.
Vnějškově je ona úvodní věta samozřejmě pravdivá. Nejsou tomu ani tři roky, co se na „rodinných fotografiích“, pořizovaných při schůzkách evropských státníků, smálo do objektivu jedenáct levicových (nebo středo-levicových) politiků z patnácti. Když se Evropská unie sešla letos v Seville, německý kancléř Gerhard Schröder a britský premiér Tony Blair se naopak mohli cítit poněkud osiřele. Do té doby levicové vlády v Dánsku, Portugalsku, Nizozemsku, Itálii, Francii, Španělsku či Rakousku změnily barvy.
Ovšem znamená to, že východní a střední Evropa míří zásadně jinam? Znamená to, že vnímá současný politický svět opačně? Nikoli. A to i přesto, že v Rumunsku, Lotyšsku, Polsku, Maďarsku a České republice vyhrála ve stejném čase levice. Totiž: onen svět, ve kterém se voliči rozhodovali, nebyl a není totožný.

Strachy Západu.

V průběhu posledních voleb, které se letos konaly v zemích západní Evropy (tedy ve Francii a v Nizozemsku) se ukázalo, čím především se tamní veřejnost trápí:
1. Tradiční velké strany nepřinášejí nic než trvalý zájem o vlastní prospěch.
2. Národní politické reprezentace působí dojmem, že nezmohou příliš, protože stále větší moc získává Evropská unie - která ale (zatím) nefunguje jako plnohodnotná nadnárodní vláda, natožpak jako subjekt hodný loajality.
3. Ekonomická globalizace, zdá se, zmenšuje efektivitu politických nebo politicko-ekonomických rozhodnutí uskutečněných na národní úrovni.
4. Vlády nedělají dost při ochraně vlastních občanů před imigranty, ba dokonce jim věnují pozornost i peníze na úkor „domácích obyvatel“.
5. Hrozí zánik lokálních tradic a lokálních kultur - právě pod tlakem ze strany přistěhovalců, kteří se neasimilovali.
Podobných strachů by bylo možné najít ještě dost a dost. Strachů, které levice působící v západní Evropě buď neidentifikovala, nebo podcenila, anebo je vědomě přešla jako tolerovanou součást své integrační, většinou proevropské politiky.

Není pravice jako pravice.

Ale aby nedošlo k mýlce. Pravicové politické síly, které v západní Evropě uspěly, nejsou žádnou jednotnou frontou. Naopak. Pravice, jakou představuje Jacques Chirac, je naprosto jinou pravicí, než jakou představoval třeba zavražděný nizozemský politik Pim Fortuyn - nebo jakou by představoval Edmund Stoiber, pokud by na podzim německé volby vyhrál. Evropskou pravici skutečně spojuje snad jediné téma, pro tento čas rozhodující, a tím je kontrola imigrace. Takže: jak srovnávat pravicovost a levicovost jednotlivých částí Evropy, když na východě imigrace neznamená (takřka) žádný problém? Jak srovnávat změny voličských nálad, když mnohde volba byla úvahou, která se na pravo-levé stupnici vůbec nemusela (či dokonce nemohla) odehrát?
Například francouzské prezidentské i parlamentní volby se změnily v jakési referendum proti hodnotám extrémní pravice reprezentované Jeanem Marie Le Penem. Jacquesa Chiraca volili i příznivci levice, neboť jim nic jiného nezbývalo. Tato volba nebyla volbou programovou, neznamenala žádnou grandiózní změnu politické nálady. Ostatně i proto je skutečný politický mandát francouzského prezidenta omezený a neodpovídá procentům, která obdržel.

Divný mišmaš.

Podobné „nepravidelnosti“ pochopitelně nalézáme i v těch zemích střední a východní Evropy, které po volbách vedou strany levicové. Roger Boyes upozornil v britských Timesech na skutečnost, že ono „zhoupnutí vlevo“ není triumfem blairismu či jiného sjednocujícího prvku; Boyes tvrdí, že pozorujeme jakýsi „divný mišmaš“. Ten mu charakterizuje příklad Polska. Vedou ho dvě osobnosti, Alexander Kwasniewski a Leszek Miller, které v osmdesátých letech podporovaly režim, jež dovedl zemi ke stannému právu. Dnes jsou zuřivějšími zastánci svobodného trhu než jejich nacionalističtí či pravicově orientovaní konkurenti.
Zatímco na západě Evropy se v řadě zemí ocitla levice ve stavu roztříštěném, neschopna převzít agendu od stran populistických, a tím oslovit větší část voličů, na východě se totéž „podařilo“ pravici. Bojující mezi sebou navzájem, oslabeny rozličnými finančními skandály, ztratily pravicové strany půdu pod nohama. A navíc: mnohde za sebou zanechaly protekcionistickou hospodářskou politiku, levicovější než sociálnědemokratické učebnicové poučky.
Polský politolog Andrzej Rychard tvrdí, že v zemích střední a východní Evropy už není důležité dělení na exkomunisty a antikomunisty. Nyní je prý podstatný zápas mezi kritiky a zastánci velké evropské integrace. Tuto tezi podporuje řada skutečností, mezi nimi i jeden zajímavý fakt. Zatímco v zemích Evropské unie se xenofobní myšlení soustřeďuje na přistěhovalce a ohrožení „dosaženého“, v nečlenských zemích se xenofobie orientuje na provoz, výkon (a jeho důsledky) unie samotné. To ovšem přivádí tamní pravicové politické strany, pokud chtějí právě těchto nálad jisté části voličstva využít, do velmi nevýhodné pozice. Protože i když existují různé více či méně racionální „evropské“ obavy, značně velká skupina obyvatel střední a východní Evropy stále vidí v unii jedinou záruku politické a ekonomické stability svých zemí. Ba dokonce i ony pravicové strany uznávají, že jinou geopolitickou a ekonomickou alternativu než vstup do Evropské unie jejich země nemají.
Do této pasti vmanévrovala sebe samu i česká ODS. Klausova strana nedokázala přesvědčit veřejnost, že pouze kriticky a pozorně hájí české zájmy, a zůstala s nálepkou antievropské družiny. Její porážku pak mohli vítězové českých voleb označit za triumf proevropský a občanští demokraté budou jen těžko hledat cestu zpět; přívlastek antievropská pravděpodobně hned tak nevybledne.

Větší sobec prohrál.

Předseda českých sociálních demokratů Vladimír Špidla označil výsledek zdejších voleb za jasné vítězství levice a za jasnou porážku pravice. Pokud měl na mysli tradiční obsah oněch pojmů, dá se - ve světle zde již popsaného - o takovýchto silných tezích úspěšně pochybovat.
Stejně jako o současných Francouzích nelze říci, že jsou veskrze pravicového smýšlení (jak už řečeno, Chirac a jeho lidé porazili na hlavu spíše než socialisty krajně pravicové ideje), nelze ani o České republice bez vysvětlení prohlásit, že propadla levicovým představám a projektům. Sociální demokracie mohla sestavit vládu především proto, že sama ODS se učinila pro mnoho lidí nevolitelnou, a to z několika důvodů.
Především, opoziční smlouva ODS a ČSSD přiblížila českou společnost evropské současnosti v tom smyslu, že bez ohledu na to, zda splnila či nesplnila jistý praktický účel, vypěstovala v lidech představu, že mezi těmito stranami není velký rozdíl, představu, že nezáleží na věci, ale na tom, zda je naplněn sobecký zájem. Sobcem větším byla pak veřejností vyhlášena strana Klausova, neboť Miloš Zeman v myslích voličů nevládl zase tak špatně, dokázal včas odejít a vytvořit prostor skromnému Vladimíru Špidlovi, zatímco Václav Klaus spolu s okolostojícími Langrem, Zahradilem a spol. stále jen sebevědomě, ironicky a dle mnohých nesebekriticky kroutili hlavou.
Za druhé, nebyla to ČSSD, kdo musel nevděčně vysvětlovat skalním voličům, že opoziční smlouva neznamenala zradu. Naopak: to Klausově straně se nikdy nepodařilo přesvědčit ani všechny své stoupence, natožpak širší veřejnost, že sepsáním smlouvy nespáchala atentát na vše, co do té doby hlásala. Takže když opoziční smlouva v České republice načas zmrazila politickou debatu, byla to ODS, kdo zůstával pozadu v sympatiích založených nikoli na programu či ideologii, ale na hodnocení „uměleckého dojmu“.
Pokud se ODS v minulém volebním období uchýlila k programovému vymezení, častokrát tak činila nikoli vůči sociálním demokratům, ale vůči svému potenciálně nejbližšímu programovému spojenci, Unii svobody. Tím si ODS nejenže zavírala cestu k myslitelným povolebním svazkům, ale pokračovala v matení těch, kteří by ji z důvodu světonázoru možná rádi volili.
A tak českým sociálním demokratům postačilo k volebnímu vítězství přesvědčit ani ne třetinu voličů, že strana mířící do Evropy se mění, nabízí mladé i ženské tváře, zbavuje se Zemanovy vulgárnosti, opoziční smlouvy a s ní i Václava Klause. Jinými slovy, činí to, co demokraté občanští sami neudělali a neudělají. Činí to, co je pragmaticky - a nikoli ideologicky - „správné“.

Neideologická témata.

Jiným příběhem ovšem bude, jak se evropské politické scény po období charakterizovaném setřením hranic mezi tradiční pravicí a levicí vyhraní. Italský ekonom Guido Tabellini soudí, že opět nastane čas pravo-levé polarizace, neboť se oba tábory budou muset v boji proti populistům rozkročit až do svých krajnějších poloh. V České republice může dojít k čemusi podobnému, ovšem z jiných důvodů. Nyní vládní Unie svobody/DEU, označkována spoluprací s ČSSD, možná přestane být vnímána jako alternativa pro neuspokojené či zhrzené pravicovější voliče, kteří by za „normálních“ okolností volili ODS. Pro občanské demokraty by to rozevřelo nový prostor, který by ovšem bylo možné zaplnit pouze programovou důsledností, která by jistě vyvolala protireakci - totiž odvážnější zpřesnění příštího programového vymezení ČSSD. Ani tyto skutečnosti by ale nemusely znamenat, že se příští volby v České republice odehrají na základě pravo-levé názorové orientace. Neideologických témat, která se nakonec stanou dominantními, je vždycky dost. Tip pro budoucnost: že by Evropská unie?